Kiss, Yudith

Kiss, Yudith

rozhovor beletrie zahraniční

Ať už na pódiu Maďarského kulturního střediska nebo druhý den u stolku kavárny Academia, situace je v obou případech stejná. Ze sympatické brunetky s krátkým sestřihem vyzařuje nekonečné množství pozitivní energie a zřídkakdy spatřitelná vnitřní síla.

 

Jsem dvounohý archiv chodící světem

Ať už na pódiu Maďarského kulturního střediska nebo druhý den u stolku kavárny Academia, situace je v obou případech stejná. Ze sympatické brunetky s krátkým sestřihem vyzařuje nekonečné množství pozitivní energie a zřídkakdy spatřitelná vnitřní síla. „Všem jsem vám přivezla malý dárek,“ dozvídáme se a vytahujeme si z obálky kostičku švýcarské čokolády a citát z právě prezentované knihy Léto, kdy otec zemřel. Jistě si dovedete představit, že dvě hodinky strávené nad teplým čajem s takovým člověkem mě naplnily čirou radostí.

KAŠ: Jsi ekonomka, Léto, kdy otec zemřel je tvůj první beletristický počin. Co bylo hlavním impulsem vedoucím k sepsání této knihy?
YK: Mám to štěstí, že mi spousta lidí vypráví příběhy. Jsem takový dvounohý archiv chodící světem. A příběhy, které mi svěřovala moje rodina nebo moji přátelé, se ve mně hromadily jako určité dědictví. Až to došlo do bodu, kdy jsem je zkrátka musela sepsat, abych je mohla zachovat a předat dál. Cítila jsem, že pokud to neudělám, tak lidé, o kterých vyprávějí, navěky zmizí. Některé z nich máme alespoň na fotkách, ale některé už ani na nich, a já jsem vnímala, že toto je ten poslední okamžik, kdy se mi ještě může podařit vše uchovat.
Druhý důvod souvisí s jazykem. Z Maďarska jsem odešla v roce 1986 a od té doby jsem všechny své odborné práce psala anglicky. Nebo když jsem žila v Mexiku, tak španělsky, každopádně cizím jazykem. Jsem Maďarka, ale přitom jsem ve své rodné řeči psala maximálně dopisy. No a pak se stalo, že jsem jeden z příběhů – vzpomínek na svou rodinu –, které jsem sepsala francouzsky, potřebovala pro někoho přeložit do maďarštiny. Později se sice ukázalo, že dotyčný uměl francouzsky lépe než já, což bylo vtipné, ale tak už to chodí. Každopádně jakmile jsem jednou začala psát maďarsky, tak to bylo, jako kdyby se ve mně otevřela určitá hráz, už nešlo přestat.

- Své příběhy jsi tedy od samého počátku vnímala jako literaturu?
- V podstatě ano. Musela jsem zkrátka psát a psát a psát a pak mi najednou došlo, že je to vlastně literatura, a začala jsem k tomu tak přistupovat.

- Máš nějakou představu o okruhu čtenářů, kteří tvou knihu berou do rukou?
- Překvapuje mě, o jak rozmanitou skupinu se jedná. Když moje kniha vyšla v Maďarsku, tak vyvolala obrovské množství reakcí, které jsem nečekala hlavně proto, že jsme ji nijak nepropagovali. Vydalo ji v té době vynikající vydavatelství, jehož ředitel vydával takové osobnosti, jako je György Konrád a podobně, a pro kterého bylo důležité, aby se mé příběhy dostaly mezi maďarské čtenáře. Přečetl si je, zalíbily se mu, tak je vydal. Ale dále už se o knihu nestaral. Jen ji našel jako nějaký hledač pokladů a pak šel dál. Neměla tedy žádnou reklamu. Šířila se jen na základě doporučení čtenářů.
Já jsem si zprvu myslela, že by mohla zajímat lidi, kteří pocházejí z podobného prostředí jako já. Pak se ale objevila spousta osob, které mi psaly a telefonovaly třeba i s tím, že jejich kamarád se mnou nutně potřebuje mluvit, že je kniha oslovila a tak dále – šířila se tedy z ruky do ruky a četli ji i lidé, kteří měli úplně jiné rodinné zázemí. Neměli nic společného s komunismem, nebyli to ani Židé, ani ženy, ale hodně z nich říkalo, že to, co jsem napsala o svém dětství, o věcech, kterými si naše generace prošla, je i součástí jejich životů.
Ještě zajímavější ale je, že knihu čtou i mladí lidé. Třeba včera po prezentaci mi jeden muž povídal, že ji četl jeho dvacetiletý syn. A to mě vždycky znovu překvapí.

- Když jsem o knize poprvé slyšela od její překladatelky Anny Valentové, byla z ní nadšená právě proto, že se podle ní jedná o ideální „učebnici“ historie pro mladou generaci. Těžko říct, jak si mladí poradí s tou spoustou zmíněných filozofů a spisovatelů, ale z historického hlediska by pro ně skutečně mohla být zajímavá, právě proto, že se nesoustředí na dějiny, ale na lidské příběhy.
- K tomu musím podotknout, jak nečekané pro mě bylo, když jsem se dozvěděla, že ji Anna Valentová chce přeložit. Neznaly jsme se, knihu jí doporučil nějaký její známý a ona ji pak krátce představila právě na iLiteratuře. A tam ten článek zase objevil můj český kamarád Saša, řekl mi o něm a přeložil mi ho. Text na mě velice zapůsobil, takže jsem Anně Valentové napsala, abych jí poděkovala. A ona mi odpověděla, že to nebylo jen představení a konec, ale že mou knihu skutečně hodlá přeložit. Pak k ní našla i nakladatele, postarala se zkrátka o vše, za což jsem jí nevýslovně vděčná.
A když mi pak knihu poslala, tak jsem viděla, že je plná poznámek pod čarou. Bylo vidět, že se skutečně snaží, aby český čtenář porozuměl všemu, co se mu snažím sdělit. A to jsem se pak dozvěděla, že polovinu poznámek už s redaktorem vyhodili, protože jich prý bylo příliš mnoho. Pro mě to byl každopádně nečekaný zážitek a velmi si její práce vážím.

- Pojďme se na chvilku vrátit k tématu knihy a k jejímu přijetí. Nebála ses reakcí? Smrt, komunismus, židovská otázka, to je docela silné kafe na jednu knížku, obzvláště v dnešním Maďarsku.
- Bála. Tedy přesněji řečeno, nebála jsem se, dokud jsem psala. Ale malinko jsem se polekala chvilku předtím, než měla kniha vyjít. Jak kvůli židovství, tak kvůli komunismu. Zejména proto, že o komunismu nemluvím jako o něčem, co je třeba vzít a hodit do koše, ale snažím se vysvětlit, jaké byly jeho hodnoty, přínosy, ale proč to zároveň nemohlo fungovat. V Maďarsku stále není běžné otevřeně přiznat, že jste Žid nebo že jste věřil komunistické ideologii, takže tohle zase mohlo komplikovat život mé rodině. A dokonce i můj vydavatel mi vyprávěl, že se mu stalo, že ho na knižním veletrhu chtěli zmlátit kvůli knize, kterou vydal. Představ si to: festival, spousta lidí, a ty tam přijdeš s knihou o Romech. Ptala jsem se ho tedy, jestli do toho půjde i s tímhle rizikem, načež jeho reakce byla, že samozřejmě.
Zvláštní je, že až na pár výjimek nakonec nepřišly žádné negativní reakce. Tedy běhal mi mráz po zádech, když jsem četla, co o mně píšou v jednom fašisticky zaměřeném periodiku… ale většina lidí reagovala pozitivně.

- To je zajímavé. Moje zkušenost s maďarskou tolerancí k podobným tématům totiž není právě pozitivní…
- S tím naprosto souhlasím. Dokonce ani mladí na tom nejsou lépe. A tohle jsou věci, které nemáme prodiskutované, zpracované. Není jasné, co se stalo, kdo je za to zodpovědný, jak si s tím máme poradit. A to, co se teď děje v Maďarsku… darmo mluvit. Současná hysterie je podle mě založená právě na tom, že nemáme zpracovanou vlastní historii. A to je opravdu smutné.

- Jak je tedy možné, že tvá kniha sklidila úspěch? Může to být proto, že na nikoho neukazuješ, nikoho neodsuzuješ, a přitom sympatickým způsobem odkrýváš věci, o kterých vlastně lidé chtějí mluvit?
- Já myslím, že ano. Je sice jasné, jaké je mé stanovisko, ale zároveň nikomu neříkám, že právě on je ten bídák, se kterým nechci mít nic společného. Pro mě je velmi důležité snažit se pochopit, co vede lidi k tomu, že stojí jinde než já, zastávají jiné názory.

- Pokud se nepletu, tak kniha zatím vyšla jen v českém překladu.
- Ano, je to první jazyk, do kterého byla přeložena. A má to pro mě zvláště symbolický význam, protože Praha je město, do kterého kdysi uprchla rodina mého otce, čeština je tedy jazyk, který si v sobě moje rodina nese. A dokonce i rodina mé matky žila jednu dobu v Československu, i když to bylo jen v rámci Podkarpatské Rusi.
Co se dalších překladů týče, vypadá to, že se ji povede vydat anglicky, také aniž bych se o to nějak zvlášť zapříčinila. A pak mou knihu objevil jeden vynikající francouzský překladatel, který do francouzštiny přeložil třeba Kertésze. I tam to bylo tak, že ji našel, moc se mu líbí, chce ji přeložit a snaží se pro ni najít vydavatele. To je ale ve Francii hrozně obtížné. Uvidíme tedy, co z toho bude. A pak se ještě hledá vydavatel v Německu.

- Kdyby kniha uspěla v Německu, může jí to přinést velký věhlas po celé střední a nejen střední Evropě, jako tomu bylo už u mnoha maďarských spisovatelů. To mi připomnělo jednu věc, která mě zaujala už na včerejší prezentaci, a to, že oblast, o které my mluvíme jako o střední Evropě, je pro tebe Evropou východní. Je to generační záležitost, nebo tě ovlivnil až život v Ženevě?
- Podle mě je to generační záležitost. Já jsem ještě vyrostla s tím, že žiji ve východní Evropě. Nebo pak v 80. letech ve středovýchodní. Nebo východo-střední. To záleží na úhlu pohledu. I v mých odborných pracích musím vždycky poznamenat, proč a jak tento region pojmenovávám.

- Nicméně v českém překladu se samozřejmě mluví o střední Evropě. Pro Čechy je důležité, aby byli považováni za Středoevropany a ne za Východoevropany.
- Ano, ano, i Anna Valentová to překládá jako střední Evropu. A možná na tom něco je, měla bych se nad sebou zamyslet (smích). Ale člověk nic nenadělá s tím, v čem vyrostl. Hranice mezi Východem a Západem byla jasně daná a vypadá to, že můj mozek si ji dodnes uchoval.

- Myslíš si, že je tahle hranice ještě stále tak výrazná?
- Ano. Minimálně mně to tak připadá. Víš, já do východní Evropy jezdím domů. Tady to znám, tady se cítím dobře. Rozumím tu lidem. Ale na Západě jsem stále v roli turisty. Umím si tam najít své místo, ale je to jiné. Naše mentalita, citlivost, spřízněnost se ještě pořád liší. A možná to tak i zůstane, jen už to nebude tak dramatický rozdíl jako pro moji generaci. Vždyť si to vezmi: Španělsko, Itálie, to je naprosto odlišná mentalita. Takže si dovedu představit, že to tak bude vždy, jen už to nebude vnímáno tak dramaticky. Tedy samozřejmě pokud tento region kompletně nezkrachuje, ale já doufám, že to tak nedopadne.

- Když se vrátíme k překladatelům: nakolik jim v jejich práci pomáháš, jak moc jsi jim k dispozici?
- Zatím jsme opravdu spolupracovaly jen s Annou a naši spolupráci hodnotím výborně. Veškerá komunikace probíhala elektronicky, ale hned ze začátku se nám podařilo najít společnou notu. Mě doslova uchvátilo, s jakou svědomitostí se do toho Anna pustila. Jednou mi poslala dlouhatánský seznam otázek, protože chtěla mít jasno v každé jednotlivosti, aby se náhodou někde neodchýlila. Zároveň šlo z jejích dotazů poznat, že maďarštinu i maďarskou kulturu velmi dobře zná a sama dokáže rozeznat i skutečně jemné nuance. No a pár otázek bylo zase takových, že i já jsem o nich musela hodně přemýšlet, protože když píšeš, tak věci přicházejí tak nějak samy od sebe. Bylo tedy moc pěkné procházet si ten text společně.

- A další překladatelé?
- Do angličtiny knihu překládá George Szirtes, básník maďarského původu, který v roce 1956 přesídlil s rodiči do Anglie. Zatím přeložil první kapitolu, se kterou se snažíme najít vydavatele. A u něj je zajímavé, že píše anglicky a ne maďarsky, protože když opustil Maďarsko, tak mu bylo jen osm. Dokonce spolu anglicky i mluvíme. I on maďarštinu perfektně ovládá a velmi dobře cítí jazykové významy, ale pozoruhodné je, že vzhledem k tomu, že vyrostl v jiném společenském kontextu, tak spoustě věcí nerozuměl. Takže mi samozřejmě pokládal úplně jiné otázky než Anna.

- Žiješ v Ženevě, kde pracuješ jako ekonomka, a přitom stále hodně cestuješ. Určitě je tedy více míst, kde se cítíš být doma.
- Ano. Jak už jsem řekla, domovem je pro mě východní Evropa. Stoprocentně se to vztahuje na Prahu, ale i na Polsko, těžko říct proč. I v knize zmiňuji, že do Polska vedla má první samostatná cesta a ta země mě velmi silně oslovila. Jak tím, co máme společné, tak tím, co nás odlišuje.
Potom je pro mě důležité Španělsko, i tam jsem v určitém slova smyslu doma. To samozřejmě vždycky hodně záleží na přátelích, a právě ti jsou pro mě ve Španělsku to důležité. Doslova mě zachránili z ulice – to je dobrá anekdota. Jela jsem tam na studentskou výměnu, ale instituce, která mě měla přijmout, byla zavřená. Cestovala jsem tři nebo čtyři dny vlakem s třicetikilovým batohem a spoustou přestupů, k tomu třicetistupňové vedro… zkrátka šílenost. A při hledání místa, kam jsem měla jít, jsem se v jedné kavárně zeptala na cestu party mladých, a ti mi řekli, že škola je tamhle a tamhle, ale beztak tam nikdo nebude, protože začíná třídenní svátek. Prostě katastrofa. Nechtěla jsem jim věřit, ale samozřejmě, že měli pravdu. Já jsem došla ke škole, usadila se na schody a nevěděla, co mám dělat. A oni za mnou přišli a nabídli mi, že mohu zůstat u nich. To bylo skutečně přátelské gesto. Všichni byli levicově založení, samí bohémové, feministky nebo anarchisté, kteří bojovali proti Francovi, zkrátka velice zajímavá skupina, se kterou jsem dodnes v kontaktu.
No a potom ještě Mexiko. Tam jsem žila dva roky a později se tam znovu vrátila.

- Není to trochu zvláštní? Tady se cítíš doma, támhle taky, potom ještě tady a tady… jenom ta Ženeva, ve které přitom žiješ, do toho nějak nezapadá.
- Ano, se Ženevou je to úplně jiné. I tam mám své kruhy, velmi dobré přátele, dobře se mi tam pracuje, mohu tam zcela svobodně bádat. Je i moc pěkná, civilizovaná, vlaky tam nemají zpoždění. Ale i mezi blízkými kamarády tam často pociťuji, že existuje obrovská oblast mého života, které oni nedokáží porozumět. Jsou věci, které s nimi nelze sdílet, a mnoho z nich má pro mě zásadní význam. Je to tedy opravdu zajímavé: já se v Ženevě cítím velmi dobře, lépe, než jak to vyplývá z mé knihy, protože od té doby se toho hodně změnilo. Ale pravda je, že pro mě není domovem. Stále cítím, že jsem tam cizí.

- Jak si tu tak povídáme, tak to vypadá, jako by tvá kniha byla stoprocentní autobiografií. Tak to ale určitě není. Dokázala bys nějak specifikovat, do jaké míry se jedná o popis tvého života a do jaké jde o literární fikci?
- Základ je postavený na realitě, ale kniha samozřejmě obsahuje i množství fikce. Velké množství. Někde jsem neměla potřebné informace, nebo jsem měla jen jakýsi stylizovaný příběh, který se vždycky určitým způsobem vypráví. Na spoustu věcí jsem se vyptala, ale spousta se jich určitě odehrála jinak, než jak jsem je popsala. Neměl mi je kdo říct, musela jsem si je vymyslet. Zároveň jsem se chtěla vyhnout tomu, abych psala svůj životopis. Takže jsem měla základní prvky, které jsem se snažila zabstraktnit, aby z nich vznikl obecnější, méně osobní příběh, který může oslovit více lidí. Hodně osobních věcí jsem dokonce z knihy cíleně odstranila.

- A co se ti psalo snáze? Fikce, nebo realita?
- Spíš bych řekla, že bylo těžké vcítit se do kůže každé z jednotlivých postav, o kterých v knize píši, prožít příběh jejíma očima. Psaní jako takové mi šlo snadno, náročná byla spíš další práce s textem. Ale ponořit se do života postav, prožít si na vlastní kůži všechny popsané příběhy bylo velmi bolestivé. Spoustu věcí jsem u toho pochopila. Třeba jak se asi musel cítit otec mé matky. Byl to hrozný člověk. Když jsem byla malá, všechny děti ho nenáviděly. Ale já jsem se toho nikdy neúčastnila, protože ke mně byl vždycky milý. Přesto jsem se ho bála. A když jsem o něm psala, tak mi došlo, že strávil patnáct let svého života v gulagu. Byl to hrozný člověk, ale i on si v životě prožil etapu, která pro něj musela být nepředstavitelně hrůzostrašná. A nikdo se ho nikdy nezeptal, jaké to pro něj bylo. Všichni ho tak nenáviděli za to, jak krutý to byl člověk, že nikoho ani nenapadlo, že i on v životě obrovsky trpěl. Když mi to došlo, tak bych se ho hned na všechno zeptala, ale už nebylo koho.

- Ostatní ve Tvé rodině nejspíš nemají takovou nutkavou potřebu vyptávat se jako ty.
- To ne. A všem ostatním tolik ublížil, že je to ani nenapadlo. Jednou jsme takhle jeli několik hodin autem a celou dobu se vyprávěly historky o tom, co špatného s ním kdo zažil. A já jsem po čase nevydržela a říkám počkejte, to opravdu nemáte jedinou pozitivní zkušenost s mým dědečkem? A představ si, že nikdo nic neřekl.

- Během psaní knihy se tedy měnily tvé postoje k jednotlivým členům rodiny.
- Ano. Byl to pro mě velice důležitý proces. Pomohlo mi to spoustu věcí pochopit, co a jak se vlastně stalo, spousta věcí se mi pospojovala.

- Třeba vůči svému otci jsi zprvu nejspíš cítila až zlost, ne?
- Ano. I když já jsem se na něj zlobila a zároveň jsem ho vždycky velice milovala. A také jsem ho velmi litovala, protože jsem měla pocit, že to, jak se rozhodl žít svůj život, přineslo obrovské ztráty i jemu samotnému, v určitém slova smyslu svůj život promrhal. To všechno se ve mně prolínalo. A tyhle smíšené pocity mi psaní knihy pomohlo ujasnit.

- To bylo tedy rodinné téma. Tvůj román je však zajímavý i z mnoha dalších důvodů, třeba tím, jakou roli v něm hraje literatura. Předpokládám, že je pro tebe velmi důležitá.
- To rozhodně.

- Když se teď tedy budeme chvilku držet ještě této linie: znáš dobře současnou maďarskou literaturu? Případně kteří z autorů by podle tebe mohli sklidit úspěch i v Česku?
- Literatura je pro mě nepředstavitelně důležitá. Zastávám názor, že literatura je naše kolektivní vědomí, které díky ní můžeme poznávat. A to se snažím předávat dál, minimálně svým dětem. Dnes už bohužel mladí moc nečtou, což považuji za obrovskou a nepřehlédnutelnou ztrátu mladé generace.
No ale k té současné maďarské literatuře: takovou svatou trojicí je pro mě Kertész, Esterházy a Nádas. Potom je vynikající třeba Ádám Bodor, kterého do češtiny také přeložila Anna Valentová. A kromě toho máme i vynikající ženské autorky, například Zsuzsu Rakovszky. Takže si myslím, že současná maďarská literatura nabízí velmi kvalitní díla.

- A koho znáš z českých autorů?
- Samozřejmě mám, jako většina Maďarů, moc ráda Hrabala. A z dnešních autorů pak například Ivana Klímu, který je mi velice blízký, taková spřízněná duše. No a potom třeba Danielu Hodrovou. K té jsem se dostala naprostou náhodou, když jsem její jméno objevila v jedné ženevské knihovně a na obálce knihy jsem spatřila orloj. Á, Praha, řekla jsem si. A to je vskutku fascinující kniha.
Dalším takovým zážitkem pro mě byl Patrik Ouředník a jeho kniha Europeana. Na té je zajímavé, že jsem ji nečetla, ale viděla jsem ji v Ženevě ve vynikajícím jevištním provedení. To souvisí s již zmíněnými hranicemi: ta kniha vyšla francouzsky, ale je v ní skrytá jakási jiná citlivost. Bylo mi jasné, že ji nemohl napsat někdo ze Západu. Takže jsem chvíli hledala a zjistila, že ji napsal Čech. A bylo jasno.
Nebo jsem nedávno četla Ivana Blatného. To je něco úžasného. U něj skutečně lituji, že neumím česky, protože originál musí stát za to. A dále bych si chtěla přečíst Tomáše Zmeškala, kterého mi doporučil onen český kamarád. Takže napjatě čekám, až vyjde anglicky, protože podle rozhovorů, které jsem s ním četla, se jedná o velmi zajímavého člověka.

- Mockrát děkuji za příjemný rozhovor! Na závěr už jen poslední prosba: z tvých slov je znát, že máš opravdu kladný vztah k Praze, Česku, Čechům. Pojďme našim čtenářům trochu zalichotit. Dokázala bys pojmenovat, čím na tebe tak kladně působíme?
- Samozřejmě a ráda. Mám z vás pocit, že u vás je všechno výrazně normálnější než v Maďarsku. Společnost je tu zdravější, mnohem otevřenější. Jedu metrem a každý třetí člověk si v něm čte. Pravda, dříve se četly knihy, dnes už spíše hloupé noviny. Ale v Budapešti je to horší. Anebo jiný příklad: dávala jsem tu tři rozhovory a všechny připraveným, inteligentním mladým dívkám. To něco vypovídá o české společnosti. Občas čtu Prague Post nebo třeba jeden literární portál spravovaný ministerstvem kultury, který je vynikající. To je prezentace, která neříká „my jsme ti borci Češi“, ale skromně a normálně představuje své poklady a umožňuje světu do nich nahlédnout. A to je velmi sympatický přístup.

 

© Kateřina Anna Šrubařová

Diskuse

Vložil: mapa, 29.12.2010 16:18
Kiss, Yudith
Hezký, svižný rozhovor. Dík!
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3197x

Inzerce