Novac, Ana: Krásné dny mého mládí

Novac, Ana
Krásné dny mého mládí

recenze beletrie zahraniční

Literatura věnovaná vězeňské a „lágrové“ tematice vychází a nachází své čtenáře i desetiletí potom, co tato zařízení – ať už vzniklá ve jménu kterékoli ideje a ať už kterékoli heslo viselo či visí nad jejich branami – slouží už jen jako muzea a památníky. Pod ironicky znějícím názvem Krásné dny mého mládí máme před sebou zredigované deníky, které si Ana Novac psala při pobytu v koncentračních táborech v Osvětimi a Plaszówě.

Bez odstupu, čirý údiv
Ana Novac: Krásné dny mého mládí, přeložila Zuzana Dlabalová, Praha a Litomyšl, Paseka 2010, 232 stran, ISBN 978-80-7432-072-9

Literatura věnovaná vězeňské a „lágrové“ tematice vychází a nachází své čtenáře i desetiletí potom, co tato zařízení – ať už vzniklá ve jménu kterékoli ideje a ať už kterékoli heslo viselo či visí nad jejich branami – slouží už jen jako muzea a památníky. V poslední době se řízením náhody v češtině objevilo několik děl tohoto druhu, jejichž autorkami jsou ženy: k překladům próz nositelky Nobelovy ceny za literaturu Herty Müllerové nebo ke svědectví Dagmar Šimkové o komunistických kriminálech s názvem Byly jsme tam taky se připojila pozoruhodná próza transylvánské židovské autorky Any Novac.

Pod ironicky znějícím názvem Krásné dny mého mládí máme před sebou zredigované deníky, které si Ana Novac psala při pobytu v koncentračních táborech v Osvětimi a Plaszówě (prošla ovšem ještě šesti dalšími) v průběhu roku 1944 na všelijak ukořistěné kusy papíru – na okraje novin, táborové vyhlášky, toaletní papír, papír na zatemnění, který byl z jedné strany světlejší – a pak do sešitů, které se jí podařilo získat zcela absurdní náhodou, takovou, jaká je možná jen ve zcela absurdním prostředí. Deníkové kořeny textu jsou na něm znát v kompozici: jde o volně řazené epizody, které autorce stály za zaznamenání. Mezi drobnými příhodami z práce (žen!) v kamenolomu, rozdílení jídla, marodky nebo apelů zaujímají významné místo zejména náhodná setkání s lidmi, které vypravěčka znala z dřívějška a na něž narazila cestou na pouti z tábora do tábora anebo je znala ještě „z civilu“ (jak se tu říká). Taková setkání s postavami, které mají aspoň stopy jakési identity, získávají velkou důležitost, neboť zřejmě v oceánu anonymity lidí redukovaných na čísla představují záchytné body.

Dokumentárním stylem se próza blíží například jednomu z prvních svědectví z táborů smrti, knize Je-li toto člověk Prima Leviho. Vedle toho je deníkový původ zřetelný také v neustálé reflexi psaní, a to jednak jeho terapeutické funkce, díky níž psaní slouží jako prostředek uchování lidské důstojnosti v podmínkách člověka nedůstojných, jednak svědeckého charakteru výpovědi, která je již v době svého vzniku určena k publikaci. Při redakčním zpracování deníků také nedošlo k výraznějšímu uhlazování a „zliterárňování“, čtenář dostává text v nahrubo otesané podobě při zachování veškeré syrové autenticity. Nehotovou, neuzavřenou povahu textu zdůrazňuje také „Epilog“, ve skutečnosti komentovaný úryvek z dalších deníkových poznámek, které mají být součástí připravované autobiografie. Cítíme, že to, co se tu popisuje, není fikce, nýbrž život, jen přechodně zhmotněný v černých skvrnách na papíře mezi první a poslední předsádkou vázané knihy.

Co se ještě dnes, po Solženicynovi, Anně Frankové a Styronově Sophiině volbě, po mnohých jiných hrůzně cynických i plačtivě obžalobných literárních metamorfózách „pramenných stop“, jak by řekli historikové – co se ještě dá říct o pracovních a vyhlazovacích táborech? Hlad, zima nebo vedro, špína, nemoci, násilí, ponížení, smrt. To vše zde také najdeme. Co je tu navíc, je především údiv. Hrdinka nevychází z údivu: zažívá prostý dětský údiv nad tím, co člověk dokáže udělat druhému, ale i nad tím, co v mezní situaci dokáže vydržet. Také nad tím, co se skrývá v jeho vlastním nitru: kde v sobě bere vůli činit dobro a rozdávat se téměř jako světice, a druhý den přistát tvrdě na zemi. Údiv nad ne zrovna hezkou francouzskou vězeňkyní navlečenou do pytlovité hazuky a ostříhanou dohola, která se při ranní hygieně dokáže rafinovaně proměnit tak, že z umývárny sdílené desítkami žen vychází opravdová dáma. A ovšem postupně se prohlubující údiv nad apokalyptickými rozměry toho, co se tu ve skutečnosti děje. Jsou tu vězeňkyně ochotné bít se do krve za to, že Osvětim není vyhlazovací tábor: něco takového přece není v Evropě ve dvacátém století možné.

À propos Evropa: Ana Novac není jen svědkyně z „továrny na smrt“. Je také jedním z posledních výhonků mnohonárodnostní, kosmopolitní předválečné podoby střední a východní Evropy, jejímž výrazným nositelem byla právě židovská komunita. Babylonské zmatení jazyků, které k tomuto mikrosvětu patří, je zřejmé již z původního textu: deníky si Ana Novac psala maďarsky, ale po válce je rumunsky diktovala svému rumunskému překladateli do francouzštiny (z francouzštiny je tedy přeložen i text, který máme k dispozici v češtině; ovšem „s přihlédnutím k autorizované německé verzi“ – jako by si text stále nevěděl rady se svým jazykovým domiciliem, podobně jako obyvatelé oné dávno ztracené Evropy). Tuto pestrou a měnící se Evropu jako historickou skutečnost Ana Novac také reflektuje, i když skrytě a v náznacích. Rozkošný je například rozhovor s Francouzkou, která nechápe, že hrdinka pochází z Transylvánie, protože „ve Francii se má za to, že jde o bájnou zemi; vymyšlené království z filmů s knížaty a kněžnami“. A ještě větší záhadou pro ni je, že „můj děda se narodil v Rakousku-Uhersku, táta v Maďarsku, já v Rumunsku, a přitom jsme pořád bydleli v jednom městě, v jedné ulici“ (str. 154). Jazykovou pestrost si uvědomuje, když poslouchá brebentění ve všech možných jazycích na latríně: „Paříž, Moskva, Athény – Evropa! V hadrech, oškubaná, potupená, ale je tady!“ (str. 151).

Poslední rozměr autorčina svědectví představují ostrůvky židovského humoru, který je smutný a laskavý, avšak tak cynický a až rouhačský, že při něm mrazí. George Tabori, dramatik a také jeden z kronikářů holocaustu, kdysi řekl, že jednou z funkcí smíchu je postavit proti nelidskosti nejlidštější projev. Jak vidno, je takovým lidským projevem, který může doslova zachránit život, i psané slovo.

 

© Jan M. Heller

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 282 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

60%autor článku   60%čtenáři

zhlédnuto 4728x

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce