Irving, John: Poslední noc na Klikaté řece

Irving, John
Poslední noc na Klikaté řece

recenze beletrie zahraniční

Kdo četl více než jednu knihu od amerického spisovatele Johna Irvinga, ten trochu tuší, co může očekávat od všech ostatních. Irvingovy motivy se opakují, jeho styl kombinující romány 19. století se soudobým nadhledem a ironií kolísá jen v závislosti na aktuální autorově formě a odchylky nebývají velké. Patří se dodat, že u Irvinga je to dobře: romány Svět podle Garpa (1978) a Modlitba za Owena Meanyho (1989) si nastavil laťku na úroveň svých vzorů Charlese Dickense a Thomase Hardyho...

 

Nejautobiografičtější román Johna Irvinga
John Irving: Poslední noc na Klikaté řece, přel. Libuše a Luboš Trávníčkovi, Odeon – Euromedia Group, Praha 2010, 576 stran, ISBN 978-80-207-1344-5

Kdo četl více než jednu knihu od amerického spisovatele Johna Irvinga (nar. 1942), ten trochu tuší, co může očekávat od všech ostatních. Irvingovy motivy se opakují, jeho styl kombinující romány 19. století se soudobým nadhledem a ironií kolísá jen v závislosti na aktuální autorově formě a odchylky nebývají velké. Patří se dodat, že u Irvinga je to dobře: romány Svět podle Garpa (1978) a Modlitba za Owena Meanyho (1989) si nastavil laťku na úroveň svých vzorů Charlese Dickense a Thomase Hardyho a od té doby už k ní nikdy nedospěl, nicméně i ve slabších momentech zůstává nejvýraznějším pokračovatelem románových mistrů devatenáctého století.

Rozsahem (od Světa podle Garpa se málokterá kniha vejde pod 500 stran), záběrem (obvykle jeden celý lidský život od narození do stáří či smrti) a zápletkami (nejčastěji rodinné tragédie) je jeho psaní pevně a zcela záměrně zakotveno v oné původní realistické tradici. Zdálo by se, že je to konzervativní a překonaný styl: po tom, jak s tradicemi naložili modernisté a další avantgardy dvacátého století. Ale ukazuje se, že čtenáři (a do značné míry i kritika) po něm stále touží, zvláště když jím někdo vládne tak suverénně jako právě Irving. A když jej ještě k tomu umí adaptovat na těkavou moderní dobu, která dává přednost krátkému videu na YouTube před prokomponovaným románem.

Když tedy napíši, že nejnovější román Poslední noc na Klikaté řece nabízí mnoho z prvků, na které se Irvingovi čtenáři těší, ale ve zředěné formě a s poněkud ochablým závěrem, neznamená to, že by neměl být čten. V Irvingově bibliografii možná patří pouze k lepšímu průměru. Ale Irving (stejně jako jiní výjimeční současní autoři, namátkou Salman Rushdie nebo Umberto Eco) je měřítkem sám sobě a valná část současné literární produkce má k jeho průměru poměrně daleko. Literární ceny se mu sice vyhýbají (dost možná i proto, že porotci jeho práce bezděky porovnávají s jeho vlastními lepšími), ale každá Irvingova novinka je událostí a vyslouží si mnoho (převážně protikladných) recenzí ve všech důležitých médiích. A setrvalý zájem čtenářů.

Jaké jsou ty „irvingovské“ prvky? Autorovo heslo na Wikipedii dokonce obsahuje tabulku nejčastějších lokací a motivů, kde je přehledně vidět, kdy co použil: v novince je to Nová Anglie, zápas (míněno sportovní odvětví), medvědi, smrtelná nehoda, chybějící rodič/e, neobvyklé sexuální vztahy a samozřejmě psaní; chybí Vídeň a prostitutky. Mohli bychom naopak ještě přidat psy, malý vzrůst, pohlednou tvář a scénu vypjatého násilí. A především jeden klíčový okamžik, který neodvolatelně a nadosmrti (či přinejmenším na hodně dlouho) ovlivní život hlavního hrdiny. Zde je to neúmyslné zabití, jehož se hlavní hrdina, spisovatel Danny Baciagalupo, dopustí jako chlapec. A jak u Irvinga bývá zvykem, je to scéna pečlivě připravená a v zásadě tragikomická, při vší osudovosti a smutku, jež jí autor vtiskl.

Danny a jeho ovdovělý otec do té doby (40. a 50. léta) žili v zablácené dřevařské osadě, odkud musejí utíkat, protože po nich pátrá místní zástupce šerifa, chlap násilnický a pomstychtivý. Pronásledování ve westernovém stylu se táhne celou knihou, dvojice musí čas od času zcela změnit působiště i jména a po štacích v italské čtvrti v Bostonu, v univerzitním městě Iowa a na malém městě v severovýchodním státečku Vermont se jejich osud uzavírá v Kanadě – předvídatelným finále, které ale ještě není závěrem knihy. Dannyho otec Dominic (má italské předky) se živí jako kuchař, Danny se vrhne na psaní, a protože jeho v pořadí třetí vydaná kniha se stane bestsellerem, může si dovolit psát na volné noze a v tempu, které si zvolí (respektive: které určuje inspirace). Oběma profesím věnuje Irving časté a rozsáhlé pasáže: snaží se zachytit klíčové rysy dobrého kuchaře i dobrého spisovatele. To druhé mu jde samozřejmě lépe, zvláště když líčí ty aspekty spisovatelského řemesla, které neodpovídají romantické představě o ozáření inspirací. Aby byl názornější, pomůže si postavou neúspěšného adepta, jehož hlavní chybou je lenost a jakási bohorovná představa o vlastním talentu: dotyčný nesnáší přepisování, které nepovažuje za dostatečně tvůrčí proces. Baciagalupo-Irving samozřejmě ví, jak je přepisování důležité, jakkoliv je to činnost únavná a na první pohled nevděčná.

Právě podobnost hlavní postavy s Irvingem samotným je dalším důvodem, proč Poslední noc na Klikaté řece číst. Irving, který v románu Rok vdovou napsal, že spisovatelé, kteří se inspirují výhradně svým životem, jsou vždycky horší než ti, kteří si umějí vymýšlet, totiž stvořil nejautobiografičtější knihu své kariéry. Podobností je mnoho vnějších (zejména místa pobytu, Irving mimochodem již delší dobu také žije v Kanadě), ale také vnitřní – zejména v přístupu k psaní knih. A aby toho nebylo málo, je Poslední noc na Klikaté řece jakýmsi metarománem, protože na posledních stránkách Danny hledá věty, jimiž by začal svou novou knihu, tu možná nejdůležitější. A dojde samozřejmě k těm z prvního odstavce románu, který právě čtenář dočítá.

Tím, co u Irvinga osobně oceňuji nejvíc, je způsob, jakým pracuje s kompozicí románu. Virtuózní Modlitbu za Owena Meanyho již asi nikdy nepřekoná a v Poslední noci na Klikaté řece se o to ani nesnaží. Neustálými odbočkami a komentováním trochu připomíná Svět podle Garpa, hlavní kouzlo jeho poslední knihy však spočívá v drobném, ale velmi účinném triku. Zdánlivě sice vypráví lineárně, vždy si však část z příběhu hlavních postav nechá pro sebe a pak s ní čtenáře seznámí v té nejvhodnější chvíli – tedy tak, aby to překvapivě doplnilo, osvětlilo a někdy také pointovalo do té doby poklidnou a nenápadnou scénu nebo zápletku. Škoda jen, že tuto metodu vyčerpává v dílčích sekvencích a už mu nevystačí na hlavní příběh. Zejména závěr románu pak působí nesnesitelně nataženě a taky trochu bezradně. Irvingovi fanoušci si s povzdechem vzpomenou na ty časy, kdy poslední kapitola byla centrálním střípkem mozaiky, jehož přiložením se teprve vyjevila velkolepost celého obrazu.

 

© Pavel Mandys

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 243 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   61%čtenáři

zhlédnuto 5390x

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce