Burke, Peter: Co je kulturní historie?

Burke, Peter
Co je kulturní historie?

ukázka kultura

Hledáme-li příklady případových studií z oblasti historie reprezentací, můžeme se obrátit též k muzikologii, další disciplíně, kde se někteří z badatelů rovněž označují za kulturní historiky. Způsob, jímž někteří muzikologové zareagovali na Saidův Orientalismus, studii napsanou literárním kritikem a inspirovanou filozofem, představuje názorný příklad interdisciplinárních kontaktů či „vyjednávání“ pod prostorným deštníkem kulturní historie.

Peter Burke: Co je kulturní historie?, přeložil Stanislav Pavlíček, Praha, Dokořán, 2011, 217 s.

Orientalismus v hudbě
Hledáme-li příklady případových studií z oblasti historie reprezentací, můžeme se obrátit též k muzikologii, další disciplíně, kde se někteří z badatelů rovněž označují za kulturní historiky. Způsob, jímž někteří muzikologové zareagovali na Saidův Orientalismus, studii napsanou literárním kritikem a inspirovanou filozofem, představuje názorný příklad interdisciplinárních kontaktů či „vyjednávání“ pod prostorným deštníkem kulturní historie.

Kunsthistorici zareagovali na Saidovu knihu v 80. letech, historici hudby v desetiletí následujícím. Dokonce i sám Said, navzdory svému nadšení pro operu, čekal až do roku 1993, než přišel se svou diskusí o Verdiho Aidě. V ní vyslovuje názor, že tato opera potvrdila západní představu o Orientu jako o „v podstatě exotickém, vzdáleném a starodávném místě, v němž Evropané mohou organizovat přehlídky síly“.

Dvě studie z poslední doby posouvají toto téma dál tím, že poukazují na jeho složitost. Studie Ralpha Lockea o Saint-Saënsově opeře Samson a Dalila si všímá toho, že biblický svět je zde ztotožněn se Středním východem 19. století, což skladateli umožňuje dát opeře určitý místní kolorit a přesnější místní zvuk. Saint-Saëns prezentuje „jinakost“ – zejména ženskou, v podobě Dalily – konvenčním způsobem, jako cosi děsivého a svůdného zároveň. Současně ale pro Dalilu píše velkou romantickou árii, čímž podrývá „typický orientalistický binarismus přítomný v zápletce této opery“.

Studie Richarda Taruskina o hudebním orientalismu v Rusku 19. století se dotýká jistého paradoxu. Evokace exotické hudby v Borodinově symfonické básni „Ve stepích střední Asie“ či v Musorgského „Tanci perských otrokyň“ měly vyjadřovat binární protiklad mezi ruským a orientálním (muž versus žena, pán versus otrok). Když však Ďagilev přivezl část z této hudby do Paříže, francouzské publikum považovalo orientální melodie za melodie typicky ruské.

Kulturní historie emocí
Násilí, o němž jsme pojednali v předchozí sekci, bylo výrazem silných emocí. A mají i emoce historii? Nietzsche se domníval, že ano. V díle Die fröhliche Wissenschaft (1882; česky pod názvem Radostná věda, 2001) si postěžoval, že „vše, co dodává barvu existenci, postrádá historii … Kde může člověk nalézt historii lásky, zbabělosti, nenávisti, svědomí, zbožnosti nebo krutosti?“

Někteří z historiků, o nichž jsme pojednávali v předchozích kapitolách, by s námi souhlasili. Začít můžeme Jacobem Burckhardtem, jehož zmínky o závisti, hněvu a lásce v renesanční Itálii Nietzsche jaksi přehlédl, ačkoli se s autorem osobně znal. Ve svém Podzimu středověku pojednával Johan Huizinga o tom, co nazýval „vášnivou a násilnou duší doby“, o emocionální oscilaci a nedostatku sebekontroly typickém pro jednotlivce tohoto období. O dvacet let později použil Norbert Elias Huizingovy studie jako základu pro vlastní kulturní historii emocí, zejména pak historii pokusů ovládat emoce v rámci „civilizačního“ procesu.

Navzdory těmto příkladům začala teprve nedávno brát většina historiků emoce vážně. Historie slz by před dvaceti až třiceti lety byla téměř nepředstavitelnou záležitostí, pomineme-li několik francouzských publikací. Dnes se ale slzy považují za součást historie, zejména historie „citové revoluce“ konce 18. století, tedy doby plačících čtenářů Rousseaua. Mezi otázky, které si tyto studie často kladou, patří: Kdo pláče? Anebo konkrétněji: Kdy a kde dovolují kulturní pravidla mužům plakat? A obecněji: Jaké jsou různé významy a funkce pláče v různých obdobích, různých „ekonomikách slz“?

V anglofonním světě je zájem o historii emocí spjat zejména s Peterem Gayem, Theodorem Zeldinem a Peterem a Carol Stearnsovými. Zeldin se od politiky Napoleona III. obrátil k tomu, co (po bratrech Goncourtových) nazývá „intimní historií“ ctižádosti, lásky, starostí a dalších emocí ve Francii 19. století, zatímco Peter Gay se po studiu psychoanalýzy přesunul od intelektuální historie věku rozumu k psychohistorii lásky a nenávisti buržoazie 19. století.

Carol a Peter Stearnsovi vydali manifest historické „emociologie“, monografii o hněvu a žárlivosti a obec­nější studii o změnách v emocionálním „stylu“ v USA na počátku 20. století (American Cool, 1994). Tvrdí, že došlo ke třem druhům změn: k důrazu na emoce obecně; ke změnám v relativním významu konkrétních pocitů; a ke změnám v ovládání či „managementu“ emocí.

Alternativní rámec představil nedávno William Reddy ve svém díle The Navigation of Feeling (2001; Kormidlování citu). Reddy, který vychází jak z antropologie, tak psychologie emocí, předkládá soubor souvisejících konceptů. Podobně jako Carol a Peter Stearnsovi zdůrazňuje emocionální „management“, anebo jak říká „kormidlování“, jak na individuální, tak na celospolečenské úrovni. S tím souvisí představa „emocionálního režimu“. Tento přístup je však zároveň příkladem nedávného „performativního obratu“. Reddy hovoří o jazyku emocí jakožto o „performativních promluvách“. Například vyznání lásky není, anebo není pouze, vyjádřením citů. Je to strategie s cílem podpořit, zesílit, či dokonce transformovat pocity milovaného.

Podržíme-li si odstup od těchto hypotéz, které je třeba ještě rozpracovat, můžeme prohlásit, že historici emocí čelí jednomu základnímu dilematu. Musí se rozhodnout, zdali budou maximalisty, nebo minimalisty, jinými slovy, zdali budou přesvědčeni, že emoce jsou v zásadě historického, anebo nehistorického charakteru. Buď totiž platí, že konkrétní emoce, nebo celý balík emocí v dané kultuře (v místní „kultuře emocí“, jak to nazývají Stearnsovi), podléhají zásadním změnám v čase, anebo zůstávají v různých obdobích v podstatě stejné.

Badatelé, kteří se rozhodli pro „minimalistický“ pól dilematu, jsou nuceni se omezit na vědomé postoje k emocím. Píší tedy poctivou intelektuální historii, ale ve skutečnosti nikoli historii samotných emocí. Na druhou stranu platí, že badatelé, kteří volí „maximalistický“ přístup, jsou novátorštější. Platí za to tím, že jejich závěry se hůře dokládají. Důkazy o vědomých postojích k hněvu, strachu, lásce a tak dále se v dochovaných dokumentech neobjevují zase tak těžko, zatímco závěry o fundamentálních změnách emocí v dlouhém časovém období jsou nutně mnohem spekulativnější.

V jedné své známé studii historik antiky Eric Dodds popsal pozdně antické období jako „věk úzkosti“ (vypůjčil si pro tuto příležitost frázi od svého přítele básníka W. H. Audena). Publikace Pagan and Christian in an Age of Anxiety (1965; česky pod názvem Pohané a křesťané ve věku úzkosti, 1997) je kniha plná důležitých postřehů, které se týkají nejen náboženských prožitků, ale zabývají se též sny a postoji k tělu. Titul knihy však formuluje problém, který autor řeší jen málo. Pociťují lidé větší úzkost v jed­nom historickém období než v jiném, anebo spíše v každém období trpí různými úzkostmi? A i když platí prvé tvrzení, jak může historik nalézt důkazy, jimiž by jeho platnost prokázal?

 

překlad © Stanislav Pavlíček
ukázka z knihy Co je kulturní historie?
na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatelství Dokořán

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.