Hegemann, Helene: Axolotl roadkill

Hegemann, Helene
Axolotl roadkill

recenze beletrie zahraniční

Helene Hegemann (nar. 1992) vyrůstala do svých třinácti let v Bochumi. Po smrti matky se přestěhovala k otci do Berlína, který působil jako šéfdramaturg divadelní scény Volskbühne. Helene začala psát. Ve čtrnácti napsala filmový scénář Torpedo, v patnácti první divadelní hru Ariel 15, v sedmnácti román Axolotl Roadkill. Třikrát variace na stejné téma, třikrát totéž autobiografické schéma: děvče, napůl sirotek, vydané všanc drsnému životu v Berlíně.

Axolotl, věčný adolescent
Helene Hegemann: Axolotl roadkill, přel. Eva Dobrovolná, Praha, Euromedia-Odeon, 2011, 192 s.

Ze života teenagerů
Helene Hegemann (nar. 1992) vyrůstala do svých třinácti let v Bochumi. Po smrti matky se přestěhovala k otci do Berlína, který působil jako šéfdramaturg divadelní scény Volskbühne. Helene začala psát. Ve čtrnácti napsala filmový scénář Torpedo, v patnácti první divadelní hru Ariel 15, v sedmnácti román Axolotl Roadkill. Třikrát variace na stejné téma, třikrát totéž autobiografické schéma: děvče, napůl sirotek, vydané všanc drsnému životu v Berlíně.

Copy – paste
Románový debut nadané Helene Hegemann přijala německá literární kritika s nadšením a koncem ledna 2010 ho zařadila mezi tituly nominované na Cenu Lipského knižního veletrhu. Pak přišel skandál. Ukázalo se, že mladičká literární hvězda části svého románu opsala z internetu, posloužila si třeba u bloggera jménem Airen, nerozpakovala se „citovat“ ze soukromých e-mailů, písňových textů apod. Román byl zkrátka napsán „na základě estetických principů intertextuality“, jak se dnes uvádí v knize, která v Německu vyšla již čtvrtým nákladem. Rozpoutaly se diskuse o tom, co je plagiát a co intertext. Spisovatelé o dvě tři generace starší, jako například Günter Grass a Christa Wolfová, podepsali takzvané Lipské prohlášení na ochranu duševního vlastnictví: „Je-li plagiát vnímán jako dílo hodné ocenění, jsou-li duševní krádež a padělky považovány za umění, demonstruje se tímto postojem, že nedbale akceptujeme porušování práv v etablovaném literárním provozu.“ Jury však navzdory této iniciativě původní nominaci nestáhla, a Hegemann tak soupeřila o přízeň poroty stejně jako Jan Faktor se svým románem Georgs Sorgen um die Vergangenheit oder Im Reich des heiligen Hodensack-Bimbams von Prag nebo vítěz soutěže Georg Klein s knihou Roman unserer Kindheit.

Z románu Axolotl Roadkill se mezitím pochopitelně stal bestseller. Práva na překlad byla prodána do dvaceti zemí, česky vychází nyní v nakladatelství Euromedia-Odeon v překladu Evy Dobrovolné.

Vím až podivně přesně, co chci: nedospět
Je to berlínský román nultých let jedenadvacátého století. Jeho protagonisty jsou noční kluby, tvrdé drogy, špinavý sex a znuděná děcka berlínských horních deseti tisíc, co kolem sebe kopou a pohrdají naprosto vším. Nemusejí nic, mají, nač si vzpomenou, a pořád dokola řeší jediné: „Tohleto tady, to nemůže být život“ (84). Tuto generační výpověď předkládá čtenářům šestnáctiletá Mifti, která si vlastně píše deník, slepuje ho jako koláž z nejrůznějších zdrojů – zachycuje útržky rozhovorů, e-maily, své sny a halucinace i co možná nejkurióznější zážitky, kterým občas nejde věřit. Jako by však sama vypravěčka tušila, kde je její slabé místo, a tak se brání: „Zní to sice docela nevěrohodně, ale tak to tehdy prostě bylo“ (24). S tímto principem ostatně pracuje často, deklaruje, kdo je: „Jsem týraná teenagerka“ (42), o co tady jde: „Jde o moje halucinace“ (20), a koneckonců i radí, jak chápat celou tuto knihu: „Dřív tohle všecko byla jen taková pěkně pubertální slátanina, a teď je to náročná literatura“ (7).

Tato dobře mířená provokace se objeví hned na první stránce románu. Ostatně kde se seriózní literatura odvolává na tradici, neváhá Hegemann sáhnout po reklamním sloganu televizního kanálu Pro 7: „We love to entertain you.“ To je také motto celé knihy. Já se však obávám, že dílko jen tak někoho nepobaví. I tento cíl je příliš ambiciózní. Dějová linka je rozehrána velmi úsporně, happy end nečeká nikdo a daleko čtenáře nezavedou ani duchaplné rozhovory typu „Ten zasranej pes? Do prdele. – Jo, do prdele. – No to je fakt k hovnu! Není tohle fakt k hovnu? … Co to tady vedete za mimozemský dialog, děti?“ Mimochodem, kdybychom toto vybrané výrazivo jen z poloviny proškrtali, nápadně by zeštíhlel celý román.

Orální inkontinence
Jazyk a obdivuhodný spád vyprávění jsou nicméně největší devízou této knihy. Autorka provokativně koketuje s pseudointelektuálským slovníkem a mluvou dnešních teenagerů. Mifti je navíc „vostrá holka“, která nemusí pro nějaký ten peprnější výraz chodit daleko, takže na místě je i varování pro všechny útlocitné povahy – tento román je radikální, brutální a vulgární. V samotném textu najdeme další originální nálepku: Orální inkontinence. Tipla bych si, že jeho skalní příznivci se budou rekrutovat ze stejných řad jako čtenáři Vlhkých míst Charlotte Roche (česky Jota 2008, překlad Jiří Strážnický).

Pro autorčin styl je charakteristická umělecká nekázeň. Stejně jako románové postavy experimentují s drogami a sexuálními partnery, tak experimentuje autorka s jazykem. Ve výrazové formě se odráží neutříděný obsah, lapidárně řečeno: chaos v hlavě, chaos na papíře. Podobně „nedotaženě“ působí i překlad, některé pasáže jsou při prvním čtení nesrozumitelné (zde však nevylučuji, že šlo o snahu dodržet i autorčin záměr).

Axolotl, věčný adolescent
Výstřední a na první přečtení nesrozumitelný je také titul. Má však symbolickou platnost a románový příběh jej vysvětluje. Axolotl je mexický obojživelník, který nikdy nedospěje, celý život zůstává v larválním stadiu. To je sen i cynické Mifti, která doslova říká „Vím až podivně přesně, co chci: nedospět“ (14). Stylizuje se do role oběti, protože je to svým způsobem pohodlné – nemuset přijmout zodpovědnost, jen obviňovat ostatní, kam až to nechali zajít a jak je ten svět zkažený. Sebedestruktivně a dryáčnicky popisuje svůj coming-out, šokuje otevřeností. Její bratr Edmond to komentuje slovy, že píše jako roadkill, jako přejeté zvíře. Na něž není pěkný pohled. Stejně jako na tuhle berlínskou bohému, která stojí na prahu dospělosti, a už je vlastně v koncích.

 

© Jitka Nešporová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 48 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

50%autor článku   47%čtenáři

zhlédnuto 3944x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce