Karpenko, Vladimír; Purš, Ivo (eds.): Alchymie a Rudolf II.

Karpenko, Vladimír; Purš, Ivo (eds.)
Alchymie a Rudolf II.

ukázka historie

Sledování historie Voynichova rukopisu do minulosti končí v době, kdy se objevuje u dvora Rudolfa II. Pokud by se podařilo zjistit, kdo ho prodal, bylo by to další vodítko pro zkoumání jeho původu. Voynich sám se o to pokusil v letech 1912 až 1922, a když vyhledával potenciální prodejce rukopisu na dvoře Rudolfa II., dospěl k závěru, že prodávajícím byl s největší pravděpodobností John Dee.

Ivo Purš; Vladimír Karpenko (eds.): Alchymie a Rudolf II. Hledání tajemství přírody ve střední Evropě v 16. a 17. století, ARTEFACTUM, Praha 2011, 840 s.

Voynichův rukopis v rudolfínské Praze

Cesta rukopisu do Prahy
Sledování historie Voynichova rukopisu do minulosti končí v době, kdy se objevuje u dvora Rudolfa II. Pokud by se podařilo zjistit, kdo ho prodal, bylo by to další vodítko pro zkoumání jeho původu. Voynich sám se o to pokusil v letech 1912 až 1922, a když vyhledával potenciální prodejce rukopisu na dvoře Rudolfa II., dospěl k závěru, že prodávajícím byl s největší pravděpodobností John Dee. Voynich však neposkytuje žádné důkazy, jak ke svým závěrům dospěl. Byl jen pevně přesvědčený, že rukopis napsal Roger Bacon, a proto hledal nejpravděpodobnější osobu, která by mohla tento rukopis prodat Rudolfu II. Později byly uváděny některé dodatečné, méně významné důkazy, které tento názor zdánlivě podporovaly.

Výsledkem je, že téměř ve všech pramenech o tomto rukopisu se jako velmi pravděpodobné tvrzení, či dokonce jako fakt uvádí, že tím, kdo prodal Voynichův rukopis Rudolfu II., byl John Dee. Je tudíž na místě kriticky prozkoumat tuto teorii.

Dee skutečně pobýval v Čechách v letech 1584 až 1589 (s přestávkami danými cestami do Krakova) a jeho společník Edward Kelly, který zde udělal jako alchymista velkolepou, ale krátkou kariéru, tu setrval až do své smrti roku 1597. Je ale také pravda, že Dee měl s císařem pouze jeden krátký rozhovor, který pro něho nebyl zvlášť úspěšný. Nakonec ho Rudolf vypověděl z království a Dee zde mohl zůstat jen díky intervenci Viléma z Rožmberka, na jehož zámku v Třeboni pak trávil většinu času. Údajné „důkazy“ často citované v literatuře lze shrnout do tří bodů:

1. Číslování folií ve Voynichově rukopisu je údajně psáno Deeovou rukou

Jakkoli vypadá snaha identifikovat autora na základě rukou psané řady čísel velmi odvážně, je třeba přijímat tento podnět vážně, protože pro Yale Library určoval Deeovo písmo Andrew G. Watson. Tento odborník je autoritou na středověké a raněnovověké rukopisy a je spolu-autorem díla o Deeově knihovně, v němž je potvrzena totožnost Deeova písma v číslování folií Voynichova rukopisu.

Podstatné rozdíly jsou však patrné ve způsobu, jak jsou zapsány jednotlivé znaky ve Voynichově rukopisu a ve známých vzorech Deeova (a Kellyho) rukopisu. Aniž bychom se pouštěli do detailů, klíčovým příkladem je tvar čísla 8: písař, jenž čísloval Voynichův rukopis, začínal tuto číslovku odspodu, zatímco v četných ověřených příkladech číslic, které napsal Dee (jak rychlé poznámky, tak kaligrafická věnování), začíná 8 vždy nahoře. Psaní písmen a číslic, jak se je naučíme v mládí, se stává navyklým a podvědomým, takže je prakticky nemožné, že by byl John Dee autorem číslování folií Voynichova rukopisu.

2. Dee měl v době svého pobytu v Čechách nesrozumitelnou knihu psanou hieroglyfy

V dopise z roku 1675 napsal Sir Thomas Browne Eliasi Ashmoleovi o vzpomínkách na syna Johna Deea Arthura: „Znal jsem velmi dobře dr. Arthura Deea a ten mi čas od času vyprávěl některé události z různých etap svého života. Slyšel jsem doktora říkat, že žil se svým otcem v Čechách, a to jak v Praze, tak i na jiných místech, a že kníže nebo hrabě Rožmberk byl jejich velký patron, neboť měl velké potěšení v alchymii. Často jsem ho [A. Deea] slyšel tvrdit, někdy i pod přísahou, že viděl provedení projekce a transmutaci cínových mís a flakonů ve stříbro, které od nich koupil zlatník v Praze. A že hrabě Rožmberk hrál hru v kroužky se stříbrnými kroužky vyrobenými projekcí, jak řečeno. Že tato transmutace byla provedena práškem, který vlastnili a jenž byl nalezen na nějakém starém místě spolu s knihou, která obsahovala pouze hieroglyfy; kteréžto knize jeho otec věnoval mnoho času, ale neslyšel jsem, že by z toho něco získal.“

Předpokládaný prodej Voynichova rukopisu Rudolfovi II. je obvykle datován do pozdního léta roku 1586, když bylo Arthurovi právě sedm let. Když opustili Čechy, byl devítiletý. Tvrzení, že kniha neobsahovala „nic jiného než hieroglyfy“ , znamená, že se nemůže týkat Voynichova rukopisu ze zřejmého důvodu: pro sedmi- až devítiletého chlapce by Voynichův rukopis byl jistě mnohem zajímavější pro svoje barevné obrázky než pro nepochopitelné řetězce znaků podobných písmenům. Důležité je také poznamenat, že výraz „hieroglyfy“ lze spíše chápat jako „ideogramy“ než jako „neznámé písmo“ nebo „šifra“.

Je možné zjistit, na jakou knihu si Arthur Dee vzpomínal? Jedna velmi dobrá možnost se naskýtá. John Dee se ve svém deníku zmiňuje o knize obsahující jen hieroglyfy – nejde o šifry, ale o alchymické obrazy, což více souhlasí s tvrzením Arthura Deea. Šlo o knihu Angelicum Opus – „vše v obrázcích od začátku díla do jeho konce“ . Mladý Arthur si vzpomínal na obrázkovou knihu (která musela působit na jeho představivost) a na rozhovory svého otce s Kellym o alchymické knize nalezené „na starém místě“ spolu s práškem, který používali při transmutaci. O půl století později, když o tom hovořil s Brownem, se mu obě knihy ve vzpomínce spojily v jednu, nebo si Browne o dalších třicet let později obě spletl.

3. Dee měl v říjnu 1586 u sebe 630 dukátů a Rudolf II. zaplatil za Voynichův rukopis 600 dukátů

John Dee uvádí, že 17. října 1586 vlastnil 630 dukátů, což bylo někdy přijímáno jako doklad toho, že krátce před tím asi obdržel 600 dukátů od Rudolfa II. za Voynichův rukopis. To by však znamenalo, že se tato transakce odehrála ve velmi nepravděpodobné době, kdy byl Dee koncem května 1586 vypovězen z Prahy, odcestoval do Erfurtu a Kasselu a poté se vrátil koncem srpna 1586 do Třeboně. Jednoduše není možné, aby měl Dee v této době audienci u Rudolfa, a to tím spíše, že v jeho záležitosti byli zaangažováni papežský nuncius a inkvizice.

Deeovo prohlášení lze vysvětlit tím, že Angličanův protivník Francesco Pucci po něm žádal částku 800 florénů z důvodů, které nejsou zcela jasné. Dee píše, že již jednou nabídl Puccimu 630 dukátů (přibližně ekvivalent 800 florénů). Při této příležitosti chce Dee uzavřít tuto záležitost s Puccim před spolehlivými svědky a ukazuje měšec se 2 000 dukáty a 400 tolary, z nichž je Puccimu oficiálně předáno 800 florénů. Je jasné, že 600 dukátů za Voynichův rukopis a 630 dukátů, o nichž píše Dee, nemají nic společného.

Navíc se zachovala většina Rudolfových účetních knih, které jsou dnes uchovávány v Rakouském státním archivu ve Vídni. Zaznamenávají nejen Rudolfovy dvorní účty, ale též jeho soukromá vydání. Část těchto knih je dnes dostupná v elektronické podobě. Autoři této kapitoly neúspěšně prozkoumali přibližně 22 000 záznamů z let 1576 až 1614 s cílem odhalit možný odkaz na nákup Voynichova rukopisu. Faktem je, že pokud šlo o soukromou akvizici Rudolfa II., nemusela být zaznamenána. Je zajímavé, že existuje poměrně velký počet záznamů o Rudolfových nákupech knih za částky pohybující se od 20 florénů do 2 500 dukátů, přičemž se v této souvislosti objevuje 18 jmen různých prodejců. Tyto akvizice představují jen malý zlomek knih uvedených v katalogu kunstkomory, pokud mohou být vůbec identifikovány.

Zvlášť zajímavý příklad je zaznamenán 9. srpna 1593. Rudolf II. získal za 310 tolarů čtyři herbáře Leonarda Rauwolfa, jež mu přinesl Reichard Stein von Schwarzenau. Rauwolf byl lékař, který hojně cestoval po Evropě a Blízkém východě a během těchto cest sbíral rostliny, které sušil a vlepoval do knih. Tyto knihy jsou zaznamenány v inventáři kunstkomory a dnes jsou uloženy v Leidenu, kam je po krátkém uložení ve Stockholmu přivezl Isaac Vossius.

Můžeme uzavřít, že knihy za částky blízké té, která se udává pro Voynichův rukopis, prodalo Rudolfovi II. mnoho lidí a tvrzení, že John Dee byl tím, kdo toto dílo císaři prodal, se zakládá výhradně na spekulacích.

Po smrti Rudolfa II.
Historie rukopisu začíná být lépe zdokumentovaná po smrti Rudolfa II. a Jakuba Horčického, kdy je roku 1637 toto dílo v majetku jinak neznámého pražského alchymisty Jiřího Bareše, jenž se narodil krátce po roce 1580. Do roku 1603 studoval v Klementinu, tedy v téže době, kdy tam byl i Horčický. Roku 1622 se Bareš setkal s Joannem Markem Marcim a zůstal jeho blízkým přítelem až do své smrti, patrně před rokem 1655. V dochovaném dopise Kircherovi vyjadřuje Bareš názor, že kniha patrně obsahuje znalosti medicínské vědy Blízkého východu (zvláště uvádí Egypt, jenž byl Kircherovým oblíbeným tématem), které shromáždil nějaký cestovatel, jenž tam pobýval a přivezl odtud tyto informace. Bohužel nevíme, zda je toto pouze Barešova hypotéza, nebo zda toto tvrzení vychází z dalších informací, které mohl o rukopisu mít. Rozhodně to odporuje názoru jeho současníka Rafaela Mnišovského. Marci ve svém dopisu Kircherovi z roku 1665 žádný z názorů nepotvrzuje.

Jak Horčický, tak Bareš se zajímali o farmacii a medicínu a Marci líčí Bareše jako muže velmi vzdělaného v alchymii. Právě on přesvědčil Marciho o užitečnosti alchymie pro přípravu léků a pro medicínu. Je zřejmé, že Voynichův rukopis musel přitahovat pozornost alchymistů již před dobou, kdy jej vlastnil Rudolf II., a samozřejmě i po ní.

Výzkum Voynichova rukopisu
Nezodpovězené otázky rukopis stále obklopují i nyní, téměř sto let po jeho objevení. Výzkum jeho písma a jazyka vedl k částečnému pochopení některých statistických vlastností, ale ty jen zdůrazňují, o jak neobvyklý druh písma se jedná. Ani jediné slovo zatím nebylo přeloženo. Lze téměř s jistotou vyloučit, že rukopis obsahuje otevřený text zašifrovaný některou technikou 15. nebo 16. století.

Na druhou stranu není stále jasné, zda rukopis vůbec nějaký smysluplný obsah má. Hypotéza, že Voynichův rukopis obsahuje nesmyslné řetězce textu, však vede k otázce, jak byly vytvořeny. Odpověď je velmi obtížná. S touto domněnkou vystoupil roku 2004 anglický vědec Gordon Rugg, ale jeho návrh, jakkoli důmyslný, zatím při pokusech o vytvoření textu, který by se byť jen vzdáleně podobal textu Voynichova rukopisu, neuspěl.

Bylo navrženo mnoho teorií o možném vzniku a autorství Voynichova rukopisu, ale žádná z nich není nijak zvlášť přesvědčivá. Některé nové informace jsou přinejmenším o datu vzniku. Soudní výzkum provedený roku 2009 odhalil, že inkousty a pigmenty jsou všechny původní bez jakýchkoli stop moderních složek. Pergamen, z něhož byly zkoumány čtyři vzorky, byl s pravděpodobností 95 % datován do období let 1404 až 1438. Rukopis byl patrně napsán nedlouho poté.

 

© René Zandbergen; Rafał T. Prinke
ukázka z knihy Alchymie a Rudolf II.
na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatelství Artefactum


 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 6921x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce