King, Stephen: Nespavost

King, Stephen
Nespavost

recenze sci-fi

Co všechno může člověk objevit, když nemůže usnout? Nespavost kolísá mezi sci-fi a hororem a lze ji považovat za nepřímé pokračování slavného románu To.

Když důchodce nemůže usnout
Stephen King: Nespavost, přel. Gabriel Gössel, Beta-Dobrovský, Praha, 2011, 616 s.

Ralf Roberts začne po smrti manželky trpět nespavostí. Zkouší všechno možné, pilulky růžové i tečkované, medové plástve i panáky, ale nic naplat, spí méně a méně… Co začíná jako komorní popis rozkladu osobnosti starého člověka, kterému odešel někdo milovaný, se mění ve chvíli, kdy začne Ralf vidět aury a podivné provázky, které vychází z lidí v jeho okolí. A podivné bytosti, které ony provázky přestřihávají, načež lidé umírají. Bezděky se tak připlete do souboje sil, jež přesahují pozemské záležitosti…

Román Nespavost vyšel letos v českém překladu již podruhé a dovolím si tvrdit, že teprve nyní se dočká adekvátního přijetí. O prvním vydání z roku 1997 se takřka nemluví ani mezi skalními fanoušky autora, a i když kingovky vycházejí poměrně pravidelně v nových vydáních, dostalo se na Nespavost až nyní. Důvody jsou dva.

Za prvé, King je znám především jako autor hororů – přesto v jeho portfoliu najdeme celou řadu thrillerů i knih, u nichž žánr tak jednoduše neurčíme. Nebo alespoň ne skrze optiku čtenáře roku 1997. Čímž se dostáváme k druhému důvodu. Nespavost okrajově spadá do Kingova cyklu o Temné věži. Bez bližšího přiblížení snad postačí, že se jedná o originálně pojatý mix postapokalyptické fantasy, westernu a hororu, který krom základní sedmidílné série prostupuje i řadou dalších Kingových prací (např. Talisman, Srdce v Atlantidě aj.). Problém je, že v Nespavosti se nepracuje pouze s drobnými poznámkami víceméně pod čarou, ale zcela konkrétně se odkazuje na Rolanda, hlavního hrdinu série, i na podstatu Kingova multiversa jako obří věže. Jenže první díl série, Pistolník, vyšel česky až v roce 1999 a navíc od jiného překladatele (v Nespavosti se tedy setkáme s Krvavým králem, v Temné věži s Karmínovým atd.).

Připočteme-li základní zápletku románu a na Kinga nezvyklé hrdiny-důchodce, byly při prvním vydání důsledky jasné: čtenáři byli zmatení, nechápali románovou mytologii či ji přímo odvrhli (tím spíš, že King má s různými mytickými koncepty problém obecně a zde skutečně věci ve snaze o vysvětlení přehnal). Většina tehdejších recenzí ocenila především návrat do města Derry (vedle Castle Rocku druhé emblematické kingovské město) a intertextové odkazy na řadu jiných autorových děl, z nichž však většina tehdy ještě nemusela být vůbec zaznamenána…

Druhé vydání však vychází za zcela jiné situace; od Kinga známe téměř vše, náš trh umožňuje i slušnou orientaci ve všech žánrech (neškodilo by tedy, kdyby redakce opravila excesy: například, že Robin Cook je lékařský thriller), k nimž se kniha vztahuje. A Nespavost tak již není bílou vránou, ale funkční součástí autorova díla. Dokonce můžeme mluvit o jakémsi rubu slavného románu To (případně o jeho nepřímém pokračování, kteroužto pověstí se zatím pyšnila nepovedená Pavučina snů). Obě knihy se odehrávají v Derry a obě odhalují skryté tváře města, jen zrcadlově odlišné. Na straně 251 to ostatně King sám přiznává: „Derry starých páprdů nebylo jedinou tajnou enklávou… mimo Derry dospělých zde existuje i Derry patřící výlučně dětem.“ Ano, To vyprávělo o světě dětí, Nespavost o světě důchodců. Oba tyto světy mají vlastní pravidla, hrdiny, tempo, existují mimo úroveň „skutečných“ (dospělých) lidí a překrývají se.

Pro Kingova věrného čtenáře je virtuální procházka po Derry se staříkem Ralfem a jeho komentářem jeden velký lunapark (nad jehož atrakcemi se právě recenze z roku 1997 rozplývaly): Neibolt Street, knihovna, vodojem, poznámky o kanalizaci a velké povodni z osmdesátých let… A samozřejmě lidé. Potkáme Mika Hanlona a zavzpomínáme na rodinu Bowersových. Souznění obou knih lze doložit i na osobní čtenářské zkušenosti. V závěru románu To se dětští hrdinové dostanou ke dveřím, na nichž spatří záhadný znak. Pokaždé, když román čtu, mám pocit, že by měla následovat pasáž, kde se vysvětlí, o jaký znak se jedná. Nenásleduje. Jedná se o nevytěsnitelnou kontaminaci právě z Nespavosti, kde tento znak hraje důležitou roli. Krom jiného se mi tím potvrzuje, že u Kinga mnohdy nehraje prim příběh, ale prostě fakt, že čteme kingovku – známe jeho poetiku, jeho „starý dobrý fígle“ a rádi s ním chodíme na známá místa. A ke které knize je takové nostalgické čtení vhodnější než k dobrodružství sedmdesátníků, kteří naposledy nakopnou káru svého života?

Nespavost opravdu funguje nejlépe právě na úrovni rozpoznávání již známého. Opět sledujeme život města a střetávání osudů jeho obyvatel. Postupně ve čtenáři sílí onen důvěrný pocit, že s realitou není něco v pořádku. Vracejí se jadrné postavy, jejich působivé vnitřní monology a ještě působivější vnitřní dialogy, případně přímo vstup vypravěče/autora do knihy. A samozřejmě pomalé tempo, které se však stále stupňuje, aby v závěru knihy autor šlapal na plný plyn (byť nepatří finále románu k nejlepším, nabídne King dost akce na dostatečně velkém prostoru).

Čímsi navíc je zmíněné napojení na Temnou věž – Ralfovým úkolem se ukáže ochránit jistého Patrika Danvillea, tedy postavu, která se nakonec objeví v sedmém díle série (v době vzniku Nespavosti však King nebyl ještě ani u čtvrtého…). Tím však výčet pozitiv končí. Kniha je příliš závislá právě na naší ochotě začleňovat ji do širšího kontextu. Pokud na tuto hru čtenář nepřistoupí, zjistí, že nejlepší je King v první třetině, kde v poklidu rozebírá postupující Ralfovu nespavost a Derry se v očích nevyspalého důchodce mění v opravdu nepěkné místo. Pak však nastupuje „velký fantastický příběh“ a čtenář zjišťuje, že když se King snaží něco vysvětlit, je to mnohdy kontraproduktivní; navíc nedokáže naplno využít všechny své postavy. A když se snaží vytvořit velký koncept fungování různých úrovní reality, vyznívá někdy až nechtěně směšně. Příliš jistě nepůsobí, ani když vytáhne téma násilí na ženách (asi nejlépe se k němu vyjádřil okrajově v To, případně v románu Rose Madder) a otázku potratů (King skutečně není Irving).

Nespavost si tedy zaslouží pozornost, ale vždy pouze s dodatkem, že čtenář bude tím spokojenější, čím víc mrknutí ze strany autora pochytí. Jinak se může místy poměrně nudit, místy být dokonce zcela zmatený a v třetině knihu odložit s pocitem, že si koupil vlastně dva romány, které spolu moc nesouvisejí. Což by byla škoda.
 

© Boris Hokr

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 80 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

60%autor článku   52%čtenáři

zhlédnuto 5102x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce