Toussaint, Jean-Philippe: Milovat se

Toussaint, Jean-Philippe
Milovat se

recenze beletrie zahraniční

Průzračnost, smutek oné poslední noci probleskuje bílým světlem sněhu a žhne v přetopeném pokoji, zároveň však tón knihy nikdy nesklouzává k prvoplánovému patosu, hlas je neustále držen na uzdě trefnými sarkastickými pozorováními okolí, knihou prostupuje jemná linka humoru.

Toussaint, Jean-Philippe: Milovat se
Jean-Philippe Toussaint: Milovat se, přel. Jovanka Šotolová, Garamond, Praha, 2004, 106 stran

Jean-Philippe Toussaint vystudoval historii a politologii, poté se však začal věnovat psaní, fotografii a filmové tvorbě. Mezi jeho souputníky patří Jean Echenoz, Patrick Deville či třeba Eric Chevillard, společně jsou považováni za pokračovatele nového románu, neboť se nadále ubírají podobným směrem v otázce vztahu mezi formou a obsahem literárního díla. Román Milovat se je považován za Toussaintovo stěžejní dílo, od značně ironického tónu jeho ranějších textů (prvotina Koupelna, dále pak Pán či Fotoaparát) se liší hloubavější, vážnější polohou, ač mu nechybí i jistá nadsázka a sarkastické glosy.

Jedná se o velmi komorní, intimní příběh, jehož dva hlavní – a téměř jediní – protagonisté jsou francouzští milenci. Ti se ocitají v Tokiu, v luxusním hotelovém pokoji, kde během jedné noci jejich vztah dospěje ke svému konci. Oba o nevyhnutelnosti tohoto uzavření dobře vědí, zmítá jimi poslední záchvěv, vír něhy, plamen smutku a touhy, směs zoufalství a krásy. Uzavřený prostor pokoje se mění v epicentrum posledních výbuchů citů, to se zrcadlí v zemětřesení, které se odehrává ve vnější realitě. Ve druhé části knihy se klaustrofobní prostor otvírá, hrdina odjíždí do Kjóta ke svému příteli Bernardovi a ponechává svou – teď již zřejmě bývalou – družku jejím pracovním povinnostem v Tokiu. V okamžiku oddělení si uvědomuje, že „rozcházet se (…) je spíš stav než činnost, spíš smutek než agonie.“ (s. 70)

Celý příběh je předáván ústy hlavního hrdiny. O něm samém toho není řečeno mnoho, neprozradí, jaké má zaměstnání, nezasazuje sám sebe do jakéhokoliv širšího kontextu, z něhož by se dalo usuzovat na jeho společenské a kulturní zázemí. Zůstává mužem bez vlastností. Přiznává pouze, že nedokáže projevovat své city a z jeho reakcí vysvitne, že se v mezních situacích vyhýbá jakémukoliv druhu konfrontace – opakovaně se uchyluje do koupelny, kde provádí jakousi formu sebereflexe, upřeně na sebe hledí do zrcadla a představuje si, jak na svůj odraz vychrstne kyselinu, kterou uchovává za všech okolností při sobě (ozvěna známé finální scény z Peckinpahova filmu Pat Garret and Billy the Kid), avšak nikdy z tohoto aktu nevzejde žádná katarze. Naopak o Marii z jeho zmínek vychází najevo alespoň základní informace, je módní návrhářkou a umělkyní, je krásná a křehká, nedávno jí zemřel otec. Stejně však není zcela lehké proniknout jí pod kůži a důvod jejich rozchodu – byl-li nějak pojmenovatelný – zůstává navždy zahalen rouškou tajemství.

Toussaint je ovšem brilantním stylistou. Svůj příběh příliš nedynamizuje, dokonce i nečetné dialogy jsou všechny filtrované pásmem vypravěče, omezuje se na jednoduchou zápletku s několika dílčími epizodami a zachovává úzkostlivě svůj vycizelovaný, minimalistický styl. Až fenomenologický důkaz klade na detaily, z nich se celý příběh postupně skládá, v letmém pohledu, v dotyku s předmětem tkví výjimečná intenzita jeho zprostředkování. Průzračnost, smutek oné poslední noci probleskuje bílým světlem sněhu a žhne v přetopeném pokoji, zároveň však tón knihy nikdy nesklouzává k prvoplánovému patosu, hlas je neustále držen na uzdě trefnými sarkastickými pozorováními okolí, knihou prostupuje jemná linka humoru. V pozadí zaznívají existencialistické akordy, oba milenci – přímo či nepřímo – váží svůj vztah, své vlastní autentické bytí samo o sobě, vně vztahu k druhému.

Celou knihu prostupuje množství barev: bílý sníh, zářivé šťavnaté ovoce, neonové barvy Mariiných modelů, temná modř šatů, které měla na sobě poslední noc. Zároveň Toussaint text prokládá více či méně očividnými aluzemi – příkladem jedné zvlášť zašifrované může být vypravěčův výrok, že zažíval „neznámé slasti“, odkazující k albu Unknown Pleasures od kapely Joy Division. Chtěl-li autor působivě podtrhnout apokalyptickou atmosféru konečného stadia mezilidského pouta, těžko zvolit vhodnějšího interpreta. Na jiném místě, když se vypravěč v křečích zmítá na toaletě ve vlaku – v jakémsi prostoru uprostřed, ani tam ani zde – se mu v zmučeném mozku vybaví úryvek písně Beatles. Tato juxtapozice je téměř absurdní, celou scénu zároveň banalizuje a umocňuje.

Toussaint ukazuje, že je schopen vrstvit a zamotávat významy, kroužit okolo klíčového bodu a neposkvrnit ho zbytečně přímým pojmenováním. Září svým vytříbeným stylem, s lehkostí střídá polohy a registry, jediné slovo nenechá zaznít zbytečně. Uznání kritiky si za tento román získal vskutku po právu.

© Michaela Plicková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 44 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   48%čtenáři

zhlédnuto 4166x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce