Smith, Virginia: Dějiny čistoty a osobní hygieny (in MF Dnes)

Smith, Virginia
Dějiny čistoty a osobní hygieny (in MF Dnes)

recenze historie

Autorka velmi ráda klade vedle sebe starší a dnešní módní trendy a výstřelky. Škodolibě přitom ukazuje, že často jde pouze o návrat dávno známých praktik. Srovnává také utopický román Novinky z utopie W. Morrise z roku 1890 s aktuálním stavem na počátku 21. století: podle ní dnes dílo čteme se "zatrpklým pobavením", svět je totiž "ve skutečnosti mnohem špinavější a nepředvídatelnější, než je v našich představách, a mnohem zatíženější břemenem minulosti".

Virginia Smithová: Dějiny čistoty a osobní hygieny, přeložila Alena Faltýsková, Praha, Academia, 2011, 406 s.

V rámci edice Historie z nakladatelství Academia, ve které již v minulosti vyšly třeba pozoruhodné tituly Svatý chrt nebo Francouzská galantnost od Claude Habibové,1 nedávno světlo světa spatřil nový titul: Dějiny čistoty a osobní hygieny. Jeho autorka, britská historička Virginia Smithová, v knize podává celistvý pohled na vývoj hygieny a péče o zdraví v dějinách, od starověku až po současnost. Vychází přitom jak z díla Roye Portera, jehož kniha Největší dobrodiní lidstva. Historie medicíny od starověku po současnost vyšla i česky, tak i z pojetí antropoložky Mary Douglasové (ta u nás bohužel není, s výjimkou antropologů, příliš známá, přístupem k některým tématům k ní má ale blízko Stanislav Komárek). Douglasová analyzovala, jak se strach ze znečištění stal univerzální metodou organizace prostoru a společnosti i sociální kontroly.2
Rozlišování toho, co je čisté a co je nečisté, je sice velmi proměnlivé, ale najdeme ho v každé kultuře, a pokud bychom chtěli hledat nějaké rozdíly, pak je Smithová jemně naznačuje spíš mezi muži a ženami. Autorka přitom cituje výrok Douglasové: „Mým zdrojem inspirace byl můj manžel. Pokud jde o čistotu, jeho práh tolerance je o tolik nižší než můj, že mě víc než kdokoli jiný přesvědčil, že špína je relativní pojem.“ Smithová dále volá po změně u těch mužů, kteří jsou sice „čistotní, ale vylepšení svého vzhledu věnují denně jen deset nebo dvacet minut, odmítají používat parfémy a utrácet peníze za drahou kosmetiku“.

Co se týká celkové koncepce Dějin čistoty a osobní hygieny, je opravdu velkorysá: čistotou a čištěním se autorka zabývá napříč kulturami, staletími i různými živočišnými druhy. Hned na začátku své knihy zdůrazňuje, že tendenci k očišťování můžeme sledovat už na buněčné úrovni: ve zdravém těle podle ní panuje přísná buněčná kázeň, v buňkách probíhá neustálý úklid, jehož cílem je zajistit jejich celistvost a zdravost a vyřadit vše, co je jim cizí; bez tohoto systému biologické očisty bychom rychle umřeli. Jako další úroveň sebeobrannné reakce našeho těla pak autorka líčí i fungování smyslových orgánů, které odhalují všechny vetřelce snažící se vstoupit do našeho organismu, a mozek přitom „podepírá jednu zvlášť impozantní fyziologickou záchrannou síť: nervový reflex odporu a zhnusení“.
Praxe tělesné hygieny je podle Smithové součástí celého repertoáru chování společného všem živočichům, ne náhodou přitom naši opičí příbuzní věnují péči o svůj zevnějšek nejvíce času ze všech savců. Podle autorky skutečnost, že zvířata a lidé žijící ve skupinách vzájemně pečují o svůj vzhled, opodstatňuje názor, že úprava zevnějšku napomohla rozvoji lidských řečových dovedností, kteroužto teorii u nás popularizuje psychiatr Cyril Höschl.

Svoji pouť historií poté autorka začíná v Sumeru, ve kterém například místa, na nichž byly postaveny chrámy, byla předem vypálena, a tím fyzicky očištěna. Základové jámy byly vysypány čistým pískem, do nějž byla zasazena první cihla, předem připravená a očištěná. Egyptští kněží si zase museli obden holit celé tělo, aby ho uchránili od vší nebo čehokoli stejně nepříjemného, dvakrát denně a dvakrát každé noci se navíc koupali ve studené vodě.
Do kontrastu s tím dává autorka pojetí židovské (a křesťanské), kde nejvíc záleželo na opravdové víře: nic se totiž „nemohlo vyholeným hlavám egyptských kněží nepodobat více než bujné a nestříhané vlasy a plnovousy židovských proroků“. Podle raných křesťanů byla čistota atributem Ducha svatého: kněz posvěcoval vše, čeho se dotkl. Když umyl nohy malomocnému nebo objal člověka nedotknutelného z jiného důvodu, neušpinil se: „svojí svatostí a čistotou naopak lidi uzdravoval“. Křesťanské svaté panny nemusely používat parfém: „voněly svatostí“. Špína na svatém těle byla dokonce prospěšná, protože se „jejím prostřednictvím očišťovala duše a svědčila o pravé víře“. Autorka referuje i o případu mučednice Tekly odsouzené k smrti za to, že odmítla vznešeného pohanského nápadníka. Vrhla se prý do příkopu plného žraloků s výkřikem: „Je načase, abych se vykoupala.“
Přitom se ovšem Smithová nedopouští přehnaných generalizací. Prohlásit, že středověcí lidé měli vždy špinavá těla a zapáchali, „by znamenalo urazit generace pečlivých a pracovitých hospodyň, pošpinit čest a důstojnost jejich domáctností“. I středověcí lidé se podle ní starali o svůj zevnějšek a mnozí se snažili být tak čistí, jak jen to bylo možné. Středověká společnost totiž „byla hluboce zbožná, ale zároveň velice materialistická“. Askeze tak podle ní „byla nakonec zkrocena: nikde nebyly tak pohodlné koupelny a záchody jako ve ve středověkých klášterech“. Autorka dále sleduje „puritánskou kulturu těla“, jež nabádala k vnější očistě a smytí špíny s těla, neboť „jsou spásou od hříchu, který v nás přebývá“, až k „novému puritanismu těla“, jejiž příchod konstatoval jistý novinář už roku 1852.

Autorka se v průběhu knihy dotýká celé řady témat. Kupříkladu tím, jaká byla v různých dobách a různých civilizacích možnost přístupu k hygieně: v Kartágu prý bylo poskrovnu veřejných hygienických zařízení; těch bylo více ve starém Řecku, ale byly určeny pouze pro svobodné občany; v dějinách Anglie bylo velkým zlomem vítězství labouristů v roce 1832, po kterém vznikaly četné lázně pro pracující třídy. I tak si ovšem před časem jistý vzdělaný Angličan postěžoval, že „oxfordská univerzitní kolej mu upírá každodenní hygienické vymoženosti běžné na minojské Krétě“. S tím souvisí i další téma, totiž problematika interkulturního setkávání lidí s odlišnou úrovní osobní hygieny, ať to byli středověcí křižáci a muslimové, nebo v novověku Britové a Indové: evropští kolonialisté prý tehdy brzy zjistili, že „v kastovním systému se od nich očekává dokonalá tělesná čistota, zásadně důležitá proto, aby neztratili autoritu“.

Dalším průřezovým tématem je tetování: od Ötziho přes Karla Velikého, jenž ho odmítal s tím, že se „nechtěl podobat pohanům, kteří poslouchají ďáblovy nápady“, až k 60. letům 20. století, kdy multikulturalisté znovu objevili prakticky všechny metody zkrášlování těla, které ve starověku používaly různé etnické skupiny. Široce se autorka rozepisuje také o původně hlavně nábožensky motivovaném vegetariánství a nahotě: nezmiňuje sice české adamity, ale o to více píše o kvakerech, kteří se cítili být povzneseni nad hřích a stud a někdy se účastnili pobožností nazí až na bederní zástěrku. Věnuje se i módě naturismu ve 20. a 30. letech 20. století, kdy ovšem „přesáhl hranice lékařství“ a stále více se zaplétal do sítě socialistické a fašistické politiky. Když pak roku 1933 Adolf Hitler nudismus zakázal, bylo to podle ní spíš kvůli volnomyšlenkářské filozofii než z morálních důvodů, protože i nacisté pěstovali tělesnou kulturu, podporovali veřejnou hygienu, byli přívrženci vegetariánství a přírodní léčby.

Smithová cituje tvrzení M. Douglasové, že „jediné, co je na čistotě univerzální, je pokušení použít ji jako zbraň“. Sama Smithová přitom v podobném duchu podle mne nerozumně útočí na geneticky modifikované potraviny, rozhořčuje se přitom nad „znečišťováním přirozených zásob světa“ (na rozdíl právě od Douglasové a Komárka, popisujících ekology jako moderní sektu). Autorka v této souvislosti nemůže ovšem nezmínit nacistickou posedlost rasovou čistotou, i když tento závažný námět v knize zůstává poněkud stranou. Sporné je přitom autorčino tvrzení, že „tragédií křižáckého tažení ve jménu čistoty bylo, že také podnítilo masovou etnickou očistu“ – etnické čistky souvisely s mnoha dalšími, asi silnějšími faktory, jako byla modernizace, ústup náboženství, v případě německého vyhlazování Židů pak i ne plně manifestovaný spor o to, kdo že je tím pravým vyvoleným národem (u samotného Hitlera ovšem obsesivní motiv Židů hanobících „naše nezkušené, mladé, plavovlasé dívky“, ničících tak „to, co na tomto světě nelze nahradit“, byl skutečně velmi silný).

Autorka velmi ráda klade vedle sebe starší a dnešní módní trendy a výstřelky: tak třeba víra moderních rodičů meziválečného období v blahodárnost pobytu jejich dětí na čerstvém vzduchu byla stejně neochvějná jako přesvědčení rodičů osmnáctého století, že dětskému zdraví nejvíce prospívá studená koupel. Škodolibě přitom ukazuje, že často jde pouze o návrat dávno známých praktik. Srovnává také utopický román Novinky z utopie W. Morrise z roku 1890 s aktuálním stavem na počátku 21. století: podle ní dnes dílo čteme se „zatrpklým pobavením“, svět je totiž „ve skutečnosti mnohem špinavější a nepředvídatelnější, než je v našich představách, a mnohem zatíženější břemenem minulosti“. Já jsem její poutavou knihu (navzdory některým překladatelským chybám jako „Publia Ovidia Nasa“) četl s velkým zájmem, na závěr si jen dovolím podotknout, že s onou moudrou premisou o „špinavém světě“ by snad autorka mohla přistupovat i k nám mužům a našim návykům.

1.//Clanek/25261/habib-claude-francouzska-galantnost zpět 
2.http://www.eamos.cz/amos/kfi/modules/low/kurz_text.php?id_kap=1&kod_kurzu=kfi_246 zpět 

© Jan Lukavec
článek vyšel v MF Dnes 9.6.2011
na iLiteratura.cz se souhlasem autora a redakce MF Dnes

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 48 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

80%autor článku   46%čtenáři

zhlédnuto 3001x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce