Obě dynastie pečlivě budovaly novou politickou kulturu na slávě starých časů, pro kterou neexistovala žádná předloha. Habsburkové i Osmané v minulosti lpěli na složitých a často záměrně tajemných ceremoniálech. A nově instinktivně začali oslavovat triumfy z minulosti. V případě Rakouska nejspíš ukázal cestu „věk hrdinů“, ale od druhé poloviny devatenáctého století nezávisle na sobě objevily obě starobylé dynastie koncept dědictví – téměř o sto let dříve, než k jeho znovuobjevení došlo v Evropě během sedmdesátých let dvacátého století. Jak Habsburkové, tak Osmané vědomě spojováním upravených verzí minulosti předělávali vlastní dějiny. Dnes bychom tomu mohli říkat vytváření obchodní značky. Žádná z mytologizujících konstrukcí by před důkladnou analýzou neobstála, ale o to tu nešlo. Úspěšně se jim podařilo posílit mystické kouzlo dynastie a téměř sedm desetiletí jejich plány fungovaly velmi dobře jako kulturní a politické ideologie. Kampaně ohledně dědictví účinně definovaly, co znamená být loajálním (kaisertreu) habsburským poddaným nebo oddaným osmanským občanem.

Dnes to může znít jako anachronismus, ale oba koncepty výrazně předběhly svou dobu. Habsburkové a Osmané stvořili systém, který dokázal přepsat realitu a dokonce překonat ponížení. Habsburkové, kteří kdysi představovali hlavní sílu v Německu, byli z nového Německého císařství po roce 1870 vyloučeni. Napsali si tedy novou roli vizionářských tvůrců morálního impéria. O několik let později se osmanský sultán, poté, co jej v roce 1878 pokořila vítězná ruská armáda tím, že rozbila tábor na dohled Istanbulu, začal zajímat o svá dominia na Blízkém východě – Anatólii, Levantu a Arabský poloostrov. Ve stejné době přišli Habsburkové jako první s ideou mnohonárodní říše, v níž by svému lidu sloužil nesmírně pracovitý císař František Josef I. Osmané nadsazovali službu sultána poddaným, Bohu a muslimské obci. Jak Habsburkové, tak Osmané nalezli způsob, jak z těchto abstraktních konceptů učinit pro své obyvatele cosi reálného: na rozdíl od ostatních evropských států, které se čím dál víc soustředily na monarchistické a republikánské přednosti, se legitimita státu opírala o veřejnou osobnost panovníka. Byla to riskantní strategie, protože nemohla trvat věčně. „Starý dobrý císař“ v určitém bodě zeslábne a zemře, nebo prostě jen ztratí své kouzlo.

Stejně jako v případě úspěšné reklamy, prokázaly myšlenky, které tyto dvě říše podpíraly, delší životnost než produkt, jejž představovaly. Často používaly shodné postupy, přestože se jejich poddaní velice lišili, a rovněž se pokusily (s menším úspěchem) zavést obdobný model i v zahraničních vztazích. Na podporu ideologie vynakládali Habsburkové i Osmané značný státní kapitál. Nejnákladnějšími byly klíčové projekty, ale přímo investovali i do zpravodajství a propagandy. Habsburkové často podporovali nebo povolovali komerční projekty jako memorabilie, dekorace a podobné věci. Soustředili se na image a pověst obětavého vůdce Františka Josefa I., kterého měli lidé neustále na očích a vytvořili z něho objekt státem placených publikačních materiálů a vlasteneckých divadélek. Osmané, kteří nemohli kvůli náboženskému zákazu v islámské zemi využít vizuálních obrazů, budovali různé symboly, které vyjadřovaly sultánovu péči o jeho lid. Když si majitel ankarské kavárny úslužně pověsil na zeď obraz sultána Abdülhamida II. (v Rakousko-Uhersku se obraz panovníka nacházel de rigueur i v té nejmenší vesnici), zpráva o tom doputovala až k samotnému sultánovi. Na jeho rozkaz rychle zhotovili vyšívaný prapor s kaligrafickým nápisem „Ať žije sultán“ a poslali jej obchodníkovi. Podobně nábožensky neškodné, ale skrz naskrz vlastenecké symboly se začaly objevovat na celém území říše.

Událost z Ankary dokazuje, kolik pozornosti bylo věnováno hledání nejvhodnějších nástrojů uplatnění vlivu a přesvědčování. V Rakousku se vlastenectví projevovalo zobrazováním císaře (spolu s nesmírně oblíbenou císařovnou Alžbětou) na veřejnosti i v soukromí: památníky, sochy, pohlednice, porcelánové busty do přijímacích pokojů a plakáty. Stát také vyráběl předměty, které lidem umožňovaly, aby vyjádřili svou oddanost. Nejzásadnějším dílem tohoto druhu byla obrovská, rozsáhlá encyklopedie o dvaceti čtyřech svazcích a více než deseti tisících stranách s názvem Rakousko-uherská monarchie slovem a obrazem (Die österreichisch-ungarische Monarchie in Wort und Bild). Za projektem stál dědic trůnu, korunní princ Rudolf, který svému otci, císaři, v roce 1884 napsal: „Studium lidí, kteří žijí uvnitř hranic této říše, nepředstavuje jen velice podstatnou oblast činnosti odborníků, ale částečně ho lze využít při rozvíjení jednotícího vlastenectví. Lepším poznáním hodnot a typických znaků jednotlivých etnografických skupin a jejich vzájemné hmotné závislosti se musí posílit pocit solidarity, který spojuje všechny obyvatele vlasti (kurzíva dodaná autorem).“ Svazky vycházely po částech s měsíčním rozestupem v letech 1885 až 1902, a tak si je mohli dovolit i lidé s relativně nízkými příjmy. Šlo tu o mnohem víc než běžný vydavatelský podnik: jednalo se o státní akt. „Vydavatelským záměrem bylo ukázat kulturní pluralitu jako základ habsburské monarchie v souladu s mottem Viribus unitis (Spojenými silami).“ Ákos Moravánszky přidává ještě důležitější poznámku: „Utopie jsou důležité jako lakmusový papírek pro ideje, které povedou další kroky. Na čtyřiadvacetisvazkový Kronprinzenwerk můžeme proto nahlížet jako na základní kámen utopie o střední Evropě, na model, který se nezakládá na principu moderního národního státu, ale jenž umožňuje mnohonárodnost v rámci monarchie legitimizované dějinami.“

„Spojenými silami“ bylo císařovo osobní motto, které přijal po nástupu na trůn v roce 1848. Pro mnohonárodnostní monarchii se skvěle hodilo. V roce 1898 u příležitosti oslav zlatého výročí (událost zastínila vražda jeho manželky, císařovny Alžběty) sponzorovala jeho mladší dcera, arcivévodkyně Marie Valerie, nádherný pamětní svazek nazvaný Spojenými silami: Kniha o císaři Františku Josefu I. (Viribus Unitis: das Buch vom Kaiser). Elegantně přemosťoval propast mezi pevnou, tradiční monarchií, kterou symbolizoval starý císař, a duchem nové doby. Zobrazoval Františka Josefa I. obklopeného nejen dvorem a úředníky, ale také lidmi, kteří jsou šťastní, že jim vládne „starý dobrý císař“ - rolníci, měšťané a všechny možné národy. Na jedné rytině se císař vítá s malými vnoučaty, přičemž každé je oblečené do tradičního kroje z jiné části říše. Naproti tomu úvodní stranu zdobí spoře oděná mladá žena, androgynní mladík a mrštní amorkové, vše v secesním stylu, který samotný císař shledával zdegenerovaným a škaredým.

Jak Osmané, tak Habsburkové se pustili do velkolepých projektů. V obou případech šlo o nalezení nového postavení starobylých dynastií ve světě, který jim byl čím dál tím cizejší. První z nich (osmanský) představovala pouštní železnice a druhý (habsburský) vytváření zdání společenské jednoty. V prvé řadě železnice. Sultán Abdülhamit II. zdědil roli strážce svatých okrsků Mekky a Medíny. Každý rok posílal s karavanami poutníků (mahmal) novou kisve – vyšívanou látku, kterou se zakrývá mekská kaaba – a byl ochráncem každoroční pouti jakožto chalífa všech pravověrných muslimů. Poutníci přicházeli z celého muslimského světa, mnozí připlouvali po Rudém moři do Džiddy. Většina však cestovala do Damašku a odtamtud s velbloudími karavanami k hidžázské Medíně. Cesta trvala nejméně tři týdny a poutníky často ohrožovali lupiči nebo místní kmeny. Myšlenka postavit železnici z Damašku do Mekky spatřila světlo světa poprvé v roce 1864, ale dlouho nic se nedělo. V den dvacátého pátého výročí nástupu na trůn, 1. září 1900, zahájil sultán projekt výstavby Hidžázské dráhy (Hamidiye Hicaz demiryolu), jež měla nést sultánovo jméno, aby se zdůraznilo, že jde o jeho osobní projekt, který také štědře podporoval. Na nákladech se však podíleli zbožní muslimové ze všech koutů světa. Očekávalo se, že osmanští státní úředníci a vojenští důstojníci odvedou určité procento ze svých platů a desátek museli odvést soukromé osoby i podnikatelé. Stavba železnice, které se ujali turečtí konstruktéři a osmanská armáda a která vedla až do Medíny, trvala osm let. Zbudovat a provozovat ji měli muslimové vlastními silami, aby představovala zářný příklad moci islámské obce, která za Západem v ničem nezaostává. Symbolizovala odhodlání chalífy sultána Abdülhamida II. podporovat a chránit „pravé věřící“. Železnici otevřeli v roce 1908 a v celém islámském světě ji prezentovali jako chalífův počin ve prospěch muslimské obce. Železnice plnila i vojenskou funkci. Díky ní mohla osmanská armáda velice rychle posílit své posádky na Arabském poloostrově. Bohužel přišla příliš pozdě: rok po jejím otevření Abdülhamida II. sesadila osmanská armáda. Železnice byla z velké části zničena během velkého arabského povstání v roce 1916 a nikdy se nedočkala opravy v celé své délce.

Ve druhém projektu čerpala rakousko-uherská monarchie sílu ze své kulturní rozmanitosti. Projekt „Spojenými silami“ ztělesňoval poslední, konečnou fázi starého soupeření mezi Habsburky a Osmany. Andre Gingrich ve své teorii pohraničního orientalismu předkládá nejpřesvědčivější vysvětlení událostí poslední čtvrtiny devatenáctého století a počátku století dvacátého. Habsburkové v podstatě přeměnili staré nepřátelství na dobročinný podnik. Pohraniční orientalismus vychází z Orientalismu Edwarda Saida, který poprvé vyšel v roce 1980, ale Gingrich jej posunuje o rovinu výš. Pohraniční orientalismus není zkostnatělou, neměnnou konstrukcí, která je podle Saida pro britský a francouzský imperialismus typická. Gingrichův model je mnohem pružnější. Stručně můžeme říct, že popisuje proces, v němž se ze „zlých“ muslimů, kteří útočili na hranice v dřívějších dobách, stali „hodní“ muslimové. Likvidace tohoto soupeře tvořila „rozhodující předpoklad“ pro vzestup blahodárné habsburské koloniální aktivity v Bosně a Hercegovině.

Gingrich popisuje, jak Habsburkové celá staletí ospravedlňovali svou vládu přetvářením historického předurčení ve vztahu k Osmanům. V patnáctém století vytvořili imaginární souvislost mezi založením Svaté říše římské Karlem Velikým v roce 1000 a sjednocením a záchranou křesťanství, tedy s jejich vlastní obranou Evropy v šestnáctém a sedmnáctém století:
„Vytvořením této historické spojitosti umožnilo zobrazit habsburskou raně novověkou expanzi přes půl zeměkoule v sedmnáctém století jako naplnění historického poslání madridským a vídeňským dvorem… Habsburská interpretace spojitosti mezi nimi a Karlem Velikým – jakožto předchůdcem a germánským „vládcem Evropy“ – měla samozřejmě dobové důvody, jejichž kořeny se nacházely v evropské a světové politice šestnáctého a sedmnáctého století. Na konci devatenáctého století se v době, kdy se rozkládající se říše zaměřila na jihovýchodní Evropu, se objevuje poprvé. Balkánská „hranice“ říše se stala novým symbolem pro opět objevenou blízkost východních území s katolickým křesťanstvím, kde „krotcí“ muslimové představovali loajální ochránce před novým „slovanským nebezpečím“.

Habsburkové vždy prohlašovali, že nic zásadního nikdy nezměnilo, ale v podstatě byli velice průkopničtí. Politický „kompromis“ v roce 1867 a vytvoření duální monarchie – Rakousko-Uherska, v níž teoreticky měli oba členové naprosto rovnocenné postavení – vyřešilo uherský problém, ale položilo základ mnoha dalším. Slovanští obyvatelé Rakousko-Uherska – Češi a Slováci na západě a Chorvati a Srbové na jihu – se začali dožadovat stejných práv, jaká měli jejich němečtí a maďarští krajané. Za ně se postavilo Rusko, velký a mocný ochránce všech Slovanů: car představoval mnohem větší hrozbu než sultán.