Black, Benjamin: Anatomie strachu

Black, Benjamin
Anatomie strachu

recenze krimi

John Banville patří k nejvýznamnějším současným irským spisovatelům. Mnohé proto překvapil, když v roce 2006 vydal pod pseudonymem Benjamin Black první detektivku. Letos do češtiny přeložená Anatomie strachu je druhým z dosud publikovaných čtyř případů dublinského patologa Quirka.

John Banville podruhé mezi detektivkáři
Benjamin Black: Anatomie strachu. Přeložila Martina Knápková, Moravská Bastei MOBA, Brno 2011, 272 s.

John Banville (nar. 1945) patří k nejvýznamnějším současným irským spisovatelům, byť dlouho byl především oblíbencem literárních kritiků a porotců knižních cen (v říjnu mimochodem v Praze převezme Cenu Franze Kafky). Mnohé proto překvapil, když rok poté, co se dočkal doposud největšího ocenění (v roce 2005 za psychologický román Moře dostal nejsledovanější britskou cenu Booker Prize) vydal pod pseudonymem Benjamin Black detektivku.

Od té doby napsal další čtyři kriminální romány a skoro to vypadá, jako by se v posledních deseti letech právě na tento žánr soustředil; pod vlastním jménem vydal za tu dobu jediný „vážný“ román The Infinities (Nekonečnosti, 2009). Ne, že by s krimi nekoketoval již dříve: ceněná Kniha doličná (1989, č. 1999) je zpovědí vraha, román The Untouchable (Nedotknutelný, 1998) zase vypráví příběh špiona. Ale knihou Kdo je bez viny (Christine Falls, č. 2008) se Banville přidal k detektivnímu žánru se všemi jeho podstatnými prvky – ať jim říkáme pravidla, anebo klišé.

Román vyšel hned roku 2006 a Banville své inkognito brzy odtajnil, k čemuž jej jistě povzbudil velmi příznivý ohlas knihy (kromě výrazného čtenářského zájmu se dočkal několika nominací na žánrové ceny). Jako hlavní inspiraci uvádí Simenonovy romány (nikoli ty s Maigretem, ale jeho takzvané romans durs, což jsou podstatně drsnější příběhy), ovšem znalci detektivní drsné školy si určitě vzpomenou především na Raymonda Chandlera: Banvillův pátrač, patolog Quirke má s Philipem Marlowem kromě doby (Ouirkovy příběhy se odehrávají na počátku padesátých let) a stupňujícího se rozčarování společné přinejmenším to, že mu do náruče padají zámožné krasavice, aniž se o to musí nějak zvlášť snažit. Jinak je však celý příběh neobyčejně temný a bezvýchodný, a i když jsou zločinci odhaleni, jejich potrestání je jen naznačeno v epilogu, zatímco život většiny nevinných postav je už nenávratně narušen.

Kouzlo knihy tkvělo v tom, že autor se příliš nezpronevěřil své dosavadní tvorbě. I detektivky píše stejně elegantním stylem s neokázalými metaforami a častými melancholickými pasážemi, pečlivě studuje psychologii svých postav a podrobně rozkrývá jejich minulost. Drží se sice syžetu detektivky, ale jeho prvky nelítostně domýšlí do důsledků: Quirke tudíž z případu nevyjde s několika šrámy, které se co nevidět zahojí. Naopak je po tvrdém napadení (i to je důležitý prvek drsné školy) doživotně zmrzačen a útočníkům to na rozdíl od svých literárních kolegů nevrátí; nedostane k tomu příležitost – navíc na to ani nemá. Jeho dosavadní soukromý svět je po případu v troskách, takže nakonec největším překvapením je zjištění, že tuhle zuboženou postavu Banville/Black používá ještě v dalších, prozatím třech románech: The Silver Swan (2007), Elegy for April (Elegie za April, 2010) a A Death in Summer (Smrt v létě, 2011). Jen v novele Lemur (2008) Quirke nevystupuje, ta se ostatně odehrává v současném New Yorku.

Česky letos vyšlo první pokračování Quirkových případů, které nový nakladatel (Kdo je bez viny vyšlo v BB/artu, nyní je to nakladatelství MOBA, které na detektivní produkci postavilo svůj ediční plán) poněkud nepochopitelně přejmenoval ze Stříbrné labutě (v románu jde o název salonu krásy a narážku na krásnou, ale nešťastnou oběť vraždy) na Anatomii strachu. První Quirkův případ byl rozkročen téměř velkolepě: jeho nitky se v Dublinu splétaly jak ze vzdálené minulosti, tak ze vzdáleného amerického kontinentu, a zachycoval tehdy ještě silnou moc katolické církve i tradiční městské hierarchie. Naproti tomu Anatomie strachu je méně ambiciózní, zato sevřenější, méně sociálně kritická a více se přiklánějící k žánrovým konvencím. Ale i zde si najde autor cestu, jak jim nepodlehnout.

Děj začíná nalezením utopené mladé Deirdry Huntové. Quirka, který má tělo pitvat, navštíví její manžel Billy, patologův spolužák z univerzity, a s odvoláním na pozapomenuté přátelství jej žádá, aby pitvu „ošidil“. Quirke to oficiálně udělá, ale když zjistí u oběti vpich drogy, potají se pustí do pátrání. Případ se postupně zužuje na manželský trojúhelník, přičemž autor volí několik perspektiv včetně retrospektivní, v níž sledujeme osudy zavražděné jejím pohledem: nudné manželství, seznámení s tajemným psychiatrem a fatální zamilování do hejska Leslieho Whitea. A – jak se dá očekávat – Quirk (a jeho dospělá dcera) do příběhu vstupují nikoli jen v roli pozorovatelů a luštitelů, naopak oba se zapletou s aktéry tragické historie.

V průběhu děje zemřou ještě dva lidé a rozuzlení je i není překvapivé (využívá oblíbeného triku o postavě, „do které bychom to vůbec neřekli“) – zároveň ale přísně logické a zcela věrohodné. Kniha není tak temná, jako ta předešlá, i když končí velmi smutně, příběh je poměrně komorní. Nejcennější jsou pasáže, které líčí Deirdřinu emancipaci: projevuje se profesním vzestupem i citovým a sexuálním osvobozením. Zde se Banville/Black nejvíce odchyluje od žánru směrem k sociální studii osudu moderní ženy ve stále dosti konzervativní společnosti. A buduje jímavý příběh hrdinky, jejíž štěstí bylo pouhou iluzí.
 

© Pavel Mandys

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 50 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

60%autor článku   53%čtenáři

zhlédnuto 3261x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce