Magris, Claudio: Poslepu 2

Magris, Claudio
Poslepu 2

recenze beletrie zahraniční

Claudio Magris se zjevně rozhodl vytvořit portrét (či pomník?) evropské kultuře v její komplexnosti, a aby to bylo vůbec možné, musel opustit její pevninu a obrátit se k „sedmému kontinentu“ – moři. Moře umožňuje ztvárnit fascinaci a puzení evropských mužů, kteří již od mytických dob v dějinách vždy hleděli, směřovali a postupovali vpřed a dále, za další obzor.

Vyprávění poslepu
Claudo Magris
: Poslepu. Přel. Kateřina Vinšová, Mladá fronta, Praha, 2011, 336 s.

Jméno Claudia Magrise bývá spojováno především s tematikou evropské identity. Originálním způsobem se jí tento terstský profesor germanistiky věnoval ve svých vědeckých a esejistických pracích, z nichž nejvýznamnější jsou Habsburský mýtus v evropské literatuře či kanonická kniha středoevrop(an)ské kulturní autoreflexe Dunaj. Ačkoli na český překlad stále čekají i další Magrisova díla podobné povahy a tematiky, jeho akademicko-esejistická reputace platí pro české prostředí bezvýhradně, neboť kniha Poslepu (italsky Alla cieca, 2005) je mezi Magrisovými českými překlady první beletristická kniha.

U tématu Evropy však setrváváme. Claudio Magris se zjevně rozhodl vytvořit portrét (či pomník?) evropské kultuře v její komplexnosti, a aby to bylo vůbec možné, musel opustit její pevninu a obrátit se k „sedmému kontinentu“ – moři. Jakkoli se mořeplavbou samozřejmě zabývali příslušníci jiných kultur a civilizací, nikde jinde nenabyly „zámořské objevy“ takového významu jako pro Evropany, jimž zcela přepsaly vlastní dějiny, a navíc od základů změnily tvář celého světa. Moře umožňuje ztvárnit fascinaci a puzení evropských mužů, kteří již od mytických dob v dějinách vždy hleděli, směřovali a postupovali vpřed a dále, za další obzor. Platí to pro mořeplavbu motivovanou pozitivními, objevitelskými cíli, i těmi negativními – dobyvatelskými, i tam, kde se obě tyto motivace sbíhaly – v přesvědčení o nadřazenosti civilizace bílého muže a křesťanství a o evropské civilizační misi. A právě moře skýtá pro tuto životní náplň nekonečný prostor, nekonečné množství obzorů.

Také v případě vypravěčského subjektu zvolil Magris strategii, která mu dovoluje zahrnout do jeho obsahu vědomí celá století a vzdálenosti mnoha námořních mil. Vypravěčem je Salvatore Cippico, italský komunista, který se po válce, během níž přežil koncentrák v Dachau, vydává budovat komunismus do Jugoslávie, ale ouha – narazí na ironický zákrut dějin, když je jako stoupenec Kominformy (mezinárodní organizace komunistických stran, která se ocitla v nepřátelských vztazích s jugoslávskými komunisty po roce 1948) uvězněn v pracovním táboře opět, tentokrát na ostrově Goli otok (tento trestní lágr skutečně existoval), kde musel po pás v ledové vodě dobývat z mořského dna písek. Svůj příběh vypráví Cippico v psychiatrické léčebně svému lékaři a podle toho vypadá jeho styl: první osoba, kontaktové jazykové prostředky, kauzální vysvětlování personálních motivací, tendence k „uvádění na pravou míru“ – a hlavně překotné tempo, proplouvání mezi několika současně ubíhajícími proudy vyprávění, nepozorované rozvírání a opětovné smršťování vypravěčské perspektivy. Cippicova porucha osobnosti, se kterou se léčí, totiž spočívá v multiplikaci vlastní identity. Tak se ve svých příbězích stává dalšími historickými i symbolickými postavami: je samozvaným islandským králem Jørgenem Jørgensenem (1780–1841), vězněným na Tasmánii, bojuje ve španělské občanské válce, plaví se kolem světa, masakruje černochy v Austrálii… Snad už jen náhodě či ironii můžeme vděčit za to, že vedle mořeplavby je druhým velkým tématem knihy represivní aparát evropských zemí: vězení, koncentrační tábory, deportace, tresty, popravy. Mnohovrstevnatost hrdinovy zpovědi ovšem vede k tomu, že čtenář neví, kdo je v tomto textu „já“: „Já jsem také zvyklý mít spoustu jmen – odpadávají jedno po druhém, ale po každém přijde nějaké další; když je jedno z nich mrtvé, jiné je živé, a tak dále, to zamíchá kartami všem policiím světa“ (s. 159). To však autorovi nestačí, protože mu jde o to, aby ukázal, že pro Evropu dvacátého století je příznačná nejistota ohledně orientace, kdo je „my“ (a „oni“). Časovou linii svého příběhu protahuje Cippico až do předhistorické doby, ke starému mýtu o argonautech, kteří se plavili do Kolchidy, aby tam získali zlaté rouno. Poukazujeme-li na tendenci apoštolů západního životního způsobu zahrnovat do svého objetí celý svět, potvrzuje ji svým příběhem i Cippico: jeho osoba nerozděluje, ale spojuje; představuje syntézu, ne diferenci.

Pro prózu Poslepu je tedy typické prolínání motivů, transpozice jejich významů, plynulost jejich hranic, či spíše hranic časoprostorů, v nichž se vyskytují. Platí to například pro motiv galionové figury umisťované na lodní příď z reprezentativních důvodů a z pověrčivosti, nebo pro motiv rouna, které se – krví nasáklé – stává rudou vlajkou či hadrem sloužícím jako poduška milující se dvojici. Objevování různých významů těchto a mnoha jiných motivů, nejednou vyzdvižených z mytických hlubin evropské vzdělanosti, přináší čtenáři radost z objevování a vede ho k abstrakci hodnotových a myšlenkových konstant, které jsou pro Evropu typické: vedle již zmíněné tendence k pohledu vpřed a k vytváření syntéz je to třeba komplementární jednota protikladu lásky a smrti, erótu a thanatu, kterou nesmrtelně ztvárnil Thomas Mann ve Smrti v Benátkách a která u Magrise ožívá v několika motivech, v neposlední řadě v revolucionářském pokřiku „Viva la muerte!“

Není úkolem recenze spekulovat o velkých a vznešených tématech, jakými jsou povaha Evropy, politika a „velké“ a „malé“ dějiny. O vině a trestu nechce nakonec filozofovat ani autor, který se na patřičném místě vrací k té poslední, vlastně první konstantě naší kultury, k mytickému vyprávění, které pro tuto naši kulturu ztělesňuje postava Homéra (ostatně prý slepého). To když Cippicovými ústy říká: „Věci je třeba neustále vyprávět, jinak se zapomenou“ (str. 177). Nejspíš není náhoda, že vypravěčem této současné ságy o entitě jménem Evropa je právě šílenec, osobnost se zrakem svým způsobem zastřeným; jako by tím chtěl autor naznačit, že nejvíce se o závažných tématech tváří v tvář obrovskému objemu utrpení s nimi spojenému dá vypovědět, zavřeme-li oči před analytickou racionalitou, na kterou jsme právě my Evropané tak hrdí. Tedy – poslepu.

© Jan M. Heller

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 101 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

90%autor článku   52%čtenáři

zhlédnuto 3377x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce