Od prvoka k člověku

Od prvoka k člověku

recenze historie

Dají se napsat dějiny lidstva, a to od chvíle, kdy náš praprapředek poprvé vylezl z moře, a to tak, aby se vešly do jediné knihy? Nepochybně ano, i když výsledky jsou velmi rozdílné.

Od prvoka k člověku
Dimitri Verhulst: Úprdelný dny na úprdelný planetě. Přel. Veronika ter Harmsel Havlíková. Mladá fronta, Praha, 2011, 152 s.
Zdeněk Šmíd: O pokroku od boku, aneb, Jak se zdokonalujeme. Olympia, Praha, 2011, 208 s.

Dají se napsat dějiny lidstva, a to od chvíle, kdy náš praprapředek poprvé vylezl z moře, a to tak, aby se vešly do jediné knihy? Nepochybně ano, i když výsledky jsou velmi rozdílné.

Jeden z nejúspěšnějších pokusů podnikl spisovatel H. G. Wells, jeho publikace The Outline of History z roku 1919 u nás vyšla několikrát a pod různými názvy. Oblíbená zde byla zřejmě i proto, že se v ní autor velmi pozitivně vyjadřoval o Československu jako „o nejnadějnějším ze všech nových států středoevropských pod svým presidentem, učencem Masarykem, a s ministrem zahraničí E. Benešem, jedním z nejschopnějších státníků v Evropě“. Wellsův výklad byl opravdu zevrubný: začínal u planety Země, osaměle putující vesmírem („Jest to otáčející se koule. Ačkoli se nám zdá rozumná, je pouhou tečkou hmoty v prostoru ještě ohromnějším“) a končil velkolepou a navýsost optimistickou vizí budoucího vývoje života na Zemi, který „soustředěn konečně pod vedením člověka, žáka i učitele vesmíru, sjednoceného, ukázněného, ozbrojeného tajnými atomovými silami a věděním dosud netušeným, bude Život, věčně hynoucí a věčně se rodící, věčně mladý a svěží, státi na zemi jako na podnoží a rozšiřovati svou říši do hvězd“ (myšlenky o Pokroku, neustálém vzestupu lidstva od barbarství k civilizaci, od nevědomosti k vědění prostřednictvím lásky a utrpení ztvárnil ovšem už mnohem dříve třeba V. Hugo v Legendě věků či skeptičtěji Maďar Imre Madách ve hře Tragédie člověka, na jejímž konci ovšem samotný Hospodin povzbuzuje člověka: „věř si, bojuj, vytrvej“). První lidé přitom podle Wellse byli nejenom nižší nežli my, ale byli to „jedinci jiného rázu“ a teprve dlouhým vývojem se vypracovali na vysokou úroveň. Při psaní se autor snažil o to, aby „knihu mohli čísti právě tak hindové nebo muslimové, buddhisté jako Američané a západní Evropané“. Proto třeba o Ježíšovi píše jako o pouhém člověku, jeho úkolem prý totiž nebylo zabývat se duchovním a teologickým významem jeho života, nýbrž jeho působením na politický a každodenní život.

To ovšem byla jedna z věcí, proč Wellsova kniha vzbudila i kritiku, v Británii především od katolíků Hilaira Belloca a G. K. Chestertona. Druhý jmenovaný dokonce napsal (i v rámci polemiky s Wellsem) vlastní verzi dějin lidstva s názvem Nesmrtelný člověk (česky 1927). Své vyprávění započal takto: „Daleko odtud v jakémsi podivném, nekonečně vzdáleném souhvězdí je hvězdička, kterou hvězdáři snad jednou objeví. Dosud jsem aspoň nikdy nepozoroval na tvářích ani chování většiny vědců nic, co by svědčilo o tom, že ji už objevili. A přece po ní ve skutečnosti chodí.“ Mimo jiné zde také polemizoval s představou pravěkého člověka jako bestiální bytosti: podle něj už první malby a kresby zvířat v jeskyních ukazují, že jsou „nejen dílem člověka, ale i umělce“. Pokud podle Chestertona tvrdí psychoanalytik pacientovi: „Skryté instinkty člověka jeskynního vás nepochybně pobízí, abyste vyhověl útočnému puzení,“ nemá na mysli puzení malovat vodovými barvami, nebo k bedlivému pozorování dobytka. Přesto však „víme jistě, že jeskynní člověk tyto mírné a nevinné věci dělal a nemáme ani nejmenšího důkazu o tom, že by provozoval nějaké zuřivé násilnosti“. V knize se tak Chesterton vypořádal se všemi, jež považoval za své nepřátele: buddhisty, (materialistickými) vědci i protestanty a najdou se v ní místa hluboká i jiná, naplněná slepým dogmatismem.

V následujících desetiletích pak u nás vycházely spisky jako Od prvoka k člověku (1956) či Od trilobita k člověku (1980), jež ale končí vznikem člověka současného typu. Za zmínku stojí, že jestliže starší z publikací končí u tvrzení, že člověk „může jít vstříc budoucnosti hrdě a sebevědomě, neboť je pánem a vládcem přírody, jehož možnosti jsou téměř neomezené“, ta mladší pokorněji přiznávala, že „přes nesmírný rozvoj techniky zůstane člověk závislý na celé přírodě, je totiž její součástí“. Z doby sklonku komunismu je také kniha Vzestup člověka (česky 1985), která svojí ambiciózností slučující vývoj umění i vědy mohla soupeřit s dějinami Wellsovými. Pohled autora, Jacoba Bronowského, ovšem nebyl nijak přehnaně optimistický: jako jednu z posledních událostí zaznamenal výbuch atomové bomby, v samotném závěru si pak stěžoval na vzestup mysticismu a přehnanou popularitu buddhismu na Západě, což jsou podle něj trendy jdoucí proti skutečnému poznání.

Po roce 1989 pak mohly vyjít některé starší práce jako Lidstvo a matka Země: vyprávění o dějinách světa od filozofa Arnolda Toynbeeho (vyhrocující ekologické aspekty: „zavraždí lidstvo Matku Zemi, nebo ji zachrání?”) či Stručné dějiny lidstva: pro malé i velké čtenáře od kunsthistorika Ernsta H. Gombricha. Zato doporučeníhodné dětem v žádném případě nejsou knihy dvou beletristů, které obě vyšly letos: O pokroku od boku, aneb, Jak se zdokonalujeme od Zdeňka Šmída a Úprdelný dny na úprdelný planetě od Dimitriho Verhulsta (narozen 1972).

Šmídův posmrtně vydaný spisek vlastně ani není ucelená kniha, ale soubor textů, které pojednávají o historii; navzdory lehkému tónu z knihy promlouvá slušná autorova znalost třeba etologie nebo nejmodernějších technologií. Legraci si přitom Šmíd dělá z náboženství, pokroku i vědy, našich předchůdců i z našich současníků, ba z těch především: „My se s nadšením páříme, zatímco naši praorganičtí předci se množili dělením. Pochybuji, že přitom pociťovali vzrušení... Takže prý jsme na tom líp. No nevím… Potkávám divné typy: dlouhonohé barbíny s mrtvolným výrazem, vymydlené manažery… Velmi pochybuji, že všechny tyhle bytosti jsou schopny prožívat cit závratnější, než mí prapradědečkové a praprababičky zažívali při prostičkém dělení.“ Mnohem pesimističtěji a s ještě větším důrazem na sex je psána kniha Belgičana Verhulsta. Jak napsala Lucie Smolka Fruhwirtová, Úprdelný dny na úprdelný planetě jsou „velmi silným koncentrátem dějin lidského rodu“, v nichž autor líčí, jak „to“ (člověk není v knize, jakoby štítivě, ani jednou jmenován), „hnáno hladem a potřebou ohromit a oplodnit co nejvíc čub, vymyslí první nástroje, začne obdělávat půdu, vyrábět první výdobytky pokroku, aby zabezpečilo živé, mrtvé i bohy“. A jakmile „to“ naplní tyto základní potřeby, začne se opájet vlastní mocí i filozofovat, ale hlavně válčit a vraždit se pro sex, pro bohatství, pro víru a obzvlášť pro „boha, co zplodil děcko s pannou a ani si přitom nestáhl gatě“. Kniha končí v okamžiku, kdy „to“ dokáže použít atomovou bombu, čímž převezme od bohů kontrolu nad planetou, kterou teď má možnost rozbít na padrť, a stane se konečně pánem všeho. Ale i po tom všem žije „to“ dál a pokračuje ve svém slepém úsilí, „úsilí o auto a ledničku pro každýho. Pro každýho s bílou kůží. Pro každýho s bílou kůží, kterej se moc hlasitě nehlásí k odborům. Pro každýho s bílou kůží, kdo se moc hlasitě nehlásí k odborům a v neděli ctí otce svého a matku svou…“ I Verhulst začíná své vyprávění u našich předlidských předků („Vylezlo to z vody, ani se to neohlídlo… Ještě se naposled vysere do moře, to je jeho symbolicky nabitej způsob, jak podtrhnout svý rozhodnutí“), ale i ve všem následném, co v autorově podání člověk podniká, zůstává stále v zajetí toho nejsprostšího a nejnižšího. I když autor popisuje, jak čistě „pro plezír ze žraní“ náš předek upraží můru, místo popisování chuťových slastí líčí, jak mu nejprve tělíčko na jazyku pěkně hřeje, a když se do toho zakousne, „můří hnis mu vystříkne na patro“ (jeho pojetí je tedy nahony vzdáleno i jakémukoli opěvování „radostného pozemšťanství a tělesnosti“). Také sex je v této knize něčím nízkým a špinavým: „s výjimkou zcela bezvýznamného bonoba je to jediný stvoření, u kterého samec objíždí čubu zepředu, takže může vidět nenávist a strach na čubčině držce“. Chtít opravovat autorovo veskrze černé vidění světa je asi bezpředmětné, tak jen upřesněme, že se autor mýlí věcně: misionářskou polohu praktikují i gorily, pásovci a zřejmě i jiné druhy, což by ovšem autorovi nevadilo a mohl by to hravě zapojit do své interpretace postavení člověka ve světě (ve smyslu: vždyť to říkám, že jsou lidi bestie!).

I Verhulst ovšem referuje o pravěkém umělci: po spatření prvních čar na stěně jeskyně jedna „čuba“ vzdychne „umělec“, protože prý „čuby rády brebentěj, takže jsou pro gramatiku největším přínosem“. Autor-sám umělec to sebeironicky komentuje: „Jeden podivín dokázal, že v životě jde i o něco víc než jen o žrádlo, že respekt se dá vynutit i vynikáním v nějaké pitomosti. Příživník. Parazit.“ Až překvapivě podobně soudí i Šmíd, že prý „první tvůrci byli lidé nepříliš schopní, v boji o maso či o ženu nějakým způsobem hendikepovaní“. Pro českého autora je ovšem zároveň umění tím, co nás odlišuje od zvířat (i když ví, že existují plátna počmáraná od lidoopů, kteří si prý ale jen „hrají a neví, co činí“).

Ve zmiňovaných knihách, které (alespoň u Wellse a Chestertona) jistě nejsou vrcholem tvůrčí umělecké činnosti jejich autorů, se postavení člověka jeví velmi odlišně. Jestliže u Chestertona byl člověk člověkem se svojí spirituální hloubkou od počátku (podle dnešního pojetí: od okamžiku, kdy Bůh vložil do našeho pravěkého předka podobného opici duši), u Wellse se postupně vyvíjíme od nižších stupňů k vyšším, u Verhulsta stále zůstáváme odpornými živočichy, a pokud se něco vyvíjí, tak pouze naše opovrženíhodnost a naše schopnost ničit; v odporu k vědě a k ničivým následkům jejích plodů se ovšem Verhulst s Chestertonem kupodivu shodne.

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 68 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

57%čtenáři

zhlédnuto 4262x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce