Příliš neobvyklý svět Dimitriho Verhulsta
Verhulst, Dimitri: Úprdelný dny na úprdelný planetě

Příliš neobvyklý svět Dimitriho Verhulsta

Významnou roli při sdělování ontologické zkušenosti, kterou chce autor pojmenovat, hraje i jeho jazyk – neodmyslitelná součást jeho poetiky. Úprdelný dny na úprdelný planetě se hemží drsnými, vulgárními výrazy v kombinaci s výrazy dialektickými, archaismy i neologismy, bizarními slovy či neobvyklými spojeními.

Časy, kdy vlámská literatura žila ve stínu své starší nizozemské sestry, jsou nenávratně pryč. Jistá kulturní nerovnováha mezi oběma oblastmi, vyplývající zejména z lepší organizovanosti a institucionální podpory nizozemské kultury, je sice stále patrná, ale i v tomto ohledu dochází v několika posledních letech ke značným změnám, a tak vlámská literatura zaznamenává pozoruhodný úspěch nejen v Nizozemsku, ale i na zahraničních knižních trzích. Jak naznačuje Tom Van Imschoot ve své přehledové studii „Jak byla vynalezena vlámská literatura" (Host 3/2011), stojí za tímto úspěchem vyhraněný postoj k identitě a jazyku, jinými slovy společenská angažovanost a stylistický individualismus vlámských autorů. Skutečnost, že vlámská literatura je v posledních letech na vzestupu, dokládá mimo jiné i to, že prestižní literární cenu nizozemských knihkupců Libris získal letos již potřetí v řadě autor vlámského původu. Tuto vlnu odstartoval v roce 2009 Dimitri Verhulst, jehož oceněný titul Úprdelný dny na úprdelný planetě (Godverdomse dagen op een godverdomse bol) vydalo v překladu Veroniky ter Harmsel Havlíkové nakladatelství Mladá fronta.

Jak neologismus v názvu napovídá, s touhle knihou je prostě od začátku všechno tak trochu jinak. V kontextu Verhulstova díla má ojedinělé postavení a rovněž její distribuce neprobíhala obvyklým způsobem. Kniha vyšla v nákladu tří set dvaceti tisíc výtisků jako příloha vlámského politického a kulturního časopisu Humo. Výčet neobvyklostí tím však nekončí. Vstoupíme-li do tohoto Verhulstova fikčního světa, záhy zjistíme, že se kniha vzpouzí i bližšímu žánrovému zařazení. Nejčastěji bývá zmiňován román, základní žánrové charakteristiky románu jsou ovšem naplněny pouze částečně. O ději nelze hovořit jako o ději v románovém smyslu, i když se na prostoru necelých sto padesáti stran odehrají události milionů let, od doby, kdy na fiktivní planetě připomínající Zemi vystoupí obojživelníci z vody na pevninu, až po shození první atomové bomby. Jde tu spíše o řetězení událostí bez naznačení příčinně-důsledkových vztahů. Rovněž postavy jsou redukovány na jediné „to“, které je současně jednotlivcem i skupinou.

Zcela jednoduše by se však dalo říct, že Úprdelný dny na úprdelný planetě jsou velmi silným koncentrátem dějin lidského rodu. Vypravěč tu totiž chrlí ve zběsilém tempu jednotlivé události, zaznamenává a svérázným způsobem komentuje, jak „to“, hnáno hladem a potřebou ohromit a oplodnit co nejvíc čub, vymyslí první nástroje, začne obdělávat půdu, vyrábět první výdobytky pokroku a roztáčet ekonomiku na plné obrátky, aby zabezpečilo živé, mrtvé i bohy. A jakmile „to“ naplní tyto základní potřeby, začne se opájet vlastní mocí, filozofovat, ale i válčit a vraždit se pro bohatství i pro víru, a obzvlášť pro „boha, co zplodil děcko s pannou a ani si přitom nestáhl gatě“. A čas pádí, bůh je odsunut na okraj, místo něj nastupují nové modly – věda, pokrok, trh – a s nimi nové a nové ideologie. Ačkoli vypravěč pravidelně pokládá otázku „kolik je hodin?“ a nabízí prostor k zastavení i reflexi, čas se naopak zrychluje. Zastaví se navždy až v okamžiku, kdy „to“ dokáže použít atomovou bombu, tím převezme od bohů kontrolu nad planetou a stane se pánem všeho. Ale i po tom všem žije „to“ dál a pokračuje ve svém slepém úsilí, „úsilí o auto a ledničku pro každýho. Pro každýho s bílou kůží. Pro každýho s bílou kůží, kterej se moc hlasitě nehlásí k odborům. Pro každýho s bílou kůží, kdo se moc hlasitě nehlásí k odborům a v neděli ctí otce svého a matku svou…“

Život v tomto Verhulstově světě je krutý, bezvýchodný, vše se tu děje jen z těch nejnižších pudů, z žízně po krvi a z touhy po moci a bohatství. Kulisy se proměňují, ale události se ze stejně mrzkých důvodů opakují znovu a znovu. Jediným způsobem, jak při čtení nepropadnout temným vizím hned po několika stranách, je povznést se nad situaci prostřednictvím břitkého, skrz na skrz černého humoru a povýšit absurditu na princip sebezáchovy. Tento postoj pojí Verhulsta nejen s vlámskými literárními souputníky (v českém překladu debut Spi! mladší Annelies Verbekeové či Fámy Huga Clause), ale i nizozemskými autory (za všechny jmenujme v češtině dostupné dílo Arnona Grunberga nebo klasika kafkovského ražení Willema Frederika Hermanse). V případě Verhulsta je tento princip navíc umocněn neobvyklým používáním jazykových prostředků.

Významnou roli při sdělování ontologické zkušenosti, kterou chce autor pojmenovat, hraje i jeho jazyk – neodmyslitelná součást jeho poetiky. Úprdelný dny na úprdelný planetě se hemží drsnými, vulgárními výrazy v kombinaci s výrazy dialektickými, archaismy i neologismy, bizarními slovy či neobvyklými spojeními. Próza je velmi rytmická, svým svérázným způsobem zvukomalebná, zdá se, jako by byla určena spíše k ústnímu přednesu. Verhulstův jazyk je velkou výzvou i pro zkušeného překladatele a Veronika ter Harmsel Havlíková se s ní vypořádala výborně. I když se i při sebelepší překladatelské invenci v překladu ztrácejí některé aluze na vlámské reálie (tento aspekt lze však vnímat pouze při opravdu hnidopišském čtení s originálem v ruce), podařilo se překladatelce pomocí adekvátních prostředků obecné češtiny, různých jazykových podloží a u nás kulturně zakořeněných narážek specifika originálu kompenzovat, čímž zprostředkuje mnohovrstevnatost i stylistickou jedinečnost textu.

Text je neobvyklý nejen po stylistické a kompoziční stránce, neobvyklá je i vysoká míra jeho společenské angažovanosti, ve Vlámsku navíc posílená již zmíněným způsobem distribuce. Otevírá se tak prostor pro úvahy, do jaké míry literatura může ovlivnit veřejné mínění a doplňovat svým estetickým a současně apelativním postojem roli médií v současné společnosti. Ne náhodou byl Verhulst uváděn v kontextu vášnivé literární debaty o politické angažovanosti současné nizozemsky psané literatury, která se strhla po vydání knihy profesora nizozemské literatury Thomase Vaessense De revanche van de roman. Literatuur, autoriteit en engagement. (Odplata románu. Literatura, autorita a angažovanost, 2009).

Vrátíme-li se k úvodní Van Imschootově charakteristice současné vlámské literatury, je jasné, že kniha Úprdelný dny na úprdelný planetě, ačkoliv se z Verhulstovy dosavadní tvorby poněkud vymyká, do tohoto obrázku zcela přesně zapadá, a tudíž ji lze (velmi zjednodušeně) považovat ze reprezentativní vzorek současné vlámské literatury. Otázkou ovšem je, jestli má kniha stejný přínos i pro české literární prostředí. Vlámská literatura u nás moc často nevychází a bohužel i v tomto případě (tím předchozím titulem je Hrdina Saskie de Costerové, č. 2008) padla volba na knihu, která je velmi vyhraněná a v kontextu Verhulstova díla ojedinělá. I když tematická čísla časopisů Host a Plav věnovaná vlámské literatuře přinášejí alespoň průřez tvorbou tzv. druhé vlny vlámských prozaiků, jména předních autorů jako Tom Lanoye, Erwin Mortier, Tom Naegels, Peter Verhelst nebo Yves Petry jsou u nás pořád ještě neznámá. A to je škoda, protože současná vlámská literatura má světu opravdu co nabídnout.

 

Kupte si knihu:

podpoříte provoz našich stránek

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Přel. Veronika ter Harmsel Havlíková, Mladá fronta, Praha, 2011, 152 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Hodnocení knihy:

80%

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

Magda de Bruin,

K tomu výběru titulů z vlámské literatury v českém překladu bych chtěla poznamenat, že nakladatelé se obvykle neřídí nějakým širším hlediskem, tedy snahou o představení reprezentativního celku z méně známé literatury, ale prostě tím, zda je určitý titul jako takový něčím zajímavý, zda se dá očekávat, že české čtenáře upoutá. Za odvahu, jaká je k tomu potřeba, si zaslouží uznání. Nároky na úplnější, reprezentativnější přehled lze klást snad jedině na edici věnovanou určité literatuře. Vlámská edice (ani edice věnovaná nizozemsky psané literatuře obecně) u nás ale neexistuje. Je na českých nederlandistech, aby (např. na iLit.) na zajímavé vlámské autory upozorňovali, psali o novinkách atd. a doplňovali tak snahy Vlámského literárního fondu. Určitý háček je ale i v tom, že k překladu vlámských autorů, kteří skutečně čerpají z vlámské podoby nizozemštiny, by měl mít překladatel také opravdu vlámské zázemí nebo aspoň překlad s nějakým Vlámem konzultovat (jinak je to asi jako když bohemista překládá slovenskou literaturu – rámcově to snad odpovídá, ale chybí tomu šťáva). A není na škodu, když překladatel ovládá i francouzštinu, protože ta do hovorové vlámštiny hojně prosakuje (snad by se pak už v českém překladu neobjevovalo např. slovo „kaučuk“ místo „guma“). Pokud vím, takový specialista na vlámskou literaturu zatím mezi českými překladateli není.