Ajvaz, Michal: Lucemburská zahrada

Ajvaz, Michal
Lucemburská zahrada

recenze beletrie česká

Michal Ajvaz i ve svém nejnovějším románu důmyslně a s neuvěřitelnou fantazií komponuje síť na sebe navazujících, křížících se a vzájemně se ovlivňujících příběhů. Opět vytváří intertextové vazby mezi jednotlivými fikčními rovinami textu a navíc včleňuje do knihy další autorský text, jehož dialogy jsou vedeny v yggurštině – neznámém a nesrozumitelném jazyce, který Ajvaz pro tento účel vytvořil.

Michal Ajvaz: Lucemburská zahrada. Druhé město, Brno, 2011, 172 s.

Ajvazův předposlední román Cesta na jih, za nějž autor získal nominaci na Magnesii Literu 2009, uchvacoval především svou nespoutanou imaginativností. Čtenář se snadno vpletl do sítí jeho příběhů a nemohl se – a ani nechtěl – z nich vyprostit. I v Lucemburské zahradě spoléhá Ajvaz na svůj již tradiční koncept splétání příběhů. Zatímco v Cestě na jih se však tento tvůrčí princip stal i samotným tématem knihy, zde slouží jen jako pracovní postup.

Základní dějová linie Lucemburské zahrady je prostá a banální. Hlavní hrdina Paul podvede svou manželku Simone se studentkou Claire. Simone se mu chce pomstít a k přípravě této pomsty přizve i Roberta, svého bývalého a zhrzeného milence. Jedná se tedy o příběh typický pro trochu jiný druh čtiva – ostatně Ajvaz se netají svou náklonností k pokleslým literárním žánrům a tím, že je jimi inspirován. To se projevuje nejen v zanícení a exaltovanosti, s jakými líčí halucinační stavy, pocity hrůzy či naopak slastného opojení, ale také v jisté barvotiskovosti některých scén či postav (např. zamlklý bělovousý děd, který vlastní vetešnictví a jehož prostřednictvím se Paul seznámí s Claire). Ajvaz však na banální zápletce buduje text, jenž spočívá na filozofickém základu a je sycen nejen inspirací z dobrodružné četby, ale i geniem loci městského prostoru.

Ajvaz opět důmyslně a s neuvěřitelnou fantazií komponuje síť na sebe navazujících, křížících se a vzájemně se ovlivňujících příběhů. Opět vytváří intertextové vazby mezi jednotlivými fikčními rovinami textu a navíc včleňuje do knihy další autorský text, jehož dialogy jsou vedeny v yggurštině – neznámém a nesrozumitelném jazyce, který Ajvaz pro tento účel vytvořil. Jeho text opět vyrůstá z atmosféry měst (zde především Paříže) a míst. Na to všechno je čtenář u Ajvaze zvyklý a těší se, kam až jej autorova intuitivní, a přesto velmi důmyslná kombinatorika dovede. Avšak síť příběhu Lucemburské zahrady je poměrně jednoduchá a nepodléhá nekontrolovatelnému bujení. Nebo spíše – každou tendenci k takovému bujení autor velmi rychle utlumí. Většina odboček, po kterých by se tok textu mohl pustit do neznáma, je slepá, všechny spletence sítě jsou příliš brzy rozmotány, všechny otázky zodpovězeny při první příležitosti.

A tak nejzajímavějším momentem příběhu a v jistém smyslu i jeho zřídlem je lingvistická extáze, kterou v Paulovi spustí setkání s yggurským textem, k němuž ho dovede přehmátnutí na klávesnici počítače. Paul nejprve zakouší něco, co asi každý, kdo je konfrontován s promluvou nebo textem v jazyce, který nezná. Vnímá jazyk zvnějšku, jeho tón, melodii, barvu, tvar: „Paul na chvíli přestal číst. Dlouhé promluvy v cizí řeči ho mátly, a přesto se nedokázal přinutit, aby je přeskakoval, dokonce měl pocit, že při jejich čtení slyší unavený tón řeči ženy, která je pronášela, věděl, kde dělala pauzy, viděl její nepřítomný pohled upřený do oken.“ Následně se ale Paulovi podaří pohlédnout zvenčí i na svůj mateřský jazyk, a tento pohled v něm vzbudí závrať: „Paul poprvé v životě uviděl, co vyjadřují slova, která denně používal, viděl, co je to tyčit se, spočívat, kývat se nebo viset, a poznával, že to jsou rytmy magického proudu, a zároveň vzorce kosmické gramatiky.” Paul má najednou možnost úplně porozumět mateřskému jazyku a zároveň jej uchopit zvenčí jako smysluplný systém, který je navíc shodný se systémem, na němž stojí svět.

Ve světle setkání s „gramatikou světa“ žije Paul několik týdnů, ale postupně v něm tento zážitek bledne, až zanechá jen lhostejnou vzpomínku. Ačkoliv se mu později naskytne možnost text v yggurštině rozluštit, nevyužije ji. Jediné, k čemu je schopen se vzepnout, je touha, aby se alespoň odlesk této zkušenosti objevil v očích jeho dítěte. A není divu – vždyť i vypravěč se pomalu přestává o Paula zajímat, nechává ho jeho osudu a spěchá, aby mohl své vyprávění ukončit. Lucemburská zahrada je v kontextu ostatní Ajvazovy tvorby neobvykle krátký text, který budí dojem – stejně jako vložená yggurská próza Donalda Rosse – fragmentu. Jako by nebylo řečeno vše, co mohlo nebo mělo být řečeno. Ajvaz nestihne na malé ploše plně rozvinout a využít svoji fantazii a krátkým rozsahem textu sám sobě přistřihuje křídla.

 

© Markéta Kittlová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 117 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Jitka, 13.12.2014 22:38
Ajvaz, Michal: Lucemburská zahrada
Pro mě v kontextu Ajvazových próz uzavření kruhu a návrat z krajiny za zrcadlem, kam hrdinu odvezla zelená tramvaj na konci Druhého města. Ještě máme lehký kontakt s magickým jiným světem, ale už zřetelně vidíme drátky a praktikáble a cítíme vystřízlivění a únavu. Hořkosladký návrat do domácího křesla.... Tak jsem se vrátil...
Vložil: Petr, 25.01.2013 14:50
Ajvaz, Michal: Lucemburská zahrada
Odhlédnu od Magnesie; sice mi asi taky knížku přihrála (pod stromeček), ale nepokládám to za důležité. Poznamenávám, že je to první text tohto autora, který jsem četl. Přiznávám, že mám slabost pro jazykové hrátky a hříčky, že nemám nic proti bezuzdnému fantazírování, mám rád bizarní a "ulítlé" situace... a že netrvám na lineárním příběhu se začátkem a koncem. Tudíž jsem knížku dočetl až do konce, byť se vzrůstajícími rozpaky. Být spisovatelem, nepustím tento polotovar z ruky, stejně tak jako jeho hdina nikdy nedokončil svou knihu. Nemohu se zbavit pocitu nedbalosti - škoda, že vrstvení nepravděpodobných příběhům situací a obrazů není dostetčně "srostlé"; pouhá dějová návaznost nestačí. Byla promarněna spousta velmi působivých nápadů a autorův docházející dech nezachránil ani bohatý jazyk a pseudoatraktivní výběr herců a lokací - filmovým jazykem řečeno. Mnoho samoúčelnosti, málo kázně, předstírání filozofické hloubky tam, kde žádná není. Kdybych chtěl být velmi zlý, poradil bych autorovi jazykem mladé generace: "Už to nehul!"
Vložil: Jana, 01.07.2012 10:50
Ajvaz, Michal: Lucemburská zahrada
Cena je zasloužená, imaginace a fantazie nepřehlédnutelná. Tak trochu zjevení v českých rybnících, myslím.....
Vložil: venca, 09.05.2012 19:32
Ajvaz, Michal: Lucemburská zahrada
Tečka? Otazník!
Vložil: O., 06.05.2012 10:32
Ajvaz, Michal: Lucemburská zahrada
Magnesia litera byla, je a bude vždy cenou, která má hlavní úkol propagovat a dělat reklamu autorovi. Získaná cena je prestiž v rámci čtenářské obce, která se honí většinou za knihami s co největším počtem "známek". Věřím, že o výsledcích je stejně předem rozhodnuto, takže pro mne je Magnesia spíše... poukázáním (ve většině případů) na dobré knihy v rámci českého trhu, nic více. A to neříkám nic na propagaci knih skrze (tragický) galavečer. Nicméně k věci: Ajvazova poslední kniha není nic moc. Tečka.
Vložil: Jana Veselá, 05.05.2012 20:49
Ajvaz, Michal: Lucemburská zahrada
Zcela souhlasím s předchozím příspěvkem. Také jsem asi z čiré zvědavosti otevřela Ajvarovu knihu, kterou jsem ani nedočetla, a teď lituji času, který jsem s ní strávila. VELKÉ zklamání ...
Vložil: Dan, 11.04.2012 19:51
Ajvaz, Michal: Lucemburská zahrada
Ve své reakci začnu od konce recenze: zaplaťpánbůh za "malou plochu", dočetl jsem jen díky ocenění Magnesií ( zvědavost?) a mít to ještě o dvě stránky více, tak se sesypu. Celý text je naprosto samoúčelnou slovní kompozicí a práce s jazykem je něčím úžasným a zde Ajvazův text nezpochybňuji ani náznakem.... Ovšem čemu je podřízena, jakému smyslu, cíli, to mně zůstalo naprosto ukryto. Nevidím žádné intertextové vazby mezi rovinami textu, jakákoliv odbočka k Irině, Claire apod není následně žádným způsobem dále rozpracována a uvedena do kontextu s ostatními rovinami, yggurština zde neslouží naprosto ničemu, pouhý dosud nesrozumitelný jazyk ( nabízí se mi zde paralela s Nočním vlakem do Lisabonu, kde stejnou roli iniciální fascinace hraje postugalština..Vůbec paralel by se našlo více..) . Celý text na mě působí dojmem, že autor sám pochopil, že vlastně vypráví o ničem a utnul to v ještě-maximálně snesitelné délce. Omlouvám se za vulgaritu, nicméně stručný obsah by v bulváru zněl třeba: kterak si Paul užil prázdninové dobrodružství a se staženým zadkem se vrátil pokorně domů ( proč to ale dělá, když ze Simone se vykubala taková psychopatka...to už by nevysvětlila ani červená knihovna). Postavy nejsou ani vysoce stylizované, působí dojmem vznešených přízraků, ach bože...Zklamání roku. Škoda dalších slov. Vzorce kosmické gramatiky !! Magnesia litera u mě zcela ztratila jakýkoliv kredit.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

60%autor článku   52%čtenáři

zhlédnuto 9063x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce