Pastoureau, Michel: Medvěd. Dějiny padlého krále 1

Pastoureau, Michel
Medvěd. Dějiny padlého krále 1

recenze historie

Po dlouhý čas nebyl v Evropě za krále zvířat pokládán lev, nýbrž medvěd, vnímaný jako dávný předek člověka. Kult medvěda sahající do prehistorických dob pronikl i do ikonografie a pověstí středověku a narazil na odmítavý postoj křesťanských teologů. Francouzský historik Michel Pastoureau se zabývá různými aspekty boje církve proti těmto představám a proměnám postavení této šelmy v symbolice středověku.

Michel Pastoureau: Medvěd – dějiny padlého krále. Přel. Irena Kozelská. Argo, Praha, 2011, 319 s.

O kulturní historii zvířat zatím česky mnoho textů nevyšlo, kromě drobnějších textů (třeba příslušného hesla v Encyklopedii středověku či knih nehistorika S. Komárka stojí za zmínku vlastně jen publikace Lidé a zvířata: soubor studií pracovní skupiny „Člověk a krajina v dějinách“ (Praha: Česká orientalistická společnost, 2007). O to více je třeba přivítat knihu Medvěd – dějiny padlého krále francouzského historika kulturních dějin Michela Pastoureaua (1947). Autor v ní poutavě líčí nejen proměny západního vnímání medvěda od starověku po dnešek, ale zabývá se přitom i postavením ostatních zvířat.

Autor tvrdí, že medvěd byl od pradávných dob mimořádně uctívaným zvířetem. Jakožto nejsilnější ze všech byl králem lesa a všech zvířat. Bojovníci se ho snažili napodobit a nechávali do sebe vstoupit jeho moc při obzvláště divokých rituálech. Co se týče náčelníků a králů, ti z něj učinili svůj nejoblíbenější atribut a pokoušeli se přivlastnit si jeho schopnosti prostřednictvím zbraní a emblémů. Byl rovněž pokládán za neobyčejného tvora, stojícího mezi světem zvířat a světem lidí, ba dokonce za předka či příbuzného člověka. Z tohoto titulu byl opředen četnými vírami a tvořil předmět řady tabu, týkajících se zejména jeho jména (rovněž tak v češtině: jak známo, „medvěd“ je „ten, kdo jí med“). Medvědímu samci se navíc přisuzovala žádostivost a tělesná touha po mladých ženách: údajně je často vyhledával, někdy unášel, a poté znásilňoval a plodil s nimi zpola lidské a zpola medvědí bytosti, jež byly vždy nezkrotnými válečníky, ba dokonce zakladateli významných rodů. Ohlasy těchto legend se Pastoureau snaží nacházet třeba v řeckém mýtu o Paridovi, u něhož zdůrazňuje, že byl kojen a vychováván medvědicí, z čehož měla pocházet i jeho zpola medvědí přirozenost. Ta se pak projevila jeho únosem nejkrásnější ženy, Heleny (povídačky o Paridově soudu jsou z tohoto úhlu pohledu pouhými pozdějšími racionalizacemi). Také král Artuš byl prý původně králem-medvědem či možná „medvědím božstvem“, což se dle Pastoureaua projevilo třeba na úmrtním loži, kdy se s ním přišel rozloučit jeden z jeho druhů. Artuš ho vzal do náruče, objal ho a přitiskl si ho na hruď tak silně, že se jeho nebohému druhovi zastavil dech a puklo mu srdce – i v agonii má tedy král moc usmrcovat pouhým objetím díky své nadlidské, medvědí síle.

V očích křesťanské církve však bylo uctívání medvěda nepřijatelné, protože znemožňovalo konverzi pohanských národů. „Všude či téměř všude, od Alp až po Balt, medvěd vystupoval jako Kristův soupeř. Církev mu tak musela vyhlásit válku, bojovat s ním všemi prostředky, a svrhnout ho z jeho trůnu i oltářů.“ Tento proces, jenž byl podle Pastoureaua zahájen už před vládou Karla Velikého, trval více než jedno tisíciletí. Pokryl celý raný středověk a feudální dobu a uzavřel se až ve 13. století, kdy vymizely poslední stopy po starých medvědích kultech a titulu krále zvířat, jenž až dosud patřil medvědovi, se zmocnilo exotické zvíře, přenesené sem z východních tradic: totiž lev. Součástí tohoto boje byly i četné legendy o medvědech, nad nimiž symbolicky zvítězili světci, kterým poté pokořené šelmy byly nuceny sloužit.
To je třeba případ vzniku švýcarského opatství St. Galen (což ovšem překladatelka zastarale překládá jako „svatohavelské opatství“). Svatý Havel se prý tehdy zastavil nedaleko břehu Bodamského jezera, aby pojedl, pokrm se mu ale pokusil uloupit medvěd. Světec ale medvědovi přikázal, aby došel pro dřevo na oheň, což zvíře učinilo. Když pak světec zvíře nakrmil a vytáhl mu trn zaražený do paty, medvěd světce všude provázel a pomohl mu zbudovat i jeho poustevnu, základ budoucího kláštera.

Když medvěd přišel o veškerou svou prestiž, stalo se z něj jarmareční a cirkusové zvíře, často ponižované či vysmívané, přesto však i nadále zaujímal přední místo v lidské představivosti. Stal se tak pozvolna „předmětem snů a fantasmat, až dosáhl ve 20. století konečně odvety, když se stal opravdovým fetišem, totiž plyšovým medvědem. Kruh se tak zjevně uzavřel a medvěd se stal opět tím, čím byl již před nějakými 30 000, 50 000 či 80 000 lety, totiž společníkem člověka, jeho příbuzným, předkem, dvojníkem, a možná i ochranným bohem či božstvem.“

Údajné příbuznosti člověka s medvědem autor věnuje mnoho pozornosti. Středověcí autoři věřili, že medvědi jako jediná zvířata zaujímají při sexu tzv. misionářskou polohu, kteréžto přesvědčení prý vychází už z Přírodopisu Plinia Staršího. To medvědy vzdalovalo zvířecímu světu a přibližovalo je světu lidí (toto chybné přesvěčení začalo být zpochybňováno až v 17. století, ve skutečnosti praktikují kromě lidí misionářskou polohu i šimpanzi, gorily, pásovci a zřejmě i jiné druhy, ovšem medvědi ne). Někteří autoři, jako Vilém z Auvergne (1180/90–1249), dokonce tvrdili, že medvěd má nejen podobné sexuální praktiky, vzpřímený postoj či schopnost uchopovat předměty jako člověk, ale dokonce i jeho maso má prý stejnou chuť jako maso lidské. Mnoho lidí je proto odmítá jíst, protože by se to rovnalo kanibalismu. Potomek medvěda a ženy byl podle něj plnoprávným člověkem, naopak ale sexuální spojení medvědice a muže označil za bestiální čin, protože „medvědice se neliší od jiných zvířecích samic a v ničem se ženě nepodobá“.

Připojme, že autor je nejen odborníkem na heraldiku, ale dokonce se prý zasloužil o rehabilitaci této discipliny, takže nepřekvapí, že v knize barvitě popisuje i významy „medvědích“ erbů i středověké bestiáře a sloužitou hierarchii, kterou v ní jednotlivá zvířata zaujímala. V bestiáři sedmi hlavních hříchů přitom podle něj postihuje nejhlubší diskreditace právě ta zvířata, jež jsou obvykle pokládána za člověku nejbližší, tedy medvěda a prase. Jako by tato příbuznost byla neúnosná a musela být vyvážena krajním odsudkem. Ten v případě medvěda provázely též vyhlazovací rituály, a v případě prasete různé formy tabu. V křesťanských středověkých společnostech nebyla tato tabu sice tak radikální jako ve společnosti židovské a muslimské, ovšem i přesto byla běžná. Velká monoteistická náboženství zkrátka neměla totiž v lásce zvířata, jež příroda a kultura prohlásily za příbuzné člověka. Konstatuje, že „být člověku příliš podobný se nikdy nikde nevyplatilo“. Za svoji příbuznost člověku naopak často pykali, byla jim přičítána k tíži, jak to formuloval třeba ještě G.-L. Buffon (1707–1788): „Veškerá tato hrubá podobnost s člověkem však jen podtruhuje medvědovu zrůdnost a v ničem ho nečiní nadřazeným ostatním zvířatům.“

Je ale sympatické, že autor nezachází do extrémů a netváří se jako ten, kdo se už povznesl nad „středověké tmářství“, naopak rozumí tomu, že bestiáře nepřinášely poznatky zoologické povahy, ale že šlo o symbolické výpovědi. Cituje přitom slova některých svých kolegů, podle kterých byl „středověk neplodnou a úpadkovou dobou, zejména z vědeckého hlediska. Co se týče zoologie, kromě toho, že přejal většinu směšných bajek starověku, vymyslel i nové, přičemž se nedokázal oddat pozitivnímu pozorování (…). Tlachy, s nimiž se setkáváme v bestiářích, jasně dokazují, jak lehkověrní byli ti, kdo je psali, četli či šířili (…). Touto literaturou, jež spadá spíše do oblasti folklóru než vědy, se šířeji zabývat nebudeme.“ Pastoureau sám se v této souvislosti ironicky ptá, co je ono „pozitivní pozorování“ a co si má představovat pod pojmem „tlachy“. Středověk totiž podle něj „uměl bytosti a věci pozorovat velmi dobře, pouze vnímal exaktnost a pravdu na jiné úrovni“. S jemným humorem také autor polemizuje s těmi, kteří zpochybňují pravěký kult medvěda, což je pak dovádí k poněkud fantastickým (a mnohem méně pravděpodobným) tezím: „Pokud zbytky medvěda hnědého v Rigourdou rituálně nerozložili lidé a pokud právě oni symbolicky neuspořádali Sál lebky v Chauvetově jeskyni, byli jedinými, kdo tak mohl učinit, sami medvědi. Máme snad proto dojít k závěru, že pravěcí medvědi pohřbívali své mrtvé?“

Takto daleko skutečně autorova vlastní víra v medvědy nezachází, ovšem jinak Pastoureau neskrývá své citové zaujetí, se kterým o medvědech píše. To se projevuje nejen jeho lítostí nad krutostí, s jakou lidé s medvědy zacházeli, ale i nad tím, jaký osud je podle něj čeká v budoucnosti: medvědům ve volné přírodě totiž prorokuje úplné vyhubení do několika desítek let, ba dokonce pateticky tvrdí, že „medvěd je odsouzen k zániku“. A dodává: „Zabíjením medvěda, svého příbuzného, svého obrazu, svého prvního boha, člověk již dlouhou dobu zabíjí vlastní paměť a více či méně symbolicky i sám sebe.“ Z takových a podobných vyjádření místy vysvítá, že autor medvědovi možná straní až příliš, a tak jeho současnou úlohu možná sám trochu mytizuje. Nesouhlasím s ním třeba v tom, že by reakce na možnost znovuuvedení medvědů do volné přírody byly o mnoho vášnivější a vzrušenější než na možnost výskytu vlků, jak autor sugeruje. Naopak nejen „díky“ Červené karkulce zůstává archetypálně zlým a nebezpečným zvířetem spíše vlk než medvěd. Plyšoví medvědi dnes myslím nejsou o nic významnějším „fetišem“ než plyšoví pejskové či kočičky. A ony přídomky „příbuzného a obrazu“ člověka si ve stejné, nebo ještě větší míře zaslouží i psi a opice. Ovšem jistá míra zaujetí je při každém velkém úkolu nezbytná, a Michel Pastoureau díky němu vytvořil opravdu výbornou knihu.

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 139 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.