Za Josefem Škvoreckým

Nepatřím k těm, kteří měli možnost se s v úterý zesnulým Josefem Škvoreckým osobně setkat. Dělilo nás téměř půl století věkového rozdílu. Půl století zvratů, které na rozdíl ode mne prožil a jež já znám toliko z historie. Přesto náš vztah nepostrádal jistou důvěrnost. Jako mnozí jiní jsem byl jeho čtenářem.

Nemá smysl zaštiťovat se výčtem jeho tvorby ani zásluhami, které spolu s manželkou Zdenou Salivarovou mají skrze nakladatelství '68 Publishers o českou literaturu. Škvorecký pro mne zůstane autorem a člověkem, který disponoval nenápadnou devizou, již bych označil za „schopnost nadhledu“. Nadhledu, který mu po celý život umožňoval nepodlehnout vábničkám přímých cest ideologií a dogmat, které se pokoušely (a nikdy tomu nebude jinak) připravit jedince o možnost svobodného rozhodování a přijetí odpovědnosti za své bytí.

Nehrdinští hrdinové jeho knih, do nichž často vkládal i projekci sebe sama, nebyli hybateli dění ani ironickými glosátory. Všichni do jednoho jako by v sobě měli onen „smutek poručíka Borůvky“, ono nepopsatelné vědomí lidské slabosti, která bez ustání musí soupeřit s mravními apely vzešlými z kořenů naší civilizace. Stejně jako autor tak činili bez velkých gest a demonstrativních proklamací, v tichosti, a přesto rázně, a ač ne bez věčných pochybností, tak zcela jednoznačně.

Civilnost a neokázalost, která ve své době tolik popouzela a jíž se po vydání Zbabělců dostalo označení „červivého ovoce“, dokázala svou sílu mnohokrát. Škvoreckému však navíc otevírala dveře i do žánrů, které se u „kanonických autorů“, mezi něž byl po listopadu 1989 právem oficiálně včleněn, příliš často nevyskytuje.

U Škvoreckého nelze nevzpomenout ještě na jeden aspekt, a tím jsou letitá přátelství, která jej pojila k Lubomíru Dorůžkovi a Janu Zábranovi, respektive k jazzu a angloamerické literatuře. Korespondence s Dorůžkou i Zábranou vyšly v nedávné době v rámci Škvoreckého sebraných spisů a pomyslně uzavírají jednu z mnoha rovin pohledu na autora i dobu, kdy vznikla jeho nejzdařilejší díla.

Se Škvoreckým odešel AUTOR, a to je (nejen) pro jeho čtenáře vždy velká škoda.

© Jaroslav Soukup