„Mou hlavní motivací je psát knihy, jaké, jak se mi zdá, doposud nebyly napsány,“ říká mladá německá autorka Alina Bronsky v jednom rozhovoru. A skutečně, nemůžu si vybavit román, k němuž bych nedávno česky vydané Nejostřejší pokrmy tatarské kuchyně přirovnala.

Alina Bronsky (veřejně známý je jen tento její pseudonym) se narodila r. 1978 v Jekatěrinburgu a stejně jako její hrdinka Aminat žije od dvanácti let v Německu. Nejostřejší pokrmy (v originále Die schärfsten Gerichte der tatarischen Küche) jsou jejím druhým románem a stejně jako debut Scherbenpark (Park plný střepů) se dočkaly úspěchu u čtenářů i kritiky a vyšly již v několika jazycích; řady nadšených recenzí se dílu dostalo dokonce i v USA, což není u evropských titulů zvlášť obvyklé.

Z pozice nepříliš důvěryhodné vypravěčky tatarského původu Rosalindy Achmetovny se v knize dozvídáme o osudech její rodiny, přičemž dalšími ústředními postavami jsou Rosina dcera Zulfia a vnučka Aminat. Rosalinda je cílevědomá, neúnavná organizátorka a manipulátorka, která ovšem chce pro všechny kolem, zejména pro milovanou Aminat, jen to nejlepší. Sama sebe by jistě označila i za výjimečně obětavou osobu, a především jedinou schopnou a inteligentní v širokém okolí. Proto zůstává na ní, aby převracela druhým životy naruby, samozřejmě vždy s nejlepšími úmysly. A kupodivu díky své obdivuhodné vytrvalosti i vychytralosti obvykle dosáhne svého, ovšem následky pro její blízké bývají často dost otřesné.

Příběh začíná sérií neúspěšných pokusů o potrat, navzdory nimž se Zulfii narodí malá Aminat. Rosalinda svou dcerou pohrdá, považuje ji za ošklivou a hloupou, zatímco ve vnučce nachází odraz své vlastní krásy a životaschopnosti. Následují dost divoké peripetie Aminatina dětství, přičemž nelze opomenout nijak zvlášť pod povrch jdoucí, ale pro mladší čtenáře možná poučný pohled na běžné starosti občanů SSSR. A jelikož to v zemi jde od desíti k pěti, Rosa nakonec usoudí, že by se její dcera měla za každou cenu provdat za jistého Němce, aby se tak všechny tři dostaly na Západ. Dieter (podobně jako většina ostatních mužů v knize vylíčený jako naprostý zoufalec) více pozornosti než Zulfii věnuje nyní už dvanáctileté Aminat. Ani to však Rosalindu neodradí a její úporná snaha nakonec skutečně vede k tomu, že se hrdinky ocitnou na frankfurtském letišti.

V tomto případě však nelze mluvit o šťastném konci. I život imigrantek v Německu má svá úskalí. Zdravotní stav Zulfie, nejpolitováníhodnější oběti Rosalindiných intrik, se stále zhoršuje a Zulfie (jako i další postavy) nakonec umírá. Rosalinda, která nikdy neplýtvá energií na sentiment, buduje kariéru jako úspěšná uklízečka; až teprve odchod Aminat z domu ji skutečně zasáhne.

V knize se skrývá nemalá dávka psychologie a chytrých postřehů, ať už o mezilidských vztazích, o životě v SSSR (Rusku) a v Německu, o předsudcích... Přesto by se to vše dalo jen těžko vydržet, kdyby vyprávění nebylo tak vtipné. Ostatně můžeme opět citovat samu autorku: „Myslím, že skutečně tragické příběhy je nutné vyprávět komicky, aby se staly snesitelnými.“ A opravdu, čím absurdnější je Rosina interpretace okolního dění a čím nepříčetněji do něho zasahuje, aby dosáhla domněle nejlepšího řešení pro všechny, tím hlasitěji se čtenář chtě nechtě směje, ba cynicky řehtá.

Ještě bych se měla pozastavit u názvu: opravdu kniha pojednává také o jídle? Do jisté míry ano, ale kdo by čekal poučení o kulinářských specialitách Tatarů, bude zklamán. Znovu Bronsky: „Jídlo hraje v našich životech tak důležitou roli. Neumím si představit, že bych vytvářela atmosféru, aniž bych popisovala pokrmy. Mám ráda autory, kteří tento aspekt nepomíjejí. V první části Nejostřejších pokrmů se neustále zabývám jídlem také proto, abych ukázala, jaký je život ženy v období nouze – poté, co jí skončí pracovní doba, musí každá matka a manželka projít spoustu obchodů v naději, že sežene nějaké potraviny. Pak vaří pro rodinu. Na zahradě pěstuje zeleninu. Žena si nemůže dovolit přestat přemýšlet o tom, jak všechno to potřebné jídlo zajistí."

Bohužel mi při čtení připadalo, že autorka tak trochu neví, kdy přestat. V jistém okamžiku začíná být Rosalindino chování a její původně velmi zábavné vnitřní monology přece jen předvídatelné, nakousnutá vážná témata se kupí a vyprávění jako by se zadrhlo, aniž by dospělo k nějakému závěru. A ač samozřejmě jde o vedlejší záležitost, zklamal mě autorčin playlist ke knize, od něhož jsem si slibovala zajímavější hudební „objevy“. Kniha je v každém případě pozoruhodnější a originálnější než tento výběr. A je rozhodně, alespoň zpočátku, čtivá. Záleží jen na tom, kolik vydržíte.

Anglickojazyčné stránky A. Bronsky: http://www.alinabronsky.com/ 
A. Bronsky na stránkách nakladatelství: http://www.kiwi-verlag.de/die-autoren/autor/?id=1218