Elšíková, Monika (ed.): Aby radost nezmizela. Pocta Magorovi

Elšíková, Monika (ed.)
Aby radost nezmizela. Pocta Magorovi

recenze beletrie česká

Sborník s názvem Aby radost nezmizela vznikl jako pocta nedávno zemřelému básníkovi Ivanu Martinu Jirousovi alias Magorovi, jedné z nejvýraznějších osobností českého undergroundu. Na sklonku minulého roku jej vydala Monika Elšíková a svými texty a fotografiemi do něj přispělo téměř třicet Magorových příbuzných, kamarádů a známých.

Monika Elšíková (ed.): Aby radost nezmizela. Pocta Magorovi. Monika Vadasová-Elšíková, Praha, 2011, 176 s.

Sborník s názvem Aby radost nezmizela vznikl jako pocta nedávno zemřelému básníkovi Ivanu Martinu Jirousovi alias Magorovi, jedné z nejvýraznějších osobností českého undergroundu. Na sklonku minulého roku jej vydala Monika Elšíková a svými texty a fotografiemi do něj přispělo téměř třicet Magorových příbuzných, kamarádů a známých.

Sborník obsahuje jak krátké texty (například od básníka a hudebníka Pavla Zajíčka nebo od evangelického faráře Sváti Karáska), které vzpomenou Jirouse ve dvou třech větách, tak i několikastránkové úvahy, vzpomínky, a dokonce jednu rozsáhlou polemiku. Její autor, písničkář Vladimír Merta, se kriticky vztahuje k Jirousovu teoretickému textu Zpráva o třetím českém hudebním obrození, v němž Magor formuje teoretickou a ideologickou základnu undergroundového hnutí v Československu. Jde o jediný relativizující, i když rozhodně ne odsuzující pohled na Jirouse. Někdo věnuje Jirousovi jen krátkou vzpomínku, jiný skrze vzpomínání rozvíjí vlastní příběh, jako třeba ředitel knihovny Libri Prohibiti Jiří Gruntorád, který popisuje pašování Magorových básní z vězení ve Valdicích a jejich vydávání v samizdatových edicích. Texty jsou doplněné rukopisy a strojopisy Jirousových básní a také fotografiemi.

Společným znakem všech příspěvků je jakási civilnost, snaha představit Jirouse především jako člověka, spíš než jej stavět na pomyslný piedestal. Sborník si neklade za cíl vyjmenovávat Magorovy zásluhy, je spíš spontánní reakcí na odchod blízkého člověka, který byl navíc něčím výjimečný. Pro někoho svou poezií – a pro všechny svým pevným životním postojem.

Všem textům – ať už jde o výlov hospodských historek, jejichž byl Magor aktérem, nebo o niterné a osobní vzpomínání – je společné vědomí toho, že skrze setkání s Magorem se člověk mohl dotknout něčeho ryze lidského, pravdivého a svobodného. A zároveň divokého a nespoutaného. Autoři textů často přiznávají, že jim Magorova spontaneita naháněla při prvních setkáních hrůzu: „Magor byl vždycky sám sebou, něžný a krutý zároveň, člověk měl stejnou šanci dostat facku jako políbení...“ O dvou polohách Magorovy osobnosti, o neustálém střídání neutuchající životní energie a depresí, kdy se Jirous uzavíral do svého světa, mluví ve svém příspěvku také jeho dcera Marta: „Jeho rozběsněnost střídala druhá, zahloubaná poloha, depresivní táta byl pro nás všechny snesitelnější. Depresivní táta ale nebyl šťastný táta. Jeho divokost k němu patřila, ne nadarmo měl trefnou přezdívku Magor.”

V Magorově osobnosti se – stejně jako v jeho poezii – snoubily duchovnost, pokora a jemnost s hospodskou obhroublostí, rváčstvím a neochotou přizpůsobit se jakémukoliv systému. Každý příspěvek ze sborníku Aby radost nezmizela nahlíží na Magora trochu jinak, popisuje jiné situace, jiné etapy jeho života. Přesto je obraz básníka a především člověka Jirouse, který se ze všech těch příspěvků skládá, podivuhodně celistvý. Všechny texty – řečeno slovy jedné z autorek – „dohromady dávají obraz modlícího se rváče, fascinujícího sprosťáka a klackem trestajícího učitele“.

© Markéta Kittlová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 46 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

70%autor článku   53%čtenáři

zhlédnuto 2891x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce