Krolupperová, Daniela: Společenstvo klíčníků

Krolupperová, Daniela
Společenstvo klíčníků

recenze dětská

Nová knížka Daniely Krolupperové neporušuje kontinuitu s dosavadní autorčinou tvorbou. Spojení naučně poznatkové nebo formativní složky s příběhem je jádrem větší části jejích próz a obdobné propojení použila i nyní.

Daniela Krolupperová: Společenstvo klíčníků. Albatros, Praha, 2012, 200 s. 

Nová knížka Daniely Krolupperové představuje do jisté míry kontinuitu s dosavadní autorčinou tvorbou. Spojení naučně poznatkové nebo formativní složky s příběhem je jádrem větší části jejích próz a obdobné propojení použila i nyní. Zároveň je však Společenstvo klíčníků jiné. A to jak charakterem faktografické složky a autorčiným přístupem k ní, tak volbou žánru. Místo využití pohádkových postupů totiž vypráví reálný příběh s pubescentními hrdiny.

Nelze nepostřehnout, že souvislou linku rámcově doložených historických událostí jako východisko dějů současných volí Krolupperová bezprostředně poté, co spolupracovala s Renátou Fučíkovou na velkoryse pojaté obrazové knize Historie Evropy (2011). Není to ale její první samostatná práce s tematikou minulosti. Od starší, značně populárně beletrizačně pojaté a spíše dobově statické prózy M. D. Rettigová: tajný deník její schovanky (2006) se však Společenstvo klíčníků liší důrazem na běh historického času. Ten je nahlížen jako sled dílčích souvislostí, příčin a následků, které s nepřekvapivou samozřejmostí ústí v současnosti. V té se odehrávají zásadní linie příběhu, které jsou podřízeny dějinné skutečnosti: ocitají se ve službách napínavého vyprávění, a to za cenu jejich záměrné deformace, na niž však autorka hned v úvodu čtenáře upozorňuje („Při zkoušení a v písemných pracích z dějepisu se držte raději faktů uvedených v učebnicích, nikoliv v této knize“).

Hlavním hrdinou knihy je zpočátku čtrnáctiletý Martin, který s předtuchou nezměrné nudy přijíždí strávit část letních prázdnin k prastrýci v Rožmitále. Neblahé vyhlídky mu nejprve potvrdí archaický vzhled jak prastrýce samotného, tak jeho domku. Vše se však změní s objevením dědečkova starého klíče a vzkazu zašifrovaného v křížovkách. Martin jej rozluští, a tím se ocitá na začátku napínavého pátrání po záhadné truhlici ukrývající „tajemství Boží“. Martin se postupně seznámí se dvěma svými vrstevníky: Vojtou a gymnazistkou Gábinou. Jejich rodiny také po generace opatrují záhadné klíče, ačkoliv jejich počáteční spiklenectví je již pozapomenuto a živeno jen jakousi setrvačností. Posléze se trojice za poněkud dramatických okolností seznámí s dalším vlastníkem klíče, nadaným, ale značně roztržitým studentem matematiky Vráťou, jehož logické myšlení a znalosti se ukážou při luštění dalších šifrovaných zpráv jako zcela nepostradatelné. Čtveřice postupně získává zbývající tři potřebné klíče a odhaluje nejdůležitější fakta, která je dovedou k poslednímu úkrytu záhadné truhlice.

Ze tří časových rovin, jež se do příběhu promítají, jsou jeho postavám plně přístupné pouze dvě: jejich vlastní, zcela konkrétně lokalizovaná (do města Březnice a jeho okolí na prahu jižních Čech) současnost a relativně nedávná minulost, přičemž její dosud žijící svědkové představují starý svět, jehož objevování je pro děti v mnohém překvapivé až děsivé. Právě bezprostřední lidská zkušenost, s níž se setkávají, povyšuje zejména události druhé světové války na jeden z nejzásadnějších momentů v pátrání celé party. Hlubší minulost, starší osudy po staletí střeženého tajemství odkrývají hrdinové pouze v útržcích. Oproti tomu je čtenář v kapitolách řazených paralelně s hlavním dějem průběžně informován o fiktivních peripetiích osudu „tajemství Božího“ a osudu více či méně známých historických osobností z vůle autorky s ním spjatých, a to od počátků novověku až do 20. století.

Pomineme-li nyní odpověď na zásadní otázku, co truhlice vlastně ukrývala, protože to by čtenáře připravilo o překvapení z dobře zvládnuté (v mezích možností fikční konstrukce) pointy, která ze všeho nejvíc vyvolává pocit mírného znepokojení a neuchopitelnosti, pak zbývá zastavení u té roviny knihy, kterou tvoří obraz života současných dětí. Krolupperová z pochopitelných důvodů volí starší hrdiny než ve svých starších knížkách. Co však s nimi má nové vyprávění společné, je humor a jemná nadsázka, zde organicky zakomponovaná do příběhu s tajemstvím. Humorem je zdařile vyvážena určitá „menšinovost“ dětských charakterů vyžádaná zápletkou. Děti zčásti pocházejí z věřících rodin, nebo jsou alespoň s křesťanstvím obeznámené, aby mohly přemýšlivě debatovat o možné povaze „Božího tajemství“. Jsou podnikavé, zároveň ale dokážou být bez přetvářky nezbytně empatické ve vztahu ke starším i malým dětem. Přes různé sociální a rodinné poměry, v nichž vyrůstají, samozřejmě uplatňují shodná pravidla kamarádství, pomoci a obecné slušnosti. Různost charakterů zároveň vyvolává drobné střety a rozmíšky, umožňuje přirozené a nerušivé oživování toku vyprávění jazykovým i situačním humorem. Jeho poněkud hyperbolizovaným zdrojem je i dospělý, i když mladý, spoluhráč dětí, který je komický a zároveň nepostradatelný.

Oprostíme-li se od jiných možných literárních paralel, pak Společenstvo klíčníků může připomenout kdysi populární knihy polského spisovatele Zbigniewa Nienackého o panu Auťákovi, především díl Pan Auťák a pražské tajemství (1. vydání v českém překladu 1982). Historické tajemství v čtivém moderním hávu má všechny předpoklady získat si podobnou čtenářskou oblibu.

© Jitka Zítková

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 121 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   60%čtenáři

zhlédnuto 4662x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce