Líman, Antonín: Věčný polštář z trávy (in Radioservis)

Líman, Antonín
Věčný polštář z trávy (in Radioservis)

recenze historie

Límanova autobiografie časově obepíná lidské osudy a veřejný život u nás i ve světě od třicátých let minulého století až po dnešek, viděné nejen přes železnou oponu, ale i přes příslovečnou Velkou louži. Chlapec narozený v zámožné měšťanské rodině ze Staré Boleslavi byl po šťastném dětství v laskavém a kultivovaném rodinném prostředí doslova stržen do víru politických zvratů druhé poloviny minulého století.

Český Japonec vzpomíná
Antonín Líman: Věčný polštář z trávy. Radioservis, Praha, 2012, 274 s.

Autora knihy vzpomínek Věčný polštář z trávy, našeho předního japanologa, emeritního profesora univerzity v Torontu, působícího poté na japonské Otemae University a překladatele japonské literatury Antonína Límana (narozeného v roce 1932) není třeba čtenářům nijak zvlášť představovat. Vydal řadu knih: vlastní studie Krajiny japonské duše (2000), Paměť století: Ibuse Masudži (2004), Kouzlo šerosvitu (2008), skvělé překlady japonské prózy – za překlad dvojice novel Masudžiho Ibuseho Na vlnách (2007) se stal laureátem překladatelské Ceny Josefa Jungmana –, a především japonské poezie: kompletní Sbírku deseti tisíc listů ze starého Japonska (Manjóšú) a výběr z haiku tří století, nazvanou Chrám plný květů (2011).

Límanova autobiografie časově obepíná lidské osudy a veřejný život u nás i ve světě od třicátých let minulého století až po dnešek, viděné nejen přes železnou oponu, ale i přes příslovečnou Velkou louži. Chlapec narozený v zámožné měšťanské rodině ze Staré Boleslavi byl po šťastném dětství v laskavém a kultivovaném rodinném prostředí doslova stržen do víru politických zvratů druhé poloviny minulého století. Po maturitě, k níž byl připuštěn jen z milosti, se v padesátých letech musel protloukat životem, jak nejlépe dovedl – od nábytkářské dílny Interiér v Holešovicích přes studium ruštiny a angličtiny ve Státním ústavu jazykovém a tlumočení v Čedoku až po zaměstnání v Drutěvě.

Štěstí se na něho usmálo teprve v roce 1961, kdy na začátku éry politického tání byl ve věku devětadvaceti let coby dospělý a zkušený muž spolu s námi, stěží postpubertálními absolventy tehdejších jedenáctiletek a podobných vzdělávacích ústavů, přijat ke studiu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze na studijní obory anglistika – japanistika. V roce 1960 se oženil s Evou Passerovou, sestrou známého filmového režiséra, s níž má syna Tonyho. Šest let nato mu úřady povolily studijní pobyt v Japonsku, ale vzhledem k hrubému vydírání poinvazního ministerstva vnitra nakonec zůstal v Kanadě a zakotvil na torontské univerzitě. Často jezdil do Japonska, seznámil se s řadou předních současných spisovatelů a se způsobem života v zemi, pronikl hluboko do hlubin japonské kultury, s níž se nakonec ztotožnil natolik, že se podle mého názoru stal jakýmsi českým Japoncem či Čechem převtěleným v Japonce. A právě proto jsou jeho úsudky, porovnávající evropské tradice s kulturním prostředím země Vycházejícího slunce – a s nimiž samozřejmě není nutné vždy zcela souhlasit –, pro nás nesmírně cenné. Podstatné je, že se tak téměř bez výjimky děje z vnitřně prožitého, sice přátelsky zaujatého, avšak přesto nestranného nadhledu.

Kromě nesmírného rozšíření kulturního a myšlenkového obzoru se čtenář rovněž může těšit na postřehy komentující moderní české dějiny od dob Františka Josefa I. až po dnešek. Límanovy názory na českou buržoazii, TGM, pozemkovou reformu, české selství, Beneše, konec války se zážitky s Rudou armádou a s vyháněním Němců, smrt Jana Masaryka, Slánského, Václava Havla či emigraci a spornou záležitost údajné spolupráce s StB se pro leckterého niterně svobodného člověka mohou stát korektivem k četným nekritickým glorifikacím první republiky, onoho řekněme českého byzantinismu, klanícího se falešným modlám, který u nás opět bují jako duševní plevel, bránící kritické reflexi minulosti a reálnému pohledu na současnost i do budoucna.

Poučnou a zároveň zajímavou kapitolou jsou postřehy zabývající se osobnostmi naší kultury, především spisovateli Škvoreckým a Hrabalem, filmovými režiséry Passerem a Formanem, univerzitními profesory romanistou Václavem Černým, japanologem Novákem a sinologem Průškem i další plejádou překladatelů, univerzitních učitelů a nakladatelských redaktorů. Stejně přitažlivé je rovněž sledovat, jak dlouholetý pobyt v jiných společenských podmínkách ovlivňuje posuzování společenských jevů, a hlavně jednotlivých osobností a jejich chování v době normalizace a jak se přitom podvědomě uplatňuje citové zaujetí a hodnocení v duchu zásady „jak u koho“.

Lidsky až dojemně laskavé jsou vzpomínky na rodný kraj, babičku, dětství, různé místní figurky a postavy ze Staré Boleslavi, gymnaziální léta v Brandýse nad Labem, nás spolužáky ze studií a návraty domů po pádu komunistického režimu.

Velice podnětné – i když podle mého mínění občas příliš jednostranné – jsou i autorovy názory na přednosti a vady náboženských soustav, především šintoismu a křesťanství. Pasáže věnované japonskému animistickému vnímání přírody a lidského života, odehrávajícího se na pozadí věčně se střídajících ročních období, jsou ovšem naprosto nepostradatelnou lekturou pro každého, kdo chce alespoň v mezích možností porozumět japonské psychice či českým překladům japonské literatury. Líman sice oprávněně zdůrazňuje rysy, v nichž spatřuje přednosti japonského vnímání života, sám za sebe však přesto postrádám jeho osobní vysvětlení až bizarně „poeticky“ promyšlené brutality, již za druhé světové války vskutku běžně a systematicky projevovali japonští vojáci vůči zajatým protivníkům, ale i vůči obyvatelům obsazených asijských zemí, s nimiž chtěli, alespoň propagandisticky, sdílet „sféru společné hospodářské prosperity“.

Budiž ovšem zdůrazněno, že knihy vzpomínek – s výjimkou autobiografií a biografií, které si za sebe a o sobě nechávají s více či méně sebeoslavnými záměry sestavovat někteří politikové, snažící se „psát dějiny“ – se téměř jistě píší právě proto, aby se čtenář seznámil s vynikající osobností a jejím niterným pohledem na svět, na věci soukromé i veřejné, aby se při četbě mohl s autorem ztotožňovat nebo přít, a tím si tříbil vlastní názory.

Zbývá tedy jen baudelairovské vyzvání na cestu, při níž si každý čtenář vše přečtené přebere podle svých představ a očekávání. Za sebe jsem si jist, že Límanova knížka vzpomínek je ve svém žánru skvostem, který má krystalický myšlenkový tvar, vyjádřený nádherně čirým jazykem, o jakém si coby čtenáři v Čechách těchto let a dnů už většinou můžeme dát jen zdát.

© Zdeněk Hron
článek vyšel v Radioservisu v edici Osudy
na iLiteratura.cz se souhlasem redakce Radioservisu

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 69 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

52%čtenáři

zhlédnuto 2431x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce