Westerman, Frank: Zvíře, nadzvíře

Westerman, Frank
Zvíře, nadzvíře

ukázka přírodní vědy

Pošta z Vídně. Ze schránky ve dveřích trčí dopis od Hanse Brabenetze — jeho jméno i adresa jsou napsané tiskacím písmem na zadní straně obálky. Zatímco trhám obálku klíčem, podivuji se dopisu jakožto jevu — svérázný prostředek, který nás pojí s minulostí nebo aspoň s určitou tradicí. V Brabenetzově dopise byla („jak jsem slíbil“) kopie sto let starého rodokmenu.

Frank Westerman: Zvíře, nadzvíře. Přel. Magda de Bruin Hüblová, Host, Brno, 2012, 320 s.

Heim ins Reich – domů do Říše

Pošta z Vídně. Ze schránky ve dveřích trčí dopis od Hanse Brabenetze – jeho jméno i adresa jsou napsané tiskacím písmem na zadní straně obálky.
Zatímco trhám obálku klíčem, podivuji se dopisu jakožto jevu – svérázný prostředek, který nás pojí s minulostí, nebo aspoň s určitou tradicí. V Brabenetzově dopise byla („jak jsem slíbil“) kopie sto let starého rodokmenu. V Lipici jsem mu ukázal Primulovo potvrzení o původu, které sahá ke Conversanu Savonovi; teď mi poslal pedigree Savony, s nejstarším předkem klisnou Perlettou, narozenou v Lipici roku 1838.
Poslední večer našeho zájezdu jsme v hale hotelu Maestoso zapředli hovor. S napřaženým ukazováčkem přednesl Hans Brabenetz ještě jednou svoje heslo:

Jestliže některý muž, byv cenou závodní palmy povzbuzen, chová koně neb silné ku pluhu býky, rodičku zdatných sil nechť vybere.

„Vergilius,“ řekl. „Georgica.“
Abych ho rozpovídal, stačila jediná otázka: „Jak se člověk stane hipologem?“
Brabenetz sevřel špacírku mezi koleny a rukama se opřel o knoflík rukojeti. „Znáte maďarského spisovatele Molnára? Molnár prý řekl: Jak se z ženy stane prostitutka? Poprvé to udělá ze zvědavosti, pak to dělá z lásky a nakonec pro peníze.“
Náš vedoucí zájezdu oplýval bravurou starších pánů, kteří už nemají co ztratit. Popíjeli jsme pivo. Naproti nám seděl bosenský muslim a listoval si v obrazové publikaci. Vypadal jako duchovní, na sobě měl podkasané mohamedánské kalhoty a ke krku upnutou kazajku. Na hlavě měl rudý fez.
Pravý hipolog, svěřil mi Brabenetz, je vždy ochoten připustit, že arabský plnokrevník má ušlechtilejší exteriér než lipicán. „Míry jeho těla vlastně jaksi nehrají. Přední nohy má moc krátké, hlavu moc těžkou, kohoutek nemá a hřbet je už vůbec úplná hrůza.“
Brabenetz odborné znalosti nezískal z domova. Pocházel z řemeslnické, přesněji řečeno krejčovské rodiny. Koně neměli. Hans vyrůstal ve třináctém obvodu, poblíž zámku Schönbrunn – kde se Susi bydlí dodnes. „Jako kluk jsem znal všechny koně v okolí jménem, a když jsem přišel ze školy, šel jsem se s nimi vždycky pozdravit.“
Narodil se v dubnu 1923, na střední školu chodil ve druhé polovině třicátých let. Chtěl jsem vědět, jestli se učil z nacistických učebnic biologie – s důrazem na nauku o dědičnosti a tělesnou stavbu židů, cikánů, kriminálníků.
„Ale kdepak,“ odpověděl. „Na to bylo Rakousko příliš katolické. Možná takové knihy zavedli po anšlusu, ale já jsem na ně nenarazil.“
Křížil někdy octomilky?
Vrhl na mě skelný pohled: on chtěl ke kavalerii. Za mobilizace v devětatřicátém ještě nebyl branec, ale o rok později se v sedmnácti, jak jen to bylo možné, přihlásil jako dobrovolník. „Hned u zápisu jsem se musel vyrovnat s nezdarem. ,Jízdní jednotky už nemáme,‘ bylo první, co mi u kavalerie řekli.“
Naštěstí ale ještě existovali koně u artilerie, k tahání děl. Během důstojnického výcviku se Brabenetz naučil jezdit na koni a kočírovat. „Každý četař si připadal jako malý bůh,“ vyprávěl. „V kasárnách poddůstojníci už nespali na sále, ale každý měl svůj vlastní pokoj.“
V červnu 1941 se přihlásil znovu – aby získal ještě víc výsad –, tentokrát k účasti na vpádu do Sovětského svazu, na operaci Barbarossa.

An Neckars Weiden, am Rheine,
Sie alle meinen, es wäre
Sonst nirgend besser zu wohnen.
Ich aber will dem Kaukasos zu!

To byl Hölderlin, lyrik. Jeho verše o touze po Kavkaze, po cizích krajích kdysi s kamarády recitovali.
Brabenetz se ušklíbl, a než jsem stačil zareagovat, vyrukoval s omluvou: „No jo, byl jsem mladý a naivní.“
Židovští spolužáci, řekl sám od sebe, jednoho dne zmizeli. „A věřte mi, já jsem si tenkrát ani na okamžik nepoložil otázku: Proč?“
Brabenetzův regiment přistál v létě 1941 na Krymu. Po prašné rovině, která začínala za pobřežním pohořím v Jaltě, hnali Rusy před sebou jak zajíce. Frontě v patách převážel jako vozataj rádiovou aparaturu. Pak přišel podzim a jeho nechali s jednotkou přezimovat v Kerči. „Na Vánoce začala protiofenziva. Nebojovali jsme, jen jsme táhli. Zasněženou stepí. Kdo upadl, zůstal ležet a zmrzl. Viděl jsem tak umřít jednoho kamaráda. Jediné, co jsem pro něj ještě mohl udělat, bylo vzít s sebou jeho řetízek s identifikační známkou, abychom ho mohli nahlásit jako padlého, ne jako pohřešovaného. Netroufal jsem si ale stáhnout rukavice. Šel jsem dál.“
Ukázal mi kalíšky dlaní, samá hrubá a zmozolnatělá jizva po omrzlinách z posledních dní jedenačtyřicátého. V lazaretu museli Hanse Brabenetze krmit lžící jako velké osmnáctileté děcko, protože měl obě ruce zafačované. Když se uzdravil, pustili ho na tři týdny na zdravotní dovolenou domů.
Po návratu do Vídně – v březnu 1942 – navštívil ranní výcvik lipických hřebců. Seděl na první galerii v Zimní jízdárně, v uniformě, jako jediný návštěvník. Dole se učili jezdit němečtí oficíři, učil je muž s bujným obočím tanečníka flamenka: plukovník Podhajsky, Němci dosazený velitel. Brabenetzovi se zamlouvalo, že instruktor nepoužívá pruské, ale rakousko-uherské jezdecké termíny. To bylo něco mimořádného, protože ve vídeňské zoo se dokonce i opice teď jmenovaly „německé opice“ a sloni „němečtí sloni“. „Vlastně jsme my, Rakušani, byli sedm let za Němce.“ Zjištění, že se Španělská dvorní jezdecká škola dokázala udržet jako rakouská bašta, ho naplnilo hrdostí.
Podhajsky si mezitím diváka povšiml. Pokynul mu, aby sešel k němu.
„Seběhl jsem honem ze schodů, zasalutoval. ,Co tu děláte?‘ zeptal se. A než jsem stačil něco říct: ,Proč nepracujete? Proč neuděláte něco užitečného, co třeba chopit se koštěte?‘ Chtěl jsem odpovědět, ale předešel mě. ,Jméno?‘ ,Jednotka?‘ Až na otázku, co tedy pohledávám ve Vídni, jsem dokázal odpovědět, že jsem na zdravotní dovolené. ,Copak nemáte dívku?‘ ,Mám, Herr Oberst, ale do pěti je v práci.‘“
Posmrtně platil Podhajsky za národního hrdinu a nikdo o něm neřekl křivého slova. V kruzích jezdeckého umění daleko za hranicemi Rakouska se těšil pověsti „dobrého nacisty“ — na základě jediné zásluhy: podařilo se mu promanévrovat své ušlechtilé lipicány bez úhony druhou světovou válkou.
„Složitá povaha,“ usoudil Brabenetz, „hotový Herbert von Karajan.“
Pátral jsem po záblesku šibalství, ale tvářil se vážně. Podhajsky, pokračoval, měl hodnost plukovníka, protože to patřilo k jeho funkci, ale každý viděl, že na frontě nikdy nebyl: na hrudi neměl žádné kříže za odvahu. „Poslední den války si svlékl uniformu wehrmachtu a honem si na rukáv natáhl pásku v národních barvách – červeno-bílo-červenou.“ Poznamenal to se zafuněním.
Podhajsky tohle přeběhnutí nepovažoval za zradu. Ve svém životopise líčí, jak jeho žena Verena pár hodin před příchodem Američanů nacpala uniformu do prádelního koše a odnesla neznámo kam. Však také nepadl do zajetí, kdežto Brabenetz, s mnohem nižší hodností, byl bez pardonu zajat a strávil dva a půl roku na nucených pracích v Bělorusku.
Vzpomněl jsem si na náš první telefonický rozhovor. „Byl jste na vojně?“ Brabenetz tomu přikládal velkou váhu. Vojenský původ pro něj byl podmínkou, aby člověk pochopil svět koní. Tehdy mi souvislost unikala, ale teď mi začalo svítat. Jde o typickou armádní mentalitu vojáka z povolání. Myslí přímočaře, nanejvýš pravoúhle, ale nikdy pružně nebo „podle okolností“. Tak ho vycvičili, dá se říct vydrezírovali. Pravý voják se vzdá celé řady lidských rysů (bezprostřednosti, tvůrčího přístupu, nezávislosti, soucitu). Jeho vojenský výcvik v kasárnách (nurture) z něj dělá čím dál víc něco jako zdomácnělé zvíře. Každý voják reaguje reflexivně na hlasové pobídky („Pohov!“), zvané povely. Umí stát bez hnutí v zákrytu nebo rytmicky na místě zvedat kolena, raz-dva, raz-dva, jako v piaffě. Pokročilý voják samozřejmě ovládá i slavnostní pochod. Gardisté nebo jiné elitní jednotky se navíc cvičí v přehlídkovém pochodu s napjatýma nohama, mnohdy s trupem a hlavou vytočenými stranou směrem k vůdci, jako při cviku dovnitř plec.

Mistrovství v hodnocení zvířat a šlechtitelský instinkt nezískal Hans Brabenetz školením. Během jeho důstojnického výcviku nebyla výuka podle zásady Blut und Boden podložená biologicky, omezovala se na hesla proti Židům a bolševikům. V roce 1942 ho přeložili do Chorvatska. U Dunaje poblíž města Vukovar musel cvičit rekruty v honu na partyzány. Mezi Chorvaty, kteří bojovali na straně Hitlera, byli zapřisáhlí fašisté ustašovci, ti však operovali samostatně. Vedle toho existoval domobran, regulérní armáda chorvatského vazalského státu. Brabenetzovým úkolem bylo vštípit brancům domobrany nelítostnost v boji proti Titovi.
Zeptal jsem se ho, zda tehdy věděl o táboře Jasenovac, o vraždění partyzánů, Srbů a Židů, ke kterému v tomto táboře – sice bez krematorií, ale přesto průmyslově – docházelo. Tato „balkánská Osvětim“ koneckonců byla nedaleko jeho kasáren a velké množství Chorvatů dávalo hlasitě průchod své nenávisti – v čele s arcibiskupem, který prohlásil: „Teď už nejde o řeč jazyka, ale krve!“
Brabenetz zavrtěl hlavou: slovo Jasenovac poprvé zaslechl po válce, a že ustašovci využili války k tomu, aby se zbavili Srbů – o tom se mohl leda dohadovat.
„Ustašovci byli vaši spojenci,“ řekl jsem.
„Párkrát jsem je viděl, ale nikdy jsem s nimi neměl co do činění.“ Coby prostému důstojníkovi wehrmachtu mu mnohé ušlo. „Kolikrát se zdálo, že je všechno pod kontrolou,“ obhajoval svou pozici. „Mohli jsme klidně zajít na dvůr a popovídat si s rolníkem, jen člověk dodatečně nikdy nevěděl, jestli mluvil s rolníkem, nebo s partyzánem.“
Většina „rolníků“, se kterými přišel do styku, pokračoval, byli pachtýři na panství rodiny Eltzů. Paní Antoinette Gräfin von und zu Eltz se věnovala chovu arabských koní, noniů a lipicánů.
Hans Brabenetz přejížděl prsty po záplatách na loktech vesty a vyprávěl o jednom armádním veterináři, jistém Frielinghausovi, kterého také vyslali do Vukovaru. Dr. Frielinghaus měl mimořádné zplnomocnění vrchního velení v Berlíně: přijel skoupit rasově čisté lipicány pro Hitlerovu rasově čistou říši.
Německé armádní velení zřejmě uprostřed války aktivně projevovalo zájem o lipicány rozptýlené po Balkáně. Napadlo mě snad deset otázek zároveň, ale Brabenetz si nenechal skočit do řeči. Řekl, že hraběnka Eltzová dostala královsky zaplaceno a že se vzdala všehovšudy dvou tuctů koní. Frielinghaus mu vyprávěl, jak se hraběnka téměř ztrácela za psacím stolem, v místnosti „velké jak sýpka“. Nabídla pomoc s přepravou, to však nebylo potřeba: koně vybraní pro Hitlera měli výtečná kopyta.
„A ta vaše Kitty byla mezi nimi.“
Ještě ke všemu. Nejdřív jsem se ale zeptal na to skupování – co tím sledovali?
„Zabezpečit vzácný chovný materiál.“
„Jen lipicánů?“
Brabenetz pozvedl bradu a přes kouřová skla na mě upřel oči: až na pár arabů to tak skutečně bylo.
Jak jsem vyrozuměl, Führer vyvinul úsilí, aby se co nejvíc lipicánů dostalo heim ins Reich, domů do Říše. Svážel je z celého Balkánu: z jednoho srbského kláštera, ze zámku Eltzů ve Vukovaru, ale i z hřebčína v Makedonii, kde své lipicány choval jugoslávský král. S výjimkou hraběnčiných koní zvířata prostě zabavovali. Stádo uprchlého, v exilu pobývajícího krále Petara II. dopravili přes Skopje a Bělehrad do Piberu. V konfiskování, přesunech a shromažďování lipicánů byl určitý řád, i když motiv tohoto jednání nebyl na první pohled patrný. Jak se ukázalo, hřebčín v Piberu nebyl konečnou stanicí: v říjnu 1942 byly vyklizeny i piberské stáje, o něco později následovaly lipické. Ihned po pádu Mussoliniho v roce 1943 se kolébky lipicánů zmocnili Němci a živý inventář se znovu vydal na cestu – jako v letech 1797, 1805, 1809 a 1915.
Všechna tato stáda lipicánů převedli přičiněním Adolfa Hitlera přes Alpy a jako ztracené syny je soustředili ve vesnici Hostau v Sudetech.
„Já jako Rakušan,“ dodal k tomu rovnou Brabenetz, „termín Sudety odmítám. To je ryze nacistický pojem. Já raději říkám Deutschböhmen.“
Většina evakuací proběhla pod záminkou „partyzánské hrozby“ – což nebylo tak docela vybájené: jeden z lipických hřebčínů v Chorvatsku Titovi bojovníci skutečně vyloupili. Předpokládalo se, že zvířata skrývají v okolních zalesněných kopcích nebo že je nasadili k průzkumným hlídkám.
Jedině lipicáni v „bezpečných“ satelitních zemích Fašistické osy jako Maďarsko a Rumunsko zůstali tam, kde byli – v Hostau pro ně stejně už nebylo místo.
„Víte,“ naklonil se ke mně Brabenetz. „Máte štěstí, že ještě žiju. Po mně už nebude nikdo, kdo by vám tyhle historky mohl vyprávět z první ruky.“
Najednou u nás stála jeho žena: Susi Brabenetzová ho přišla vytáhnout na večerní procházku.
Spazieren?“ rázem zahlaholil jako hluchý. „Teď s někým mluvím!“
„Není to procházka se mnou, ale s našimi hosty.“
Hans Brabenetz se podíval do haly za jejími zády, kde se na hladkých dlaždicích shromáždila skupinka účastníků exkurze. Pro změnu však trval na svém. Frau Brabenetz pokývala hlavou, obrátila se a jako dopravní strážník vyvedla chodce ven.
Hitlerovo shromaždiště lipicánů, pokračoval její muž, bylo ukryté v Českém lese, v dnešní České republice hned u německých hranic. Dřív ten kraj patřil Rakousku-Uhersku, pak Československu. Žilo tam hodně etnických Němců (Volksdeutschen), kteří se ve třicátých letech stále důrazněji hlásili k přísně spravované sousední zemi (chtěli se stát říšskými Němci – Reichsdeutschen). Když tam dokonale organizovaná německá armáda v říjnu 1938 vjela, v každé vesnici a městečku se spontánně tvořily špalíry hajlujících paží.
Anexe Sudet, několik měsíců po anšlusu Rakouska a necelý rok před napadením Polska, byl Hitlerův poslední „nenásilný“ výdobytek – prostřednictvím Mnichovské dohody s požehnáním („peace in our time“) Velké Británie, Francie a Itálie. Všichni Češi museli opustit své domovy, vyhnali je v pomalých průvodech. Až když byly Sudety rasově vzato skrz naskrz německé, přijeli lipicáni.
Umístili je do vojenských stájí, kde jinak byli plemeníci k chovu armádních koní. Hřebčín Hostau, obhospodařující šest set hektarů pastvin v okolí honosné usedlosti, se s příchodem bílých koní změnil na vzorový hřebčín. Jedny německé noviny předpovídaly, že bezvýznamné Hostau, hrnčířská a kalounkářská obec, už napříště nebude spojováno s kameninou, ale s ušlechtilými lipicány, protože nejslavnější bělouši na světě tam našli svá „nádherná zelená luka“.
Velitelem tohoto největšího lipického hřebčína v dějinách byl Brabenetzův dobrý známý, major Hubert Rudofsky.
„Byl jako můj druhý otec,“ vyprávěl Brabenetz. Líčil ho jako pravého koňaře, který se z principu nikdy nenaučil řídit auto a samou marnivostí se někdy třikrát denně převlékal – „jako Hermann Göring“. Dokladem jejich přátelství bylo mimo jiné i to, že Rudofsky věnoval svou vzácnou sbírku kreseb a maleb s koňskou tematikou z větší části Brabenetzovi. Má ty obrázky pověšené doma ve Vídni.
V letech 1943–1945 pečoval major wehrmachtu Rudofsky o více než tři sta lipických chovných klisen a několik plemeníků, přičemž každé jaro přibyla necelá stovka hříbat. Včetně mláďat bylo v květnu 1945 v Hostau zhruba čtyři sta lipicánů: asi dvě třetiny lipického chovného vzorku. Přitom plukovník Podhajsky měl ve Vídni na starosti jen čtyřicet hřebců – a přesto jedině jeho, Aloise Podhajského, oslavují jako „muže, který zachránil lipicány z vřavy druhé světové války“.
To je nespravedlnost. Klisny jsou důležitější.
Odmlčeli jsme se. Bosňák naproti nám se zvedl; nebylo jasné, zda poslouchal.
Brabenetz se pohodlně opřel a poznamenal, že za to všechno může Hollywood, přesněji řečeno producent Walt Disney: nechal natočit hraný film, takzvaně na základě Podhajského pamětí. „Ryzí fikce.“
Zeptal jsem se na titul filmu, ale Brabenetz jen mávl rukou, podle něho je pro mě důležitější skutečnost. „A skutečnost je, že Podhajského po válce nosili na rukou, kdežto Rudofsky seděl v českém internačním táboře.“
Zeptal jsem se, zda měl Rudofsky děti a jestli ještě žijí.
„Nikdy se neoženil.“ Rudofského po válečném zajetí vysídlili do Německa, kde trpně čekal na Podhajského smrt – ten zemřel v roce 1973 –, až pak opatrně vylezl z ulity. Brabenetz ho podpořil tím, že ve Vídni usiloval o uznání Rudofského role při záchraně lipicánů za války, aby se tak pokřivený obraz dějin korigoval.
„A podařilo se to?“
„Uznání se mu dostalo v roce 1985, v podobě vyznamenání a galapředstavení na jeho počest. Ale stejně, když Hollywood vytvoří určitý obraz, už se s tím nedá hnout.“ Následujícího roku, 1986, Rudofsky zemřel. Hans Brabenetz mu řečnil nad hrobem. A položil věnec jménem Přátel Španělské dvorní jezdecké školy – to bylo všechno.
Zeptal jsem se ho na Hostau: Je tam ještě něco k vidění?
„Nic. V pětačtyřicátém odtamtud Němce vyhnali. Nezůstala tam jediná duše, ani koňská.“
Zmocnilo se mě nutkání podívat se na místo, kde Hitler sehnal lipicány dohromady. Třeba se tam v písku ještě najde otisk fanatické víry v rasovou nadřazenost.
Brabenetz jako by četl moje myšlenky. „Ušetřte si tu námahu,“ řekl. „Je tam jedině Kartoffellager, skladiště brambor. Jinak nic.“

 

překlad © Magda de Bruin Hüblová
ukázka z knihy Zvíře, nadzvíře
na iLiteratura.cz se souhlasem překladatelky a nakladatelství Host

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2488x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce