Frankfurtský knižní veletrh (2012) (in MFD)

Frankfurtský knižní veletrh (2012) (in MFD)

aktualita beletrie zahraniční

Zkušení návštěvníci Frankfurtského knižního veletrhu, který se letos konal od 10. do 14. října, jsou zvyklí na ledacos. Tohoto největšího veletrhu knih na světě se pravidelně účastní desítky států, a na jednom místě jsou tak soustředěni zástupci všech kontinentů. V transformované podobě se sem přenášejí také jejich spory, nejen ve formě knižních polemik a pamfletů, ale třeba v podobě strhávání map nebo hlasitých demonstrací.

Zápisky z Frankfurtu 2012 (o Maorech, hobitech a Edmundu Stoiberovi)

Svět ve veletržní kostce
Zkušení návštěvníci Frankfurtského knižního veletrhu, který se letos konal od 10. do 14. října, jsou zvyklí na ledacos. Tohoto největšího veletrhu knih na světě se pravidelně účastní desítky států, a na jednom místě jsou tak soustředěni zástupci všech kontinentů. V transformované podobě se sem přenášejí také jejich spory, nejen ve formě knižních polemik a pamfletů, ale třeba v podobě hlasitých demonstrací nebo strhávání map. I letos měli svoje stánky na veletrhu také íránští a syrští emigranti protestující proti vlastním režimům a jejich veletržním reprezentantům; a laureát Mírové ceny německých knihkupců, udělované ve Frankfurtu, čínský spisovatel a disident Liao Yiwu, zase kritizoval vlastní režim i udělení Nobelovy ceny svému krajanovi Mo Yanovi

Obvyklými a v podstatě všedními hosty jsou na veletrhu také zástupci rozličných fantasy světů, skřeti, pokémoni, darth vadeři, supermani, batmani a mnozí další, které příslušník mé generace už těžko identifikuje. Ti všichni se do centra Frankfurtu dostavují coby „teenageři“ v maskách a převlecích, díky čemuž se v sobotu a neděli veletrh proměňuje v obří karneval – až na to, že v areálu výstaviště se příliš netančí, ale o to více se bizarní postavičky navzájem obdivují a fotografují.

Frankfurtská exotika
Přesto byl ale právě skončený 64. ročník specifický, a to díky tomu, že se letos stala jeho čestným hostem země, která (samozřejmě vedle Austrálie) už nemohla být od Německa vzdálenější: Nový Zéland. O exotické země přitom ve Frankfurtu není nouze: v minulých letech byli čestnými hosty Argentina, Indie, Čína nebo Jižní Korea (ta při té příležitosti v jednom z frankfurtských parků vybudovala korejskou zahradu a na prostranství mezi výstavními halami postavila bránu). Ovšem žádný z těchto států zatím nevzbudil takový zájem a nadšení jako host letošní. Při vstupu do novozélandské expozice se tvořily dlouhé, nikdy dříve nevídané fronty (a návštěvník neobrněný obrovskou trpělivostí se dovnitř prostě nedostal), maorské tance haka, předváděné také na centrální ploše mezi hlavními halami, obklopovaly mohutné zástupy přihlížejících, z nichž mnozí se pak s maorskými tanečníky nechávali fotit (v transponované podobě bylo možné vidět videonahrávky tohoto tance i projevy soudobého novozélandského umění v jedné z frankfurtských galerií). Vysvětleme ještě, že původně šlo o bojový tanec, předváděný bojovníky před bitvou, jehož cílem bylo zastrašení nepřítele, dnes ale naopak přihlížející mocně přitahuje. Vděčným objektem zájmu byl na veletrhu také tradiční maorský dům, ukázky řezby nebo výroby šperků a dekorativních předmětů z nefritu. Obecně ve srovnání s jinými domorodci na kolonizovaných územích Maorové získali už v 19. století široká práva, a i když se jim nevyhnul typický osud minoritních etnik (jako ghettoizace a zvýšená kriminalita), dnes jsou právě oni odborníky pokládáni za jeden z „nejvýraznějších úspěšných příkladů oživení jazyka a kultury v celosvětovém kontextu“ (L. Šatava). Na konsternované německé návštěvníky (a zvláště návštěvnice) ovšem urostlí maorští tanečníci, zvyklí na to, co chtějí západní turisté a turistky vidět a slyšet, mluvili ne maorsky, ale plynnou angličtinou…

Expozice

Samotná expozice se do jisté míry podobala té loňské, islandské, opět ji tvořil značně potemnělý prostor, jemuž dominovaly měnící se snímky krásné přírody. Přírodní živly ovšem tentokrát pronikly do výstavního pavilonu nejen obrazově zprostředkované, ale přímo: novozélandskou „pevninu“ totiž obklopovala skutečná vodní hladina, překonatelná jen po několika můstcích, a v určitých intervalech se ze stropu haly dokonce na hladinu spouštěl opravdový déšť. V hladině se odrážel model velkého měsíce v úplňku a strop s množstvím malých bílých světel, která – spíše než aby skutečně něco výrazně osvětlovala – vytvářela sugestivní dojem hluboké měsíční noci na mořském pobřeží. Na velkých plátnech pak návštěvníci mohli zhlédnout montáž z obrazů a textů, která představovala průřez novozélandskou historií s důrazem na kulturu původních obyvatel ostrova, od starého maorského mýtu o stvoření světa (spojení matky země Papatuanuku s otcem nebe Ranginui bylo přitom znázorněno celkem realisticky) přes fotografie Maorů oblečených do evropských uniforem až po současný komiks.

Nový Zéland – země zaslíbená, nebo vlast násilníků?
Součástí programu byly také, jako obvykle, i četné debaty (jedna nesla „sebereflexivní“ název Nový Zéland – Island se stromy? o tom, jaký může mít na danou zemi vliv hostování ve Frankfurtu). Debat se účastnili současní novozélandští autoři, z nichž je u nás ovšem většina naprosto neznámá. Vydávaná je sice Katherine Mansfieldová (1888–1923), která ovšem z ostrova brzy odešla, nebo naopak autoři, kteří na ostrov přišli v dospělém věku a oblíbili si ho, jako Němka Sarah Larková (1958) nebo Američan Jeffrey Moussaieff Masson (1941), autor knihy Poslední ráj na zemi: Proč žiju na Novém Zélandu? V ní tvrdí, že Nový Zéland je posledním místem, jež bylo objeveno a osídleno, podobá se tedy víc než kterékoli jiné místo „světu, jenž existoval předtím, než do něj vkročili lidé“.

Maorská literatura začala vznikat a vycházet až ve 20. století, Maorové totiž na jedné straně pěstovali ústní tradici, ale zdráhali se předávat své příběhy v písemné podobě, na druhé straně publikum nebylo kvůli předsudkům ochotno je číst. Z těchto děl zatím u nás nevyšlo nic, kupříkladu román The Bone People (ve slovenském překladu Kamenní lidé) od Keri Hulmeové (1947), označovaný za „Dona Quijota a Vojnu a mír maorské literatury“, byl publikován právě jen slovensky. Kniha přitom není přijímána bezvýhradně, třeba zmiňovaný Masson se od ní vysloveně distancuje s tím, že román omlouvá či promíjí násilí spáchané na němém sedmiletém chlapci, podle Massona to je ale jen román „jedné autorky, a to, že se hlásí k Maorům, neznamená, že její líčení schvalují ostatní Maorové“. Podobně dokonce i někteří Maorové projevují výhrady vůči později zfilmovanému románu Once Were Warriors (Kdysi byli bojovníky) od Alana Duffa, a to kvůli tomu, že zpodobňuje maorské muže jako příliš násilnické. Duff, který měl ve své domovině několik konfliktů se zákonem, vyhlásil osobní finanční bankrot a dnes žije ve Francii, zase ve své knize kritizuje samotné Maory za to, že se příliš pohodlně „zabydleli“ v kategorii nevinných a pasivních obětí kolonizátorů.

Co se týká knih prezentovaných v rámci novozélandské expozice, ty zde visely jako hejna sušených ryb a číst se v nich nedalo, maximálně listovat, což návštěvníkům evidentně nevadilo (daly se i odepínat, ale neviděl jsem nikoho, kdo tak činil, v té tmě se stejně číst nedalo). Šlo o pestrou škálu titulů v mnoha jazycích (z českých bylo zastoupeno jen Tetování mezi Maory). Mnohé z nich se týkaly i současných obyvatel Evropy, kteří si Nový Zéland volí jako místo, kde chtějí žít (jedna z takových publikací nesla přímo název Projekt sebeuskutečnění?). Zmiňovány byly i osudy těch, kteří na Novém Zélandu museli hledat azyl před pronásledováním, jako například Karel Popper (kniha Gelobtes Neuseeland: Fluchten bis ans Ende der Welt /Zaslíbený Nový Zéland: útěky na konec světa/). Prohlédnout se daly i četné publikace seznamující s maorskou historií, třeba i v beletristické formě, jako Poslední proroctví od autora jménem Heretaunga Pat Baker (inzerováno jako „první historický román z pera maorského autora“) nebo Rangatira od Pauly Morrisové, vyprávějící na základě skutečných událostí životní příběh jistého maorského náčelníka. Obálku knihy tvoří dobový portrét onoho muže, přičemž v nakladatelské anotaci knihy se uvádí, že autorem obrazu byl Němec Gottfried Lindauer. Ve skutečnosti však jeho původní jméno znělo Bohumír a pocházel z Plzně (což ovšem jinak ví třeba německá a anglická Wikipedie i poučenější práce na veletrhu vystavené, jako Aotearoa – Ein Reiseführer durch das Neuseeland der Maori od Frauke Jonsson). Malíř studoval ve Vídni, kde si jméno změnil tak, aby zvýšil své šance u německého publika. Když se později dostal na Nový Zéland, podle M. Paulika se natolik sblížil s Maory, že s nimi zpíval jejich písně i tancoval, a jelikož k nim přistupoval jako rovný k rovnému, získal si jejich důvěru a oni se od něj nechali ochotně portrétovat, což mnoha jiným nedovolovali kvůli strachu ze ztráty duše.

Hobiti i skřeti mezi mrakodrapy
ExpoziceMezi novozélandskými knihami figuroval také podrobný průvodce po místech, na nichž se natáčel Tolkienův Pán prstenů. Díky tomu, že se blíží prosincová premiéra filmového Hobita, byl právě Tolkienův fantastický svět jedním z nepřehlédnutelných témat veletrhu, což dobře korespondovalo i s letošním hlavním hostem. Distribuovány zde byly „noviny ze Středozemě“ Tolkien Times, v prostorné hale se konala soutěž, v níž návštěvníci v maskách Tolkienových postav dotvářeli, či dokonce mírně parodovali scény z Pána prstenů; nejvíce mne zajala skupina zlých Nazgûlů se Sauronem, komunikující děsivými zvuky a rapující na populární melodie. Cenou pro vítěze byl zájezd na Nový Zéland a účast na workshopu tvůrců speciálních efektů pod vedením Richarda Taylora, který byl na veletrhu osobně přítomen a sklidil přímo frenetický potlesk. Obří, několikametrová hobití maketa knihy coby poutač na film se tyčila nedaleko slavného mrakodrapu přezdívaného Tužka, jedné z ikon a pohledových dominant výstavního areálu, přičemž ten se několikrát během veletrhu zahalil do mlhy. Takto, jako sféru tajemna s vrcholky zahalenými do mraků a mlh, někteří z autorů popisují i samotnou novozélandskou krajinu. Ostatně maorský název pro Nový Zéland, Aotearoa, znamenal „země dlouhého bílého oblaku“, protože tamější sopky se často halily do mlhy a do dálky se táhla pohoří se zasněženými štíty. Režisér trilogie a Hobita, Novozélanďan Peter Jackson, v jednom z průvodců označovaný dokonce za „nejvlivnější kulturní postavu země“, o ostrově říká: „Máme tu hory, lesy a pole, řeky a vodopády, které působí povědomě, a přece trochu fantasticky.“ A Ian McKellen, herec představující Gandalfa, prý prohlásil: „Rostlinstvo je tu nezvyklé a hory se zdají mnohem špičatější. Hledáte-li něco, co vzbuzuje posvátnou bázeň, na Novém Zélandu to najdete.“ (Dodejme, že McKellen se sice do Frankfurtu, pokud vím, nedostavil, ale jiných Gandalfů jsem potkal hned několik.)

Expozice

Důraz na film letos na veletrhu zdůraznil zdejší přirozené prolínání tištěné literatury s dalšími médii: mnohé knihy jsou na frankfurtském veletrhu (stejně jako na tom lipském) prezentovány v přímém přenosu před televizními kamerami nebo rozhlasovými mikrofony. Je tedy nemožné určit, kolik z letošních 281 753 návštěvníků přišlo kvůli knihám a kolik kvůli filmům, třeba v případě Tolkiena se to nedá dost dobře rozlišit. V této souvislosti mluvčí frankfurtského veletrhu Katja Böhne ocenila to, jak Pán prstenů postupně „dobýval“ nová a nová mediální území: „Z knihy se stal film, následovala počítačová hra, chopilo se toho lego.“ Na veletrhu postupně přibývá čteček a tabletů, takže veletrh, jak konstatovala jedna česká novinářka, „letos trochu připomíná veletrh spotřební elektroniky“ (ovšem nejen letos, jak tvrdí, ale už několik let). A také vzrůstá trend různých interaktivních publikací; překvapivé a snad trochu přehnané ovšem bylo to, jak z tohoto hlediska interpretoval ředitel veletrhu Juergen Boos literární kulturu Nového Zélandu, je totiž podle něj „o krok napřed“. Ptáte se proč? Podle Boose totiž „využívají maorské tradice. Maoři neměli písmo, ale měli příběhy a ty si předávali prostřednictvím obrázků, tetování, řezeb.“ Odehrával se tedy ve Frankfurtu – za pomoci nejmodernější techniky – jakýsi návrat k mytickým počátkům, které pro Evropany dnes stále ještě představují Maorové? To bych se neodvažoval tvrdit, každopádně je ale ve Frankfurtu dobře patrné, že i lidi digitálního věku přitahuje starý šamanský zvyk převtělovat se do nadpřirozených postav pomocí masek a kostýmů. A že i ty nejsofistikovanější přístroje používáme hlavně k předávání archetypálních příběhů, třeba těch o zlých vlcích a dracích, statečných bojovnících a malých hrdinech, kteří vítězí díky své slabosti a outsiderství.

Češi ve Frankfurtu 2012: politici, ekonomové, knihovníci, spisovatelka
Na závěr krátce shrňme, že z Čechů vzbudil největší pozornost ekonom Tomáš Sedláček, který získal za svoji Ekonomii dobra a zla cenu za ekonomickou publikaci roku. Komentoval to slovy: „Velmi mile mě překvapilo německy mluvící čtenářstvo, že k tomu nepřistupovalo, že tu knihu napsal někdo z východní Evropy, ze země, která se 40 let topila v komunismu, a tenhle stereotyp byli schopní přehlídnout a knížku číst se zájmem.“ V deníku Handelsblatt vyšel s českým ekonomem dvoustránkový rozhovor, přičemž jeho kniha figurovala i v následujícím přehledu padesáti nejlepších ekonomických knih, které kdy vznikly (spolu s díly klasiků Karla Marxe, Adama Smitha, Johna M. Keynese nebo Petera Druckera). Jak známo, k vydání Sedláčkovy prvotiny autora povzbudil Václav Havel, jehož velká fotografie (spolu s portrétem Tomáše G. Masaryka) lákala návštěvníky do českého národního stánku. Mnozí z procházejících se prý zastavovali a ptali se, kdy bude Havel osobně přítomen – informaci o tom, že už nikdy nepřijede, se dozvídali až během veletrhu.

Z četných novinek, které byly na veletrhu prezentovány, se zmíním aspoň o vzpomínkách bývalého bavorského premiéra Edmunda Stoibera Weil die Welt sich ändert: Politik aus Leidenschaft – Erfahrungen und Perspektiven (Protože se svět mění: politikem z vášně). Politik, jehož odpor vůči Benešovým dekretům byl tak velký, že v době svého působení v úřadu ani jednou nenavštívil Prahu, v knize líčí své krušné dětství, kdy prý často běhal kolem domu bos a měl pouze jedny kalhoty. S úctou píše o své ženě Karin, původem sudetské Němce, která při něm stála a „nekonečně“ ho podporovala – dodejme, že zřejmě i jeho nepříliš vstřícné postoje vůči Čechům.

Národní knihovnu ČR ve Frankfurtu zastupoval tým zkušených pracovníků, k němuž jsem měl tu čest patřit a který zde v poslední den získával – až s šedesátiprocentními slevami, nebo i zcela zdarma – předem vybrané knihy. Navíc byly tentokrát na veletrhu vystaveny i publikace, které Národní knihovna sama vydává (i její další propagační předměty), a to díky laskavosti firmy Kubon & Sagner, která k tomu účelu poskytla prostor na svém vlastním stánku. Firma se vedle vydavatelské činnosti zabývá distribucí knih z východní Evropy, Německa, Rakouska a Švýcarska a pro Národní knihovnu představuje významného obchodního partnera.

Jako jediná česká spisovatelka letos na veletrhu uváděla německý překlad Mé nejmilejší knihy Markéta Pilátová. Již dříve v Německu vyšel překlad její prvotiny Žluté oči vedou domů, který vznikal a částečně se odehrává v Brazílii. Přítomnost této autorky se dala vnímat i jako předzvěst příštího ročníku – hostem bude právě Brazílie.

© Jan Lukavec
článek vyšel v Kavárně MF Dnes 23.10.2012
na iLiteratura.cz se souhlasem autora a redakce Kavárny

Diskuse

Vložil: jluk, 31.10.2012 07:51
Frankfurtský knižní veletrh (2012) (in MFD)
Za chyby se omlouvám a opravím je. Co se ale týká Bone People, uvedl jsem prostě překlad názvu té verze, která je českému čtenáři nejlépe přístupná (původní název souvisí s maorskou mytologií a jazykem a úplně přeložitelný není).
Vložil: Jan Vaněk jr., 31.10.2012 00:35
Frankfurtský knižní veletrh (2012) (in MFD)
Ehm: "Neuseeland – Island mit Bäumen?", případně "New Zealand – Iceland with Trees?" neznamená absurditu "Nový Zéland – Island bez stromů?", nýbrž právě naopak se stromy: jak známo, Island je bezlesý už sám o sobě kvůli poloze za polárním kruhem, zato na Novém Zélandu je jich hojnost, jak zmíněno i... přímo v článku o kousek níž. Právě tak bone neznamená anglicky kámen, nýbrž kost (jakkoli román vyšel slovensky pod názvem Kamenní ľudia; koukám, že na www.literarky.cz ho Eva Nová pro změnu označuje překladem německého názvu "Pod denním měsícem") a Politik německy nikoli "politik(em)", nýbrž politika; politik se řekne Politiker. O vynechaneém podtitulu "Zkušenosti a perspektivy", natož chybách v i/y nebo dataci článku nemluvě.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2137x

Inzerce
Inzerce
Inzerce