Erml, Richard: Jidášovi bratři. Libeňský román

Erml, Richard
Jidášovi bratři. Libeňský román

recenze beletrie česká

Libeňský román, jak z ní podtitul knihy, přináší témata v literatuře celkem tradiční, pravidelně v ní probublávající takřka odjakživa. Komplikovaný vztah rodičů a dětí, milostné vzplanutí staršího muže k mladé dívce, vypořádávání se se smrtí blízkého člověka a vyrovnávání se sebou samým. Richardovi Ermlovi však o žádné novátorství a překotné posouvání narativních možností nejde. Má svou vlastní, evidentně na kost zažitou látku, kterou chce poctivě zpracovat.

Jidášovi bratři (skoro) jaksepatří
Richard Erml
: Jidášovi bratři. Libeňský román. Paseka, Praha a Litomyšl, 2012, 143 s.

Libeňský román, jak zní podtitul knihy, přináší témata v literatuře celkem tradiční, pravidelně v ní probublávající takřka odjakživa. Komplikovaný vztah rodičů a dětí, milostné vzplanutí staršího muže k mladé dívce, vypořádávání se se smrtí blízkého člověka a vyrovnávání se sebou samým, to jsou motivy přitažlivé jak pro autory (kolik se toho dá o nich říct!), tak samozřejmě pro čtenáře. Možná až příliš banálně a zatím obecně řečeno: jde (zase) především o lidská hledání, ztráty a nálezy. Ani nepřímočarý způsob podání příběhu není zdaleka nový: předsunutí chronologicky pozdějších událostí v životě hlavních postav těm dřívějším, vypravěčské odbočky, retrospektivy, vložené „cizorodé“ texty, vše už tu tolikrát porůznu bylo a setkávalo se s úspěchem i posměchem. Richardovi Ermlovi (1961) však o žádné novátorství a překotné posouvání narativních možností nejde – po lecjakých postmodernistických „objevech“ a konstrukcích řady jeho vrstevníků (a nejen jich) by se chtělo říct: bohudík. Autor má svou vlastní, evidentně na kost zažitou látku, kterou chce poctivě zpracovat, ať už to někdo dříve udělal podobně, či nikoliv.

Text svou sugestivitou opravdu velmi připomíná osobní výpověď, a – třebaže podrobně neznáme spisovatelovu biografii – dokonce jakousi stylizovanou zpověď, nepochybně bohatě inspirovanou vlastními zkušenostmi a zážitky. Svědčí o tom nejenom intimní věnování na začátku knihy („Věnováno mému otci, z jehož textů jsem citoval“), ale třeba i zakomponování spousty divadelních reálií, v nichž se autor coby absolvent FAMU v oboru dramaturgie a scenáristika a nyní aktivní divadelní kritik dobře vyzná. Přesto však u schopnosti citlivě pozorovat detaily a pamatovat si je Erml nekončí; poučen literaturou i dramatickým uměním (v tomto smyslu zjevně sečtělý a „vypsaný“) je autor schopen realitu nejen domýšlet, ale i pro účely své výpovědi tvarovat a pozvednout její ztvárnění nad pouhou fotografii či záznam.

Kdyby už kniha s tímto názvem před nedávnem nevznikla, mohlo by snad být dalším (pod) titulem Jidášových bratrů apelativní Zeptej se táty. Jde v ní totiž také o dvougenerační trojúhelník otce a jeho dvou – už dospělých – synů. Pohledy zpět jsou jistě důležitými momenty děje, ale nejedná se o pouhé vzpomínání; všichni tři muži žijí vlastní životy a pořádají si je pokud možno sami. Jenže ačkoli je každý z nich jiný, coby příbuzní se navzájem izolovat pochopitelně nemohou. Vyprávění začíná představou vlastní smrti, kterou si v polospánku-polosnu promítne muž s čarodějnickým jménem Salem; jak se dovídáme z následujícího počínání jeho synů, tento podivín jednoho blíže nezmíněného dne opravdu zemřel. Do poslední chvíle mu dělal společnost kocour Jidáš, stejně svérázný jako jeho pán. Rezavé zvíře se spolu se složitou antikizující divadelní hrou stává součástí podivného dědictví, které svým dětem rodič zanechal.

Dalším ze tří hlavních prolínajících se pásem jsou životy Salemových dětí. Synové Michal a Martin se – obrazně řečeno – zakutáleli každý na opačnou stranu stromu. Starší Michal je divadelní kritik a publicista, člověk často cynický, s problémy s alkoholem i ve vztazích (tato postava je z obou bratrů plastičtější, snad proto, že Erml jako člověk od divadla zná zblízka možné tváře této profese), naproti tomu Martin, který „vždycky věděl, že smrtí nic nekončí“, je o poznání labilnější, ačkoli se snaží být za každých okolností spolehlivý a zarputile sportovat. Otce si bratři za jeho života tolik nevšímali, se všemi podivínstvími a vrtochy si ho zpřítomňují teprve ex post. Chtě nechtě se jim vrací vzpomínky až k úplnému dětství, kdy se začínaly profilovat a střetávat jejich rozdílné osobnosti a kdy se také poprvé setkali s texty svého hloubavého otce. Nyní, po Salemově smrti – v hlavním čase vyprávění obou potomků –, se zejména s pomocí Michalových profesních známostí pokoušejí otcovu složitou divadelní hru, prezentující jeho vlastní životní filozofii, prosadit do repertoáru jednoho z divadel.

Poslední rovinou vyprávění je tedy žánrově i dikcí nápadně odlišný text – Salemovo filozofické drama, které mimo jiné líčí setkání slavného Alexandra Velikého se stejně slavným Diogenem ze sudu. Tato místa nutí čtenáře přepnout do trochu jiného modu vnímání, dá se říct, že zpomalují čtení předchozích linií. Na základě dramatických vložených intermezz lze navíc konfrontovat hlavní postavu s jejím alter egem, divadelní postavou Diogena. Salem má s Diogenem leccos společného, na rozdíl od něj se alespoň na chvíli pokouší vylézt ze svého sudu a poddat se poslední goethovské lásce, když se jako stárnoucí filozof zamiluje do své mladinké studentky. Ve svém přemýšlivém vytržení ji oslovuje jako Diotimu, tedy někdejší smyslnou partnerku Sókratových dialogů, a dívka se pak vědomě stává inspirací filozofova vrcholného období. Erml je v líčení prožitků a pocitů staršího muže i na malé ploše věrohodný, do oblastí, kde bychom podle některých náznaků mohli cítit jeho slabinu (zejm. ženské psychologie), se zbytečně nepouští. Díky ironizujícím postřehům typu „Diotima otvírala své hnědé oči jako brány do světa rajských lelků“ či kunderovsky ironizujícím scénám, jako je prošťourávání ucpaného záchodu před návštěvou Diotiminých kamarádek, se ze zobrazení pozdní vrcholné lásky starce a jeho studentky nestává kýč (ačkoli Salem má tendenci se jí takto poddávat).

Z rukou Richarda Ermla vzešla kniha kvalitní a kultivovaná, přes svou propracovanost i jaksi literárně pokorná. Nejedná se o nic méně než o dobře napsaný román, v němž lze s úspěchem hledat i onen obligátní „přesah“. Text evidentně zrál více let. Pokud ho hodnotíme jeho vlastními ambicemi, uspěl: třebaže (anebo právě proto, že) chce pojednávat o závažných tématech, neutíká k zbytečné složitosti a nevnucuje nám žádné „poselství“; stačí, že přináší konkrétní příběh z naší současnosti, který mluví za sebe a který se s menšími obměnami může dít komukoli, kdykoli a kdekoli.

© Marek Lollok

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 86 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   51%čtenáři

zhlédnuto 2531x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce