Štindl, Ondřej: Mondschein

Štindl, Ondřej
Mondschein

recenze sci-fi

Román Mondschein, který nedávno vyšel v pražském Argu, je knižní debut novináře a rozhlasového moderátora Ondřeje Štindla (* 1966), podle jehož scénáře byl před dvěma lety natočen snímek Pouta. Pro svou prozaickou prvotinu si autor zvolil žánr dystopie či antiutopie, jehož bohaté tradice na poli světové i tuzemské literatury se nikterak nezalekl, naopak využil řadu nabízejících se motivů a přetavil je do podoby díla zcela původního a nadmíru zajímavého.

Ondřej Štindl: Mondschein. Argo, Praha, 2012, 214 s.

Román Mondschein, který nedávno vyšel v pražském Argu, je knižní debut novináře a rozhlasového moderátora Ondřeje Štindla (* 1966), podle jehož scénáře byl před dvěma lety natočen snímek Pouta. Pro svou prozaickou prvotinu si autor zvolil žánr dystopie či antiutopie, jehož bohaté tradice na poli světové i tuzemské literatury se nikterak nezalekl, naopak využil řadu nabízejících se motivů a přetavil je do podoby díla zcela původního a nadmíru zajímavého. Druhým jménem neodmyslitelně spjatým s románem Mondschein (a figurujícím též na jeho obálce) je pak uznávaný výtvarník Josef Bolf (* 1971), jehož strohé a ponuré ilustrace, zobrazující takřka liduprázdnou a zdevastovanou krajinu s rozpadajícími se urbanistickými relikty lepších časů, tvoří vpravdě kongeniální doprovod Štindlova postapokalyptického příběhu.

Hlavním hrdinou dvousetstránkové prózy, sestávající z prologu a trojice delších oddílů, je muž středního věku jménem Erik Vilks, reprezentující tradiční prvek dystopického žánru – postavu „probuzeného“ člena určité komunity a posléze narušitele jejího přísného řádu (připomeňme kupříkladu Winstona Smithe z Orwellova románu 1984). Spouštěcím mechanismem Erikova postupného návratu ke skutečnému lidství je útržek klavírní skladby, jehož původ se stává první z dlouhé řady otázek, na něž je ústřední hrdina románu odhodlán nalézt odpověď. Něco takového samozřejmě představuje v dotyčném prostředí, takzvaném Městě, obývaném bezduchou masou následovníků Stana Nikiforova, přezdívaného Prozřetelný a obklopeného hrstkou jím vybraných příslušníků tzv. Vnitřního kruhu, mocný disharmonický prvek a hrozbu pro celý odlidštěný systém.

Štindl se ovšem nespoléhá pouze na umné zacházení s tradičními antiutopickými rekvizitami, ale přichází s řadou vlastních nosných motivů a nápaditých inovací. K těm nejzajímavějším bezesporu patří Dorma, virtuální útočiště v podobě města, jehož snadno identifikovatelným předobrazem je dle několika poskytnutých indicií samotná Praha a které se z počátečního nástroje k odreagování pro mnohé obyvatele Města postupně stalo vítanou náhradou za jejich ubíjející reálnou existenci. Jiným nadmíru produktivním motivem je třeba záhadná nemoc, šířící se Městem a odsuzující jeho obyvatele k neustálému strachu a maximální vzájemné izolovanosti. Ta je současně jedním z prostředků sloužících k potvrzení Nikiforova statutu „nadčlověka“ (je vůči nemoci imunní), a tudíž i reálnosti jím slibovaného „povznesení“ vyvolených v rámci tzv. Nového začátku.

Vzhledem k nevelkému rozsahu celé prózy (coby textu románového) není nijak překvapivé, že se autor nepouští do obšírnějšího líčení historie představovaného postapokalyptického světa a rovněž popisované dystopické společenství buduje podle vcelku jednoduchého schématu. Velký důraz zato Štindl klade na celkovou atmosféru příběhu a vizualizaci jeho dějiště, v čemž mu výrazně napomáhají již zmíněné Bolfovy ilustrace. Před očima čtenáře tak vyvstává působivý a značně depresivní obraz kolabující metropole uprostřed zpustošené krajiny a jejích letargických obyvatel s dýchacími maskami a očima zarudlýma od každodenního hledání falešné útěchy v kyberprostoru.

Autorův styl přitom koresponduje s výše popsaným charakterem prostředí a postav – úsečné a strohé věty s přiléhavými, avšak civilními popisy se střídají s povětšinou monologickými promluvami hrdinů, kteří se zoufale snaží naplno využít ojedinělé možnosti komunikace s druhým člověkem. Fiktivní postapokalyptický svět dokresluje několik neologismů (alter, lesní běs), k žánru dystopie zase odkazuje například obraz přebujelé byrokratické mašinerie. Dějiště příběhu – Město a jeho okolí – není nikam konkrétně situováno, přičemž jeho bližší lokalizaci v rámci naší mapy světa znemožňuje nejen izolovanost Města, a tedy značně omezený a univerzální prostor děje, ale i takřka babylonské zmatení jazyků v rovině vlastních jmen postav (mj. Erik Vilks, Marta Grodinová, Stan Nikiforov, Alfréd Král, Šimon).

Ondřej Štindl vstoupil na českou literární scénu jako autor řemeslně nadaný a obdařený nemalou tvůří invencí, jako vypravěč uměřený a současně rafinovaný (řada odkazů předznamenávajících věci příští i skutečný význam některých motivů – například titulem evokovaného měsíce – vystoupí na povrch až při druhém čtení). Jeho román Mondschein představuje důstojného pokračovatele té nejlepší tradice antiutopického žánru, a to v měřítku nejen tuzemském. A při vysoké míře vizualizace prostředí a vůbec atmosféry v rámci samotné knihy (ilustracemi i jazykem) a s ohledem na poměrně jednoduchou, a přitom poutavou dějovou linku bych se vůbec nedivil, kdyby se tato výjimečná próza brzy dočkala zfilmování.

© Petr Nagy

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 139 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

80%autor článku   55%čtenáři

zhlédnuto 3228x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce