iLiFORUM: Neviditelný překladatel

iLiFORUM
Neviditelný překladatel

studie beletrie zahraniční

iLiForum se tentokrát věnuje problematice „viditelnosti“ překladatele. Evropská rada asociací literárních překladatelů (CEATL), jejímž členem je i česká Obec překladatelů, se právě chystá zveřejnit přehled situace v členských zemích, pokud jde o „visibility“, tedy viditelnost překladatele – naše iLiForum tak zapadá do debaty, která se momentálně vede v mezinárodním měřítku.

Začarované kruhy

Proč, kdo, jak
Když jsem před několika týdny napsala glosu s názvem Překladatel? Kdo to je?, v níž jsem naťukla problém neuvádění překladatelova jména v údajích o knize v internetových knihkupectvích i okolnosti udělování Ceny Josefa Jungmanna, vyvolalo to – zejména mezi překladateli – nečekaný ohlas. Tak vznikla myšlenka pojednat téma viditelnosti překladatele zevrubněji, se zapojením všech zúčastněných stran (nejen řadových překladatelů, ale i jejich profesních organizací, a také zástupců knihkupců a nakladatelů). Shodou okolností se Evropská rada asociací literárních překladatelů (CEATL), jejímž členem je i Obec překladatelů, chystá právě touto dobou zveřejnit přehled situace v členských zemích, pokud jde o „visibility“, tedy viditelnost překladatele – naše iLiForum tak zapadá do debaty, která se momentálně vede v mezinárodním měřítku.

Praktické provedení této myšlenky narazilo na určité překážky: zástupce Svazu českých knihkupců a nakladatelů se nepodařilo získat. Předseda CEATLu Martin de Haan (nizozemský překladatel z francouzštiny) dodal k dané problematice svůj příspěvek a sledoval ji z povzdálí, ale diskuse samotné se bohužel zúčastnit nemohl. Přesto jsme nakonec sestavili silný a různorodý tým: Obec překladatelů zastupovala její předsedkyně Hana Linhartová, za nakladatele se účastnil redaktor Mladé fronty Tomáš Dimter, za české překladatele Viktor Janiš a o zkušenosti norských překladatelů se podělila překladatelka z češtiny Kristin Kilsti. Nicméně rytmus debaty byl přerývaný, protože Tomáš Dimter přispěl pouze v první polovině, kdežto Viktor Janiš se naopak zapojil až v polovině druhé. Dík za to, že si na debatu našli čas, patří všem – Kristin Kilsti ovšem navíc zaslouží uznání za to, že psala své příspěvky česky.

Nerušte nám naše kruhy!
Zdá se, že čeští literární překladatelé se točí v začarovaném kruhu: jsou na tom zle („nejhůř v Evropě“, jak opakovaně zdůraznila Hana Linhartová), ale právě proto, že se tak těžce protloukají, nezbývá jim čas ani energie na to, aby se na tom pokusili něco změnit. A další začarovaný kruh: literárním nakladatelům na kvalitě překladu záleží, ale jedním dechem dodávají, že na prodejnost to nemá žádný vliv; ovšem právě proto, že nakladatelé neumějí kvalitu svých překladových knih „prodat“, nevěnují tomu čtenáři při výběru knihy pozornost: kde není poptávka, není nabídka, takže ani knihkupci necítí potřebu překladatelovo jméno v údajích o knize uvádět.

Viktor Janiš mluví o informační asymetrii mezi lidmi „z nakladatelské branže“, pro něž je jméno překladatele relevantní, a „normálními čtenáři“: nepředpokládá, že by ten údaj zajímal „širokou veřejnost“. (Přitom se tu nabízí analogie s uváděním autorova jména: byly doby – i když my už je nepamatujeme –, kdy bylo literární dílo anonymní; a dnes by sebezabedněnějšího internetového obchodníka s knihami nenapadlo nabízet na webových stránkách titul bez uvedení autora – ačkoliv ani k tomu ho autorský zákon nenutí. Navíc: mluvíme tu o literárním překladu, čtenáři literatury bývají z podstaty lidé s jistým jazykovým cítěním: proč podceňovat jejich schopnost vytříbit si smysl pro kvalitu překladu bez ohledu na to, zda jsou natolik jazykově vybavení, aby překlad dokázali porovnat s originálem? Fundovanou kritikou překladu by se měli zabývat odborníci a zveřejňovat ji, aby měli čtenáři literatury možnost konfrontovat si svoje dojmy s odborným hodnocením.)

Mapování problémů – a co náprava?
Tím se dostáváme k dalšímu zajímavému bodu, který se v diskusi projevil, totiž k rozdílnému přístupu k věci. Kontrast v tónu, jakým píše Kristin Kilsti, a tónu příspěvků Hany Linhartové (a částečně i Viktora Janiše) je do očí bijící: česká strana jako by se vyčerpala odpovědí na otázku „Jak se věci mají?“ natolik, že na následující otázku, totiž „Co s tím uděláme?“, už síly nezbývají. Lapidárně řečeno: nejsou lidi, nejsou peníze, není čas ani energie. Zůstaňme „oběma nohama na zemi“, vždyť celková atmosféra je kultuře nepříznivá, nepřeje nám vláda ani parlament, média ani společnost o nás nemají zájem, vyhněme se zklamání tím, že nebudeme mít přehnaná očekávání. Hana Linhartová tenhle černý pohled později přece jen trochu odstínila, když vyjmenovala nejrůznější akce (ne nutně organizované OP), rozhlasové pořady, publikace atd. věnované překladatelům. Na konkrétní tipy odjinud (zvlášť vybrané podle nízké organizační i finanční náročnosti) reagovala však poukazem na to, že některé věci (např. besedy s překladateli) se u nás už dějí, případně se o ně OP pokusila, ale bez úspěchu (tisková konference s finalisty Jungmannovy ceny). K norským tipům poznamenala, že Norové jsou na rozdíl od OP „solidně finančně zabezpečeni“. Ze všech jmenovaných možností ke zlepšení viditelnosti překladatele nakonec vybrala pro potřeby OP jedinou: šířit některé informace i prostřednictvím knihoven, protože to se OP už v minulosti osvědčilo. Nakolik OP – kromě dodávání údajů o stavu v ČR – také uvažuje o doporučeních, která na základě shromážděných údajů i zkušeností z členských zemí CEATLu před měsícem zformulovala mezinárodní překladatelská platforma PETRA, není příliš jasné. Hana Linhartová v různých obměnách opakuje, že pro zlepšování viditelnosti překladatele u nás „není příliš prostoru“. Viktor Janiš považuje za dostatečný prostředek ke zviditelnění překladatele to, že „odevzdáme skvělý překlad nebo se mu postaráme o popularizaci“ – jinak se spokojí s tím, když se jméno překladatele bude uvádět na titulním listu knihy, protože tím se podle něj zaručí zanesení do databáze knihovny (myslí tedy, jak vidno, opět výhradně na odbornou veřejnost – „normální čtenáři“ si knihy nevybírají v databázi knihovny, ale v knihkupectví).

Viditelnost překladatele, nebo viditelnost překladatelské práce?
Viditelnost v pojetí CEATLu se vztahuje k uvádění překladatelova jména a k osvětě (seznamování široké veřejnosti s tím, co přesně překladatelova práce obnáší). Martin de Haan i Tomáš Dimter zdůrazňují hlavně veřejné vystupování překladatelů v médiích, na fórech apod., Tomáš Dimter navíc připomíná význam překladatele pro obohacování domácího kulturního života uváděním zahraničních literárních i vědeckých děl (což je vzhledem k jazykovému vybavení české populace – podle aktuálních zpráv třicet procent neovládá žádný cizí jazyk – bezesporu ještě důležitější než v některých jiných zemích). Jde jim tedy vlastně o zviditelňování osoby překladatele (jak říká Tomáš Dimter: překladatelé z doby před padesáti lety, jejichž jména známe i dnes, „nikdy nebyli ‚pouze‘ překladatelé“).

Viditelnost se však může týkat i překladatelské práce jako takové. Příklady akcí, kdy překladatelé nechávají nahlédnout do své kuchyně, nebo různé interaktivní způsoby (mnohdy s nádechem happeningu), jak umožnit čtenářům, aby si překládání vyzkoušeli na vlastní kůži, zůstaly u ostatních účastníků prakticky bez odezvy. Přitom jinde se tyto akce osvědčily – jestliže obvyklé besedy s překladateli (s historkami o žertovných překladatelských chybách nebo naopak s příklady zvlášť vydařených řešení) dnešní publikum dostatečně nepřitahují, stály by snad takové modernější formy za úvahu. Iniciativa ovšem není vázaná na OP, v podstatě každý překladatel (určitě ti s „kantorským střevem“ – a těch není málo) by se mohl například obrátit na svou místní knihovnu nebo na střední školu svých dětí/vnoučat s nabídkou, že někdy předvede, jak se to překládání vlastně dělá. Ze zkušeností nizozemských finalistů Ceny pro evropskou literaturu, kteří každý rok pořádají turné po městských i venkovských knihkupectvích s názvem Překladatelské štěstí, vyplývá, že to ani nemusí být příliš náročné na přípravu: stačí si vypracovat jedno dostatečně názorné vystoupení a to – případně s drobnými obměnami – pak použít na více místech.

Evropský kontext
Z údajů mezinárodních překladatelských organizací vyplývá, že roční příjem literárních překladatelů je v celé Evropě podprůměrný. Překladatelé z malých jazyků se přitom překládáním literatury neuživí ani v zemích, kde jsou podmínky jinak poměrně dobré. Zkrátka všichni se musíme ohánět, ale ne každý se tím ohání (proč taky, když se to týká prakticky všech). Kristin Kilsti líčí, jak norští překladatelé (přes zmíněné solidní finanční zabezpečení jejich organizace) vymýšlejí novoty nebo vystupují veřejně bez nároku na odměnu; tradice zájmových spolků i dobrovolné práce pro obecné blaho je v západoevropských zemích bohatá (jak říká Hana Linhartová: „On se totiž altruismus leckde nosí dodnes.“). Ani dvojaký vztah nakladatelů k překladatelům, který by se dal shrnout větou: „kvalitní překlad je samozřejmost, ale proč k tomu musí být ten překladatel“, není nic specificky českého. Každý překladatel má sám v rukou, jakou pozici vůči nakladateli zaujme: nechá se zatlačit do postavení toho, kdo může být nakladateli vděčný, že je vůbec ochoten určitý titul vydat? Podepíše bez reptání jakoukoliv smlouvu? Nechá ze sebe dělat dojnou krávu, když nakladatel inkasuje na jeho účet zahraniční grant určený výhradně na překladatelské náklady (ať už pomocí zfalšované smlouvy, nebo pod rouškou „daru“, kdy překladatel pod nátlakem převede část svého překladatelského grantu na účet nakladatele)? I toho se týká poznámka o přímé souvislosti mezi statusem určité profese a vyjednávací pozicí, která v diskusi zazněla vícekrát. Vždyť dovolovat si lze jen na toho, kdo si to nechá líbit. Kvalitní překlad je při jednání s dobrým nakladatelem nezanedbatelná valuta: nejen proto, že dobří literární nakladatelé si, jak bylo řečeno, na kvalitě překladu zakládají, ale i z finančních důvodů – slabý překlad se nutností několikanásobné redakce i průtahy může nakladateli značně prodražit. Viktor Janiš konstatuje, že udělení Jungmannovy ceny u nás nemá vliv na výši překladatelského tarifu – ani to není česká specialita. Záleží však na tom, zda laureát při vyjednávání s nakladatelem svou překladatelskou cenu uplatní. A zda je překladatelská cena v širším povědomí veřejnosti (protože pak ji může nakladatel využít i propagačně).

Prestiž překladatelské ceny
V případě Ceny Josefa Jungmanna je širší povědomí ovšem problém. OP o ní informuje na svých webových stránkách, ale prosadit ji systematicky v médiích či proniknout ke čtenářům přes weby knihoven, nakladatelů, knihkupců atd. se za její dvacetileté trvání dosud nepodařilo. Podle Hany Linhartové „již skutečnost, že se někdo ocitne mezi cca 60 nominovanými překladateli, je vnímána jako uznání“. V rozporu se statutem ceny (na webu OP) ovšem seznam letos ve Zprávách pro členy OP nevyšel a na základě vlastního pozorování musím konstatovat, že seznam uváděný teď na webu OP neodpovídá souboru knih, který OP vystavovala ve své vitríně na Světu knihy. Přitom širší čtenářská veřejnost o tomto seznamu neví vůbec, protože webové stránky OP zpravidla nenavštěvuje.

V debatě došlo také na proceduru při výběru finalistů. Hana Linhartová zdůrazňuje, že Jungmannova cena „není soutěž a není to závod“. (Letošní i loňský předseda poroty a současně člen Výboru OP Václav Jamek mi k letošnímu ročníku už dřív napsal: „Jsme si jisti tím, že všech sedm překladatelů, které jsme letos odměnili, odměnu zasluhují. I tak zůstaly stranou tři nebo čtyři překlady, které mohly také ocenění získat,“ v letošním proslovu navíc říká: „nemělo by se však stávat, že by některá díla nemohla být hodnocena, protože se je nepodařilo odborně rozebrat“.) V poslední fázi rozhodování o finalistech tedy zřejmě už nemohou hrát roli jen ryze kvalitativní kritéria. Skutečnost, že letos tři ze sedmi finalistů byli ve spojení s nakladatelstvím MF (které právě letos – jako jediný z nakladatelů, jejichž tituly bývají mezi nominovanými – cenu sponzorovalo) nebo že v loňském roce tvůrčí odměnu získala m.j. překladatelka z nizozemštiny, když jednorázovým sponzorem byl toho roku nizozemský podnikatel Bessel Kok, komentuje Hana Linhartová: „Ano, náhoda prostě je součástí našeho života.“

Viditelnost v překladu
V druhé části jsme téma rozšířili o viditelnost překladatele přímo v překladu. Vznikla z toho zajímavá konfrontace přístupů k opravám chyb, ale i k dalším variantám odchylek od originálu – s množstvím zajímavých konkrétních příkladů. Snad tato část diskuse přispěla k tomu, aby i laici získali určitou představu o dilematech, která s sebou překládání přináší.

Prolomit kruhy
Cílem iLiFora nebyla jen inventarizace problémů, ale především hledání způsobů, jak překladatelské začarované kruhy prolomit. Zbývá doufat, že naše debata přispěje k inspiraci těch, které neuspokojuje pouhé konstatování svízelné situace. A že také iLiForum jako takové přispělo ke zlepšení viditelnosti překladatele a jeho práce.

 

Číst diskusi iLiFORUM

 

© Magda de Bruin Hüblová

Diskuse

Vložil: Magda de Bruin, 10.12.2012 09:33
iLiFORUM: Neviditelný překladatel
Naše iLiForum ťalo do živého. Z jeho průběhu se to snad nezdá, ale v prvním týdnu po jeho skončení jsem interně (mailem zaslaným na vědomí redakci iLiteratury a OP) dostala pobouřené reakce Aleny Lhotové (místopředsedkyně OP, zástupkyně OP v CEATLu) a Tomáše Dimtera (MF). Stručně řečeno se mi nevybíravými... slovy vyčítá, že jsem iLiForum z osobní frustrace zneužila k tomu, abych poškodila příznivý obraz OP a pošpinila Cenu Josefa Jungmanna. Také jsem prý nařkla MF z pletich. Nakonec jsem dostala vyčítavý mail i od Jarmily Zelenkové, tajemnice OP na půl úvazku. Mých opakovaných nabídek, aby svou kritiku napsali do „diskuse“, nikdo ze jmenovaných nevyužil. Aby se předešlo nedorozuměním, dezinterpretacím a pomluvám, chtěla bych se ke vší uvedené kritice přesto ještě vyjádřit. Nikdy jsem se netajila tím, že můj zájem o okolnosti vyhlašování a udělování CJJ vznikl na základě osobní zkušenosti. Poznámka předsedy poroty Václava Jamka v jeho letošní řeči: „nemělo by se však stávat, že by některá díla nemohla být hodnocena, protože se je nepodařilo odborně rozebrat“ se týká mého překladu. Pan Jamek mi podrobně popsal okolnosti, jak k tomuto pochybení došlo, a omluvil se mi – čehož si velmi vážím. Nic to však nemění na tom, že je takový postup neregulérní. Při shromažďování veřejně dostupných informací o CJJ jsem narazila na víc nesrovnalostí, které odporují stanovám ceny. O tom jsem napsala svou glosu „Překladatel? Kdo to je?“. Rizika, že moje upozornění na propagační i jiné nedostatky CJJ označí OP za projev mé osobní zaujatosti, jsem si byla od počátku vědoma. Přesto jsem považovala za korektní, aby všechny zúčastněné strany (tedy OP, zástupci nakladatelů i řadoví překladatelé) dostaly prostor k vyjádření. Tak se konkretizovala už dříve vzniklá myšlenka zasvětit další iLiForum problematice viditelnosti překladatele, s níž překladatelské ceny samozřejmě úzce souvisí. Organizace neprobíhala hladce. Zástupce SČKN se nepodařilo získat, ale i OP si dala s potvrzením účasti na čas. Datum konání jsme vzhledem k časovým možnostem aktérů museli dvakrát odložit (na druhé straně tak měli dostatek času na přípravu). Předseda CEATLu Martin de Haan na poslední chvíli z pracovních důvodů aktivní účast odřekl. Ani vlastní průběh nebyl bez problémů – z plánovaných čtyř aktérů byli aktivní nejvýš tři současně, v některé dny jen dva. Tím jsem byla nucena párkrát opustit roli moderátorky a vstoupit do diskuse jako aktér. OP dostala v našem iLiForu prostor, aby se vyjádřila k problému viditelnosti překladatele a představila tam své plány v této oblasti. Současně to byla příležitost, aby OP sdělila své stanovisko k mé říjnové glose týkající se CJJ. Předsedkyně OP se však ve svých příspěvcích zaměřila na představení své organizace a vylíčení svízelné situace, v níž se OP nachází. U norské účastnice Kristin Kilsti to vedlo k tomu, že se ve své poslední reakci snažila OP povzbudit a ohledně zlepšování viditelnosti překladatele navrhnout určité řešení. Protože hlavním cílem iLiFora skutečně bylo hledat způsoby, jak viditelnost překladatele zlepšit, položila jsem zástupkyni OP v rámci debaty na toto téma pár doplňujících konkrétních dotazů a tlumočila jí několik dotazů a připomínek ze strany čtenářů. Nejchoulostivější je otázka sponzorování CJJ. Kromě pravidelných sponzorů se totiž na seznamu objevují i sponzoři příležitostní – např. letos nakladatelství MF, jehož tituly figurují mezi nominovanými. Na to téma jsem během letošního podzimu mluvila s celou řadou lidí, překladateli i zástupci literárních nakladatelství, a všichni se shodovali v tom, že taková praxe je pochybená. Nezáleží na tom, zda tu skutečně ke střetu zájmů dochází, ale OP i MF by se měly vyvarovat už jen podezření, že by ke střetu zájmů dojít mohlo. Ještě jednou bych tu chtěla zdůraznit, že moje žádost, aby se předsedkyně OP (a případně zástupce nakladatelství MF) k této věci v iLiForu vyjádřila, se týkala ryze procedury. Jak jsem i přímo v iLiForu jasně řekla, nikdy jsem nechtěla a ani teď nechci jakkoliv zpochybňovat rozhodnutí poroty či oprávněnost letošních ocenění. Je mi líto, že zástupci OP i MF to přes všechna vysvětlení nepřestávají interpretovat po svém. K závěrečnému textu (který je těmto kritikům ještě větším trnem v oku než iLiForum samotné): je pravda, že se v něm mísí prostá rekapitulace průběhu iLiFora s mým osobním komentářem. Tak jsem ovšem psala i shrnutí prvního iLiFora o pozici české literatury v cizině. V obou případech mi téma natolik leží na srdci, že závěrečný text využívám i k tomu, aby se tam objevily body, na které v iLiForu samotném nedošlo. Jde mi totiž o to, aby z debaty vyplynuly konkrétní a použitelné tipy, jak určitou situaci zlepšit. Tyto pasáže jsou ovšem buď oddělené (v tomto textu je to odstavec „Evropský kontext“), nebo svůj komentář uvádím v závorce. Kristin Kilsti považuje moje shrnutí za výstižné, Martin de Haan se rozhořčených reakcí upřímně zhrozil. Při psaní jinak vycházím z toho, že pokud někdo z aktérů či čtenářů bude mít k textu kritické připomínky, může je ventilovat v „diskusi“. Na závěr bych chtěla vyjádřit naději, že i přes soukromě sdělené impulzivní reakce OP a MF z tohoto týdne nezůstane jen u „zavraždění posla špatných zpráv“ (nebo v tomto případě moderátorky) a že se tito kritici zamyslí i nad zprávou samotnou – po faktické stránce totiž obsah mých textů (tím mám na mysli i říjnovou glosu) nikdo z nich nevyvrátil. K problematice sponzorování literárních akcí a projektů obecněji se na iLit. hodláme vrátit.
Vložil: Edgar de Bruin, 07.12.2012 11:45
iLiFORUM: Neviditelný překladatel
Zaujalo mě, že v diskusi na českých webových stránkách se probírá situace, která se netýká českých překladatelů, ale týká se mě, jako překladatele do nizozemštiny, který může žádat u NL lit. fondu o pracovní stipendium na překlad. Nejjednodušší odpověď Viktorovi je, že v Nizozemsku je stanovisko, že... náročné literární překlady jsou jednoznačný a nepochybný společenský přínos. Hotovo. Systém finanční podpory literárních překladatelů vznikl, protože všechny zainteresované strany – překladatelé, nakladatelé, politici apod. – se shodli v tom, že překladatelský honorář neodpovídá jejich kvalifikaci. Literární překládání se tu uznává jako profese, k tomu patří normální odměna za kvalifikovanou práci. Ale to není všechno, systém grantů má taky svoje restrikce. Týká se totiž jen překladů náročných literárních textů (překlady thrillerů typu Dana Browna, sci-fi apod. se nepodporují), a navíc je mzdová hranice (překladatel má nárok na stipendium jen do určité výše ročního příjmu). Každá žádost se hodnotí podle literární kvality originálu a obtížnosti překladu – podle toho se řídí i výše stipendia. Po vydání se překlad odborně hodnotí, a pokud se zjistí, že překladatel neprovedl svou práci uspokojivě, stipendium příště nedostane. Musí nejprve prokázat, že jsou jeho překlady na výši. Takže systém zahrnuje i podnět ke kvalitní práci. Díky stipendiu má překladatel dostatek času, aby řešil i ty „neznatelné” věci (kdyby se jimi nezabýval, může se mu stát, že odborné hodnocení bude negativní a příště stipendium nezíská). V praxi stipendium odpovídá 4 až 5 NS denně při 36hodinovém pracovním týdnu. Ten systém má ospravedlnění i v tom, že překladatelé jsou na volné noze, musí si sami šetřit na penzi, pojistit se proti pracovní neschopnosti apod., proto je pro ně možnost pracovních stipendií vítaná. Proč je potřeba ironizovat překladatele, kteří si vybojovali lepší podmínky než v ČR, nechápu. Přitom Viktor mi na tohle téma jednou napsal, že v příštím životě chce být překladatelem v Nizozemsku. Ještě jedna drobná poznámka: Viktorovi nepřipadá správné, aby překladatelé (jak je to v Nizozemsku) měli podíl na prodeji, protože nenesou riziko. V důsledku to znamená, že by procenta z prodeje neměli dostávat ani spisovatelé, hudebníci všeho druhu, režiséři, vynálezci atd. Zvláštní.
Vložil: Magda de Bruin, 07.12.2012 10:58
iLiFORUM: Neviditelný překladatel
Mám dojem, že se ta diskuse teď zvrtla v plamennou obhajobu jednoho z možných překladatelských přístupů a v obhajobu podmínek literárních překladatelů u nás, které sice objektivně vzato nejsou dobré, ale jak se zdá, překladatelé si je nechtějí nechat brát. Nic proti tomu! Význam diskuse vidím v tom,... že se konfrontují různé názory a že si – aspoň já osobně – díky tomu ujasním věci, na které jsem zatím vyhraněný názor neměla. Vím, že jiní lidé v diskusi vidí spíš způsob, jak proklamovat svůj názor, takže se nesnaží poslouchat, co přesně říká ten druhý, nesnaží se pochopit jeho stanovisko (přičemž pochopit je něco jiného než souhlasit). Přesto vždycky věřím, že to, co tu zazní ze zkušeností odjinud, nezapadne (a proto, pokud téma považuju za zajímavé, se do diskusí na iLit. i při práci a dalších povinnostech zapojím – ovšem např. na facebooku nejsem, na to čas opravdu nemám). Připadá mi, že tahle diskuse se už vyčerpala.
Vložil: Viktor Janiš, 07.12.2012 01:48
iLiFORUM: Neviditelný překladatel
A nyní k překladatelským specifikům konkrétně. Překládám beletrii už nějakých sedmnáct let (začal jsem už v prvním ročníku na univerzitě), z toho dvanáct let na plný úvazek. Přeložil jsem zatím 94 knížek, k tomu přinejmenším dalších sedm set stránek povídek roztroušených po různých časopisech a antologiích.... Svou práci beru extrémně vážně; podsouvat mi, že ji dělám mechanicky, sekám knížky jako Baťa cvičky a zkrátka překládám méně pečlivě než kolegové, kteří se věnují náročnějším žánrům… svědčí přinejmenším o jisté neznalosti. Proto si po těch letech mohu dovolit tvrzení, že v 99 procentech případů lze oněch 7-8 stránek denně ve vzorné kvalitě vysedět bez větší újmy na duchu (a pochopitelně i víc, když vám teče kvůli termínu do bot: takový Mirek Jindra by mohl vyprávět, když přeložil 27 stránek Hlavy XXII za den). Zkuste najít, které to jsou: od zbytku je nepoznáte. Má to ovšem několik předpokladů: musíte umět dobře a rychle hledat a analyzovat (není potřeba porozumět oboru do hloubky, ale přesně do té míry, do jaké to kvůli svému textu potřebujete – tak abyste mu přesně rozuměla a měla dostatečnou, nikoli jen slovníkovou slovní zásobu nutnou k překladu). Ale jak už jsem řekl, s reáliemi pomohou znalci, crowdsourcing na internetu, strýček Google. A pak je pochopitelně třeba znát výchozí jazyk (abychom autora obtěžovali dotazy jen ve zhola nezbytných případech, pokud možno vůbec) a svoji mateřštinu tak, abychom ten text dali „na první dobrou“. Není to pro každého, ale rozhodně na druhou stranu neplatí, že jsem nějaká hříčka přírody: literárním překladem na plný úvazek se tu živí stovky lidí (jen pro BB Art pracuje přes 130 překladatelů), jen jich drtivá většina nemá potřebu vykecávat se na internetu. PS. Zrovna si teď čtu skvělou Mayhewovu studii „London Labour and the London Poor“. Mohl bych předstírat, že je to kvůli překladu mého milovaného neoviktoriánskoého monstropusu, ale ne, čtu si to, protože mě to baví, a dotace bych na to fakt nechtěl.
Vložil: Viktor Janiš, 07.12.2012 00:24
iLiFORUM: Neviditelný překladatel
Nejprve opět obecně, protože to obecné hledisko tu zjevně zůstává upozaděno partikulárními zájmy. Každý rok se v ČR na daních vybere 40 procent HDP a za ni se má pořídit nějaké to obecné dobro. Rozdělování tohoto koláče je hra s nulovým součtem: to, co si jeden resort uzme nad obvyklý rámec, bude někde... chybět. Proto tedy řádný hospodář (pořád věřím, že něco takového může ve státní správě existovat) musí zvažovat účelnost vynaložených prostředků. V ideálním případě to znamená, že se za vybrané peníze nebudou nakupovat služby, které by ti lidé udělali tak jako tak. Je-li nástupní plat učitele na ZŠ 12 tisíc měsíčně, nedostává-li se už v listopadu peněz na cytostatika, jak nedávno uvedl profesor Vorlíček, pak by mě hanba fackovala, kdybych si ze společného měšce nárokoval peníze, které zjevně budou chybět jinde. Tolik tedy ke státním dotacím pro překladatele. Nijak tím nezpochybňuji potřebnost a prospěšnost jiných kulturních dotací, zejména pokud splňují kritérium, že daný projekt by se sám těžko uživil, a přitom přinášejí nějaké nepochybné dobro: třeba iLiteratura, když už jsme u toho.
Vložil: Magda de Bruin, 06.12.2012 11:55
iLiFORUM: Neviditelný překladatel
Nedá mi to, abych ještě něco nedodala k tomu rozdílu v překladech, který je „prostým okem nepostřehnutelný“. To je něco zásadního v přístupu k jakékoliv práci: stačí nám, že to na povrch vypadá slušně, nebo když už něco děláme, děláme to pořádně? K třem příkladům detailního dohledávání ze své praxe... jsem poznamenala, že čtenář si toho ani nevšimne (nedodala jsem, že geologové, varhaníci a specialisté na zpěv barokních kastrátů taky čtou literaturu a že je podle mě věc překladatelské cti uspokojit i je). Čtenář si ovšem taky nevšimne, když překladatel přeskočí větu nebo dokonce odstavec. Ale překladatel podle mě má odpovědnost vůči autorovi i čtenáři – oba se mu svěřují do rukou s důvěrou, že knihu přeloží podle svého nejlepšího svědomí. Jestli autor na straně 323 napsal „limetkově zelený“, jakým právem si jeho překladatel myslí, že se nic neděje, pokud mu to při překládání vypadlo? A to mluvím jen o těch „hmatatelných“ věcech. Že je překlad lepší, když se překladatel dobře připraví (viz L. Klíma nebo ten kontrapunkt), se bez možnosti srovnání možná dokazuje hůř, ale selským rozumem je snad jasné, že když překladatel chápe, o čem je řeč, dokáže to přeložit líp, než když jen mechanicky dohledává význam jednotlivých termínů. Chápu, že jsou žánry, kde se tyhle nároky neuplatňují, stejně jako na běžné spotřební zboží máme jiné nároky než třeba na umělecké řemeslo (a samozřejmě tím spotřební zboží vůbec nesnižuju). Ale proč zpochybňovat pečlivý přístup k práci jen proto, že se liší od našeho vlastního přístupu?
Vložil: jovanka šotolová, 05.12.2012 22:32
iLiFORUM: Neviditelný překladatel
Viktor si tedy nemyslí, že kultura by měla mít aspoň to kýžené procento z rozpočtu? Když nemá literatura právo být podporována, to pak teda ani film, divadlo? Že stát cpe řádově nesrovnatelné peníze do sportovců, to je v pořádku? A dálnice bych sem už teda vůbec netahala. -- Budu se držet svého kopyta:... překlady francouzsky psané literatury u nás od roku 1991 podporuje tzv. Program F. X. Šalda. Všichni - zástupci Francouzského institutu, který subvence doporučuje výš; čeští nakladatelé, kteří si žádosti podávají; překladatelé, kteří nejčastěji méně zkušené nakladatele o této možnosti informují - všichni se shodují na tom, že nebýt "Šaldy", většina knih přeložených z FJ by česky vůbec nevyšla. A jsou to tituly nejrůznější, od filozofických studií přes romány či básnické sbírky až po komiksy. Přes "Šaldu" žádají malá i velká nakladatelství, žádá se na tituly čistě nekomerční i na ty, které získaly prestižní ocenění a staly se bestsellery. Věta "vydáme, ale jen pokud to Francouzi podpoří" k téhle literatuře prostě patří. Ještě mě nenapadlo ptát se francouzských daňových poplatníků, co si o tom myslí.
Vložil: Magda de Bruin, 05.12.2012 20:00
iLiFORUM: Neviditelný překladatel
Teď jsem se trochu ztratila – nevidím, na co přesně tímhle reagujete. Např. o 35 Kč za hodinu jsem já neřekla ani slovo, ale i jinak mi připadá, že se jaksi míjíme. Ten začátek o lidech, kteří literaturu nečtou, ale z jejich daní se platí, mi připomíná nizozemského populistu Wilderse, který tvrdí, že... kultura je koníček levičáků (naštěstí šel teď po dvou letech od válu). Z úst literárního překladatele mě to opravdu udivuje. Co se týče vašeho tržního přístupu, odkázala bych na první příspěvek Tomáše Dimtera v iLiForu (škoda že jste na něj nereagoval tam). Jestli tomu dobře rozumím, podle vaší vize by měly vycházet jedině bestsellery, a to angloamerické. Přitom subvencovaných překladů je dnes opravdu hodně, jestli ne většina – včetně překladů z angličtiny (viz diskusi u Skřipce pro překlad Cohena, kde Paseka získává od EU grant i na The Dark Room od Rachel Seiffertové: to se pak snadno řekne, že Američani ani Angličani nedávají na své autory ani vindru; mimochodem jde tu i o záměnu příčiny a následku: zástupce British Council nám na schůzkách EUNICu, což je zastřešující organizace kulturních středisek, vysvětloval, že na rozdíl od všech těch jiných – i velkých – evropských národů oni kulturní akce neorganizují, protože to vzhledem k angloamerické hegemonii není potřeba; znamená to podle vás, že ta kultura je taky skutečně vyspělejší než ty ostatní? Že bychom prostě všichni měli přejít na angličtinu a hotovo?). Bez subvence by ty překlady právě často nevyšly – zmínil jste Nootebooma, Ráj ztracený vyšel v 500 ks a překladatelská smlouva (jak se teď děje často – i u překladů č. literatury v NL) byla podmíněná udělením grantu: nebýt subvencí, vůbec byste toho autora neznal (of lees je soms Nederlands?). Britský PEN-club právě udělil podporu nakladateli, který chystá Topolův román Chladnou zemí (v překladu Alexe Zuckera), protože Britové naštěstí pochopili, že by svou překladovou kulturu měli ve vlastním zájmu rozvinout (a britští daňoví poplatníci, zdá se, nereptají). Nevím, nakolik vám záleží na č. lit., ale ta by bez subvencí v cizině nemohla existovat. Nikdo tu netvrdil, že subvencovaný překlad je lepší. Zato souvislost mezi rychlostí práce a kvalitou překladu se zmiňuje často. Zeptejme se Pavla Dominika, Jiřího Hanuše, Martina Hilského, Miroslava Jindry, ale prosila bych i významných překladatelů z jiných jazykových oblastí, zda považují výkonnost 7 NS denně (což je podle vás podmínka, aby se český lit. překladatel překladem uživil) za normální – zda to pro sebe považují za dlouhodobě udržitelnou výkonnost. Termín dovolená (chleba a Chorvatsko) padl hned na začátku, na osmihodinovou pracovní dobu jsem se ptala v souvislosti s tou sedmistránkovou normou. Protože ty oficiální průměrné normy v cizině, kterým se tak srdečně smějete (do diskuse jste je v souvislosti s finskou kolegyní uvedl vy), samozřejmě vycházejí z civilizovaných pracovních podmínek (chtěla jsem tím jen ještě přesněji vysvětlit, proč se ty dvě věci nedají porovnávat). Na obhajobě literárního překládání se shodneme – kdybychom chtěli být bohatí a kdyby nás to tak návykově nedrželo, můžeme samozřejmě vždycky překládat třeba brožuru o háčkování (za tu mi onehdy nabízeli 6000 eur). Ale proč pořád odmítáte uznat, že kromě překladatelů komerčně úspěšných titulů/žánrů z angličtiny, existují i překladatelé literárně náročnějších žánrů z jiných jazyků? A že jejich situace je jiná a jejich nárok na existenci o nic menší než váš (spíš možná větší, vždyť anglicky čte kdekdo...).
Vložil: Viktor Janiš, 05.12.2012 17:43
iLiFORUM: Neviditelný překladatel
Vždycky jsem si myslel, že stát je proto ty případy, kdy jednotlivci sami nic nezmůžou, dejme tomu pro stavbu dálnic. Není mi úplně jasné, proč by měl financovat překladatelskou kastu, krom toho, že pro zúčastněné je to velmi příjemné živobytí. Mám dva bratry, živí se jako řemeslníci, Joyce, Kunderu... ani Nootebooma příliš neocení, spíš vůbec ne. Jak byste jim vysvětlili, že stát jim na daních sebere peníze a pořídí za ně překlady, které by vznikly tak jako tak? Přičemž rozdíl v kvalitě překladu je prostým okem nepostřehnutelný? S tím souvisí druhá věc. Pokud není odměna literárních překladatelů závislá na ekonomické realitě, ale jen dobré vůli státu, pak se dotyční musí celou dobu třást jako ratlíci, že ze dne na den skončí. Znáte to, nejsou peníze, sociální stát v Evropě se ukázal jako neudržitelná chiméra, bude se tedy řezat v nákladech. Není pak na tom lépe český překladatel, který je na státu zcela nezávislý? Stát ho vlídně zanedbává (abych to řekl slušně), ale on má svou hrdost a nic nikomu nedluží. Pokud tady něco vyjde, tak s vědomím, že to aspoň někoho musí zajímat natolik, aby za to dal své peníze. Angličané a Američané na své autory nedávají ani libru/dolar, přesto jej jejich literatura v Česku dominantní. Pavel Dominik, Jiří Hanuš, Martin Hilský ani Miroslava Jindra nedostávají od státu ani vindru; znamená to, že jejich překlady jsou nekvalitní, šité horkou jehlou a obecně horší než jakékoli jiné, které by vznikly s laskavým přispěním státu? Pochybuji o tom. A nyní k těm technickým aspektům. Padají tu termíny jako „dovolená“, „norma“, „osmihodinová pracovní lhůta“. To je, s prominutím zaměstnanecký pohled. Touží-li po něm někdo, nechť se nechá zaměstnat jako překladatel u Evropské komise. Za den bude muset přeložit nanejvýš šest stránek (brnkačka, zvlášť s podporou CAT nástrojů), bude mít osmihodinovou pracovní dobu, práci si nebude nosit domů a dostane svých 4300 až 5000 eur. A tolik dovolené, že nebude vědět, co s ní dělat. Též bude mít po čase vypálený mozek a nutkavý pocit, že ho práce nějak nenaplňuje. Literární překladatel je na tom materiálně mnohem hůř, ale je svůj vlastní pán. Sám si může najít tituly a prosadit je (překvapuje mě, že v tomhle je drtivá většina kolegů dost pasivní), sám si určuje, jak moc bude pracovat - a od toho se taky odvíjí jeho honorář. V tom ohledu jsou pak debaty o tom, kolik normostránek za den se má či dá přeložit, úplně zbytečné. V Česku s jeho malým trhem každoročně vyjde na pět tisíc beletristických překladových titulů, tedy čtrnáct denně. Je nasnadě, že jejich náklady nebudou příliš vysoké (dnes se průměrný náklad pohybuje někde kolem 1500 výtisků), totéž tedy platí o honorářích. Není moc z čeho dávat, tudíž nebudou závratné. Ale ani zanedbatelné, práce je dost a při 200 normostranách měsíčně je to třicet tisíc hrubého. Oněch 35 Kč/hodinu, opakovaných s úporností hodnou lepší věci, je nesmysl založený na mizerné metodologii a prachmizerné matematice. Krom peněz ale literární překladatelé dostávají něco navíc: uspokojení z dobře vykonané a smysluplné práce. Estetický požitek a společenské uznání. Je to málo?
Vložil: Magda de Bruin, 04.12.2012 17:27
iLiFORUM: Neviditelný překladatel
Vezmu to od konce. Termínem mastit přímo do počítače myslím, když text je natolik snadný, že se dá překládat bez velkého dohledávání (asi 2x se mi to stalo, i když opravdové bestsellery nepřekládám). Jinak porovnáváme neporovnatelné veličiny: těch 7 stránek denně jste vypočítal na základě zkušeností... omezené skupiny překladatelů: t.j. překladatelů z angličtiny, kteří mají tolik zakázek, že se překládání věnují naplno. Není mi z toho ostatně jasné, jestli v tom je zakalkulovaná i dovolená nebo třeba doba, kdy překladatel pročítá korektury, takže – předpokládám – v těch dnech to sedmistránkové penzum dodržet nemůže. (Taky nevím, jestli vycházíte např. ze zákonné osmihodinové pracovní doby apod.) Kdežto těch 25 000 slov měsíčně je oficiální norma (a v různých zemích se to vesměs pohybuje mezi 85-100 nms měsíčně; nevím o zemi, kde by 140 nms měsíčně byla oficiálně uznávaná norma), kterou používají profesní překladatelské organizace při vyjednávání tarifů, při určování pracovních stipendií (protože i překladatel, jehož zakázky na sebe nenavazují, by měl mít z čeho žít i v době, kdy na překladu teprve dělá). To ale samozřejmě neznamená, že tím pádem každý profesionální literární překladatel udělá 85 stránek měsíčně. Pokud to štěstí má, že jde z jedné zakázky do druhé, záleží na tom, jaký druh literatury překládá. Tady se váš přístup očividně liší: NL překladatel Ladislava Klímy např. považoval za samozřejmé, že si při překládání pročte i další dobové texty, aby si přesněji ujasnil, co je příznakové, čím se Klímův styl od současníků lišil apod. Když někdo začíná s autorem, kterého nezná, bývá zvykem přečíst si z jeho díla víc než jen překládanou knihu. Ale to jsou snad věci, které se probírají na každé translatologii (kterou jsem já ovšem neabsolvovala – vím to jen od NL kolegů). Ne všechno se dá najít na internetu – strávila jsem nedávno několik dní zjišťováním určitého termínu z barokního zpěvu kastrátů nebo názvu určitého rejstříku varhan (moje obvyklá konzultantka přes hudbu dotazy musela přednést dalším odborníkům). Čtenář si toho při čtení vůbec nevšimne, ale já tohle považuju za součást překladatelského řemesla (a nejsem sama: od německé kolegyně jsem při překládání W. F. Hermanse dostala celou korespondenci, kterou vedla s jistým geologem – i tam šlo o jediné slovo, ale psali si o tom v rozpětí několika týdnů). Jinak k naší profesi patří celoživotní průběžné vzdělávání – třeba účast na dílnách. Vaše pojetí překládání (jestli to dobře chápu), je dost mechanické a po pravdě řečeno neznám nikoho jiného, kdo by k práci takhle přistupoval. Poznámku o goudě a 1600 eurech měsíčně moc nechápu – byla bych ráda, kdybych takový pevný příjem měla, ale já rozhodně 25 000 slov měsíčně neudělám (i kdybych chtěla – tolik se do č. z NL nepřekládá); a jinak mi NL fond doplňuje č. honorář pouze na ten základní tarif (kdežto překladatelé do NL dostávají ještě od fondu zmíněné pracovní honoráře, čímž se jejich příjem zhruba zdvojnásobí). Překvapuje mě, že se zříkáte podílu na prodeji – jestliže je překladatel autor (a doufala jsem, že na tom jsme se díky Martinu de Haanovi shodli), tak proč by neměl mít i v tomhle bodě stejnou pozici jako autor? (Stejně jako má nárok na podíl z výpůjček v knihovnách.) Samozřejmě, že i u nás vznikají náročné překlady, ale nevěřím tomu, že i jejich autoři pracují rychlostí 7 stran denně (já tak rozhodně nepracuju). Chtěla jsem jen říct, že s nimi (na rozdíl od těch zahraničních oficiálních norem) ten sedmistránkový průměr nepočítá. Je užitečné porovnávat si přístup k věci – já vám váš způsob práce rozhodně nechci brát, ale nevím, proč zpochybňujete profesionální kvality těch, kdo pracují v příznivějších podmínkách. Jak si kdo ustele, tak si lehne (ale proto snad není ten, kdo si ustlal líp, líný nebo neschopný). (Vidím teď, že Jovanka mezitím napsala v mnoha bodech na totéž téma, ale nebudu už svůj text měnit.)
Vložil: jovanka šotolová, 04.12.2012 16:33
iLiFORUM: Neviditelný překladatel
to Viktor (a k poznámkám typu "co ehm dělá finská překladatelka" po zbytek měsíce a "co ehm dělá nizozemský překladatel zbylých 18 dní v měsíci"): podle mě tyhle normy můžou taky myslet na to, že překladatel není jen robot, co chrlí svých 7-10 NS denně. Jednak je to průměr, a musí tedy zohledňovat to,... co uvádí Madla - mně osobně se stává, že se zaseknu u ověřování a zjišťování klidně na celý den, a překlad stojí. Další věc je, že překladatel musí dělat i spoustu věcí kolem (načíst si další díla autora, ohlasy na ně, obecně sledovat literární scénu, vědět, co vychází). Jak zmiňoval Tomáš Dimter, od překladatele se čeká, že nakladateli poradí s jinými tituly, ať už formou lektorských posudků, nebo jen ústně. Překladatel se prostě musí vzdělávat a udržovat v obraze. A další věc je, a i v tom musím Madlu podpořit, že poté, co text přeložím, ještě ho znovu čtu (já teda dvakrát, třikrát, a vždycky je co opravovat), pak mi ho vrátí redaktor, znovu čtu s jeho návrhy, pak přijde korektura, znovu čtu... Takže reálně já víc než 5 NS denně neudělám, ale pravda, není to průměr a nejsou v tom bestsellery :) , a pokud bych k tomu měla přičíst to dočítání odevzdaných textů, asi i tenhle můj chabý průměr ještě povážlivě klesne. (A to nepočítám dny, které věnuji jiným činnostem než je překládání.)
Vložil: Viktor Janiš, 04.12.2012 13:17
iLiFORUM: Neviditelný překladatel
To máte pravdu, Magdo, s originálem už potom hotový překlad nesrovnávám. Můžu si to dovolit, protože mám ochotného a pečlivého betatestera (někdy i dva), skvělého redaktora, navíc vynikající korektorku (a za ta léta i armádu konzultantů). Překládám vždy z elektronické verze, takže příliš nehrozí, že... bych něco vynechal; a pokud už se zmýlím v interpretaci (a to se občas stane nám všem), je to většinou kvůli „předporozumění“ - když jsem skálopevně přesvědčen, že něčemu rozumím, a dále už si to neověřím. Před tím ovšem žádné srovnání s originálem překladatele nezachrání, tady musí nastoupit ony druhé oči, tedy náš redaktor. Jinak absolutní kolaci ze zdejších redaktorů nedělá prakticky nikdo (napadá mě jen Milan Macháček z Paseky nebo Martin Svoboda z Arga). Já bych za ni byl pochopitelně velmi vděčný (dostane se mi jí paradoxně jen u komiksů, protože tam je potřeba ohlídat před sazbou každou bublinu), ale chápu, že nemůžu po nikom chtít, aby rukopisu věnoval o několik týdnů navíc a rozdíl spočíval pouze v tom, že mi chytne chybějící přívlastek „limetkově zelený“ na str. 323. Co se výkonnosti literárních překladatelů týče, chápu, že při štědře nastavených podmínkách se nikdo kvůli práci nepřetrhne. (Ale 85 stránek měsíčně? To má člověk i při 7 nms denně za 12 dní hotové. Co dělá zbylých 18 dní? A těch necelých 1600 eur měsíčně pak člověku vystačí i na chleba s goudou?) Nepřipadá mi správné požadovat po nakladateli podíl ze zisku, pokud s tím jaksi ruku v ruce nejde podíl na případné ztrátě. A kolik knížek doopravdy nelze překládat než jen pomalu? Mně napadají nanejvýš díla Jamese Joyce. Píšete, že „české podmínky neskýtají prostor pro opravdu náročné překlady“. Znamená to, že tu tedy žádné náročné překlady nevznikají? A když už se ptám, co to znamená „mastit text přímo do počítače“? To, ehm, někdo ještě píše rukou a pak to po sobě přepisuje?
Vložil: Magda de Bruin, 03.12.2012 20:28
iLiFORUM: Neviditelný překladatel
Takže s originálem si to už neprocházíte? A máte zajištěné, že to větu po větě projde redaktor? Podle mých zkušeností se totiž při téhle kontrole VŽDYCKY najdou nějaké vynechávky, přehlédnutí apod. (Anna Kareninová se taky někde zmiňuje o nezbytnosti "druhých očí".) Mezitím jsem zjistila, že NL fond... vychází (v přepočtu na nms) asi z 85 stran měsíčně. Přesto si nemyslím, že by nizozemští překladatelé byli líní nebo neschopní, ale průměr prostě musí zahrnovat nejrůznější texty. Kromě bestsellerů apod., které se mastí přímo do počítače (a často musí být hotové v šibeniční lhůtě - mnohdy na nich pracují překladatelé ve dvou; sama s tím zkušenost nemám, ale předpokládám, že si to několikatýdenní otročení v tom případě od nakladatele nechají patřičně zaplatit; v každém případě mají v NL smluvně zaručený podíl z prodeje, takže komerční úspěch knihy má přímý vliv i na překladatelovu kapsu) musí průměr zahrnovat i obtížné literární texty, kde se prostě při nejlepší vůli (tedy bez újmy na kvalitě) 7 stránek denně udělat nedá. Stejně tak začátečník potřebuje na práci víc času. Připadá mi, že tyhle české podmínky neskýtají prostor pro opravdu náročné překlady, kdy je třeba např. pročítat i různé odborné texty (třeba učebnici kontrapunktu nebo kvůli jazyku původní Komenského texty - to jen namátkou z mých zkušeností) nebo konzultovat s autorem či s určitým odborníkem. V NL překladatelské anketě z roku 2009 poznamenává jedna respondentka: "Základní honorář 6,1 eurocentu za slovo, usmlouvaný Sdružením literátů na ochranu překladatelů jako minimální tarif, v praxi nakladatelé používají jako maximální tarif. Každý překladatel, dobrý nebo špatný, zkušený nebo začátečník, ať už věnuje své práci hodně času nebo málo, dostává stejný tarif. Nejrychlejší překladatelé tedy bez ohledu na kvalitu vydělávají nejvíc." Ten tarif ostatně od té doby stoupl na 6,3 eurocentu za slovo (měsíční norma 85 nms odpovídá 25 000 slov). Jiný respondent (přední překladatel z němčiny) poznamenává, že překladatelé by měli mít možnost žít ze své práce stejně jako pracovníci nakladatelství, tiskárny apod. a navrhuje, aby se překladatelé na dobu, kdy na překladu pracují,stali zaměstnanci nakladatelství, čímž by měli nárok i na všechna pojištění atd. Je to snad utopický nápad, ale svědčí o tom, že i ti relativně dobře zajištění NL překladatelé nepřestávají uvažovat o tom, jak by se jejich situace mohla nadále zlepšovat.
Vložil: Viktor Janiš, 03.12.2012 19:05
iLiFORUM: Neviditelný překladatel
Jo, mělo to být 140 stránek měsíčně, tedy 1680 stran ročně. Jinak za kolegy mluvit nemůžu, ale já sám píšu čistopis, tedy nehnu se od věty, dokud s ní nejsem spokojený. Mechanickou korekturu (spellcheckem z Wordu + Grammaticonem) dělám průběžně, pak si po sobě dílko v počítači přečtu a pošlu ho redaktorovi,... po zanesení jeho emendací román pochopitelně čtu v korektuře. A zatím to funguje velmi dobře.
Vložil: Magda de Bruin, 03.12.2012 18:47
iLiFORUM: Neviditelný překladatel
140 nms ročně? Nevypadla tam nějaká nula? A co přesně znamená "přeložit 7 stránek denně"? Je to včetně dohledávání, ověřování, pilování, pročítání s originálem i bez něj? Prostě od nuly k verzi, kterou lze s čistým svědomím odevzdat nakladateli?
Vložil: Viktor Janiš, 03.12.2012 18:20
iLiFORUM: Neviditelný překladatel
Anebo jinak: chce-li si český literární překladatel vydělat na mediánovou mzdu, musí přeložit 140 nms ročně při oněch 150 Kč/nms. To je cca 7 normostránek denně (a víkendy má volné).
Vložil: Viktor Janiš, 03.12.2012 18:10
iLiFORUM: Neviditelný překladatel
V hlavní diskusi jsem o tom nechtěl mluvit, protože pak bychom už mluvili jen o penězích. Ale tady klidně. Prvních sedm let na volné noze jsem se živil čistě literárním překladem a v průměru jsem přeložil něco přes dva tisíce normostránek ročně, což není nic proti kolegovi Richardu Podanému, který posledních... 15 let neklesl pod 2500 stránek. (V téhle souvislosti mě zaujala blogpost o finském překladu Casual Vacancy; finský nakladatel chtěl knížku přeloženou za tři týdny, což představuje dost nelidské tempo 23 nms denně den co den tři týdny. A finská překladatelka mě velmi pobavila výrokem "In Finland today, a way of life where literary translators could produce 100 pages a month of high quality text and take time to track allusions and re-create nuance is perceived as under threat." Sto stránek měsíčně? A co, ehm, dělá po zbytek měsíce? :))
Vložil: Magda de Bruin, 03.12.2012 17:30
iLiFORUM: Neviditelný překladatel
No tak třeba "na chleba na Chorvatsko" - kolik stránek ročně musí přeložit český literární překladatel, který se živí výhradně překládáním literatury, aby si na to vydělal? (České tarify znám, protože podle nich taky pracuju - v posledních letech ostatně mívám 180-200 Kč za normostranu, ale v ČR nežiju,... proto mě zajímá, co obnáší překládání na plný úvazek v ČR.)
Vložil: Jan Vaněk jr., 03.12.2012 17:10
iLiFORUM: Neviditelný překladatel
Inu - podle toho, kolik musí vydělat; s materiály OP se shodnu na tom, že schopnější překladatel dostane honorář 150 Kč za stránku (a nebude mít nouzi o zakázky).
Vložil: Magda de Bruin, 03.12.2012 15:18
iLiFORUM: Neviditelný překladatel
Jsem ráda, že diskuse pokračuje tady. Odkaz ostatně už funguje, jak má. K poznámce pana Vaňka o českých překladatelích, kteří se překládáním literatury uživí (nebo by se uživit mohli, kdyby chtěli): dá se nějak upřesnit, kolik stránek ročně takový překladatel musí udělat?
Vložil: Jan Vaněk jr., 03.12.2012 12:18
iLiFORUM: Neviditelný překladatel
Aha, zdejší programátoři mají opravdu svérázné... zadání (ona i ta nová captcha je rozluštitelná tak na třetí pokus, a že mám bohaté zkušenosti): debata byla ukryta sem.
Vložil: Jan Vaněk jr., 03.12.2012 11:22
iLiFORUM: Neviditelný překladatel
Viktor zřejmě nesleduje všechno, co se na iLiteratuře šustne, ale pokud vám postačí ke kvantifikaci mé slovo: Znám víc než 10 překladatelů (většinou z angličtiny, většinou mladší generace), kteří se literárními překlady živí (respektive uživili by se, kdyby chtěli; řada z nich, jak sama uvádíte, dává... přednost tomu překládat jen na část úvazku a ve zbylém čase se věnovat jiným aktivitám). Nijak opulentně, pravda, a zasloužili by si (aspoň valná většina) víc, ale jak to shrnul jeden z nich, "na chleba a na Chorvatsko to stačí". V příspěvku dr. Linhartové (mimochodem, kam vlastně zmizel? když kliknu na "Číst diskusi iLiFORUM", ocitnu se na prázdné stránce s "Momentálně není spuštěna žádná diskuse") snad zaznělo hodně pravdivých údajů, ale "hodinová mzda se pohybuje kolem 35 Kč" k nim pohříchu nepatří.
Vložil: Magda de Bruin, 28.11.2012 00:03
iLiFORUM: Neviditelný překladatel
S Kosmasem mám nedávnou velmi příznivou zkušenost - šlo o doplnění mého jména u dvou překladů a o jakýsi zádrhel (při prokliknutí mého jména se tam jeden z mých překladů neobjevoval, i když u něj mé jméno uvedeno bylo): v obou případech jsem dostala prakticky obratem odpověď a závadu operativně odstranili.
Vložil: jovanka, 27.11.2012 23:39
iLiFORUM: Neviditelný překladatel
Se zájmem sleduji diskusi. I když v příspěvku Hany Linhartové zaznělo hodně pravdivých údajů, myslím, že to pořád ještě není důvod rezignovat a říct si "udělali jsme toho tolik, a úplně marně". Někdy asi nejde hledat cestu přes špičky ledovce (vzorová... smlouva s SČKN je jasně předem ztracená záležitost, i kdyby se uzavřela, nikdy nemůže být závazná; spoléhat na podporu ministerstva je ošidné, o tom víme i my svoje...). Důležitý je pevný postoj každého překladatele (ať jde o honoráře, nebo o viditelnost: příkladnou práci v tom odvádí právě moderátorka diskuse Madla de Bruin). A ten bude o to pevnější, čím víc se o tom bude mluvit nejen na veřejnosti, ale i mezi překladateli. Právě proto že většina překladatelů vykonává i další činnosti a povolání, mohou být i těmi ambasadory a propagátory, jak o nich mluví Tomáš Dimter. Pravda, je to pomalé, náročné a někdy ubíjející - jako překládání samo. K pedantskému přístupu a nevyčerpatelné trpělivosti máme průpravu... Hledání dalších předmětů činnosti nemusí ale vždy být vedeno jen potřebou vydělat víc peněz, u mnohých z nás je to také útěk před osamocením literárního překladatele, snaha předávat, co si myslím, že umím, i dál, podílet se na tom, aby se texty dostaly z šuplíků a šera pracoven k lidem, kteří je třeba i budou mít chuť a motivaci číst... Také nevím, jestli lze zodpovědně doložit, že čeští překladatelé jsou na tom nejhůř: ano, honoráře za literární překlad jsou ostudně nízké, ale když mluvím s francouzskými překladateli, tvrdí to samé o jejich podmínkách (nelze porovnávat suchá čísla, musí se to vztáhnout k nákladům na život). Tomáš Dimter zmínil zajímavý aspekt naší „malosti“: nevím, jestli se dá nějak kvantifikovat například to, jak snadno se jiný než (běžný) český překladatel dostane k opravdu zajímavému překladu či zda vůbec sežene tolik zakázek, aby si mohl na živobytí vydělávat jenom překládáním (stále čekám, kdy se i na tohle téma přidá Viktor Janiš...). Ale hlavním důvodem, proč debatuji takhle ze zákulisí vaší diskuse, je můj zcela čerstvý objev: zrovna jsem zjistila, že na webu Kosmasu je možnost vyhledat si knihy podle jejich překladatele! Hledala jsem zrovna Helenu Beguivinovou (kterou mám tento týden představit jako překladatelku románu J.-M. Guenassii, Klub nenapravitelných optimistů). To je dobrá zpráva, ne?
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 16204x

Inzerce
Inzerce