Mak, Geert: V Evropě

Mak, Geert
V Evropě

recenze historie

I když autor k historii Evropy nepřináší nic zásadně převratného, jeho líčení jsou plastická a poutavá a jako celek může jeho kniha přispět k tomu, aby Evropané vnímali dějiny svého kontinentu celostněji. A i kdyby došlo k pádu společné evropské měny nebo k politickému rozklížení Evropské unie, právě naše společné evropské dějiny nám „nikdo vzít nemůže“.

Hledání společného evropského příběhu
Geert Mak
: V Evropě. Cesty po dvacátém století. Přel. Petra Schürová, Barrister & Principal, Brno, 2012, 755 s. 

„Lidé potřebují příběhy, aby mohli pochopit nepochopitelné, aby mohli někam zařadit svůj osud. Národ je schopen ony osobní zkušenosti vždy znovu přetavit do jedné velké, souvislé historie. Ale Evropa toho schopna není. Na rozdíl od Spojených států ještě stále nemá společný příběh.“ Tato slova vložil nizozemský novinář a spisovatel Geert Mak (1946) do své knihy V Evropě. Cesty po dvacátém století, kterou se zároveň pokusil převyprávět evropské dějiny minulého století a Evropě část onoho postrádaného „společného příběhu“ dát.

Jak autor stručně shrnuje uplynulé století? „Kolem roku 1900 tu byl strom a jablko a každý z něho jedl. V srdci Evropy ležel jeden mladý, nestabilní národ, který neznal svou destruktivní sílu. Následovaly dvě pekelné války, které jsme všichni prožili po svém. Pak následovala pro východ Evropy čtyři mrtvá desetiletí, zatímco pro západní Evropu se otevřela nebesa, ráj plný skútrů, elektrických šlehačů na smetanu, aut a televize. Ke konci století padla berlínská zeď, ale milionům Východoevropanů nastaly těžké časy, časy ponížených mužů, vystrašených žen a rozvrácených rodin. Současně prožívala západní Evropa boom devadesátých let, aniž by si uvědomila, co střední a východní Evropa prodělává. Máme si zkrátka ještě mnoho co vyprávět a vysvětlovat, to všechno na nás teprve čeká.“

Ve své knize právě k tomu mnoha lidem z celé Evropy Geert Mak nabídl prostor, a to jak těm žijícím, se kterými se osobně setkal, tak i mrtvým; jak osobnostem obecně známým a slavným, tak i těm bezejmenným, přičemž jako člověk levicového zaměření často připomíná těžké životní podmínky těch nejchudších. Jestliže některé události zmíní jen letmo a jiné vůbec, jindy je velmi podrobný, kupříkladu když popisuje, co se dělo ve vagonu převážejícím ruské revolucionáře do Ruska: „Okamžitě vyvstal problém kuřáci versus nekuřáci. Lenin, který cigaretový kouř nesnášel, určil, že kouřit se smí jenom na toaletě. Před jejími dveřmi vznikla fronta a zanedlouho poté hádka mezi kuřáky a těmi, kteří chtěli použít toaletu pro její původní účel. Lenin vyřešil problém vypsáním propustek na toaletu: kuřáci dostali propustku druhé kategorie, ostatní první kategorie.“

Evropské dějiny se autor snaží nahlížet z různých perspektiv, takže třeba zkušenosti z bojiště první světové války v jeho knize líčí „v zájmu vyváženosti“ vojáci z obou stran západní fronty. Nebo když rozvíjí kontrafaktuálně historické úvahy, snaží se o výčet, který by byl alespoň trochu evropsky „reprezentativní“: „Co by se s Evropou stalo, kdyby Winstona Churchilla v roce 1931 newyorský taxík přejel, a ne jenom srazil? Nebo kdyby desátník Hitler na podzim roku 1918 nebyl při posledním útoku hořčičným plynem oslepen, ale udušen? Nebo kdyby se atentát na Rathenaua v roce 1922 nezdařil…“ Jindy se autor otevřeně přidává ve sporech o interpretaci minulosti na jednu ze stran, třeba když protestuje proti „přepisování historie“ v lotyšském Muzeu okupace. Autor nepředstírá nestrannost ani při posuzování významných historických osobností: až přehnaně se třeba zastává B. Mussoliniho, naopak velmi příkře odsuzuje papeže Pia XII. Poukazuje třeba na to, že když se duce a Pius XII. v roce 1932 setkali, „nebyl to Mussolini, ale papež, kdo se veřejně vyjádřil v antisemitském duchu, když mluvil o problémech církve, jež jsou v Sovětském svazu, Mexiku a Španělské republice zesilovány protikřesťanským duchem judaismu“.

Kniha je zároveň pojata jako cestopis, v němž Mak na své reportáže z jednotlivých evropských měst jakoby zavěšuje líčení historických událostí, které jsou s nimi spjaté. Minulé děje přitom konfrontuje s tím, jak osudová místa historie vypadají dnes a co si o dávných dějích myslí jejich dnešní obyvatelé. Často mu přitom nezbývá, než poněkud zklamaně konstatovat, že stopy minulosti jsou tytam – ale co jiného čekal? Kupříkladu Dunkerque v roce 1999 je „přímořské město jako všechna ostatní, s Lázeňským domem, kde vystupují Les Colettes, s velkým zámkem z umělé hmoty na hraní, ječícími dětmi, upocenými maminkami, zmrzlinovými stánky a ošklivými apartmány – to všechno v nacvičené rozjařenosti, která jde den za dnem, jako by minulost znamenala jen odplývající kapky vody“. (Stejně nepřekvapivě konstatuje v Německu rezignovaně: „Berlín dvacátých let člověk v roce 1999 hledá marně – všechny ty hospůdky, restaurace, obchody, obchodní domy, penziony a podkrovní pokojíky, to bláznivé město Brechta, Lotte Lenyové, Ericha Kästnera, Josepha Rotha a dalších“).

Jindy ovšem uznává, že jistá míra zapomnění má terapeutickou moc. Ptá se třeba, kdy přestane první světová válka vzbuzovat emoce, kdy se konečně „stane historií“. A odpovídá si: „Vsadil bych se, že během takových deseti let. Někde mezi třetí a čtvrtou generací, mezi vnuky – kteří účastníky ještě pamatují – a pravnuky se vztah k ní změní. Ve velké kostnici u Verdunu nedávno nahradili každodenní mši bohoslužbou konanou jednou měsíčně. Na jih od Sommy je naplánované obrovské letiště, přes dva válečné hřbitovy. To je příznak doby. Už ne vzpomínka, ale spektákl se pomalu stává nejdůležitější.“ Nezachází ovšem tak daleko, aby v zájmu vytvoření „jednotného evropského národa“ požadoval úplné zapomnění vlastních národních dějin. Někteří autoři ovšem právě v tomto duchu dnes tvrdí, že být Evropanem znamená „nebýt ničím vázaný ke svému původu, být vykořeněný sám ze sebe“ nebo že impuls k evropské jednotě spočívá v „útěku od vlastních dějin a od nás samých“ (odvolávají se přitom i na slavný výrok francouzského historika Ernsta Renana, že „podstatou národa je to, že všichni jednotlivci musí mít hodně společného, a je rovněž nutné, aby toho všichni spoustu zapomněli“). I Mak ovšem vznáší otázku, jestli celá diskuse o evropské identitě má vůbec smysl, nebo zda dokonce není v rozporu s celou historií „evropské myšlenky“, protože „pokud je něco znakem evropské civilizace, pak je to různorodost, a ne jedna jediná identita“. To je samozřejmě trochu paradoxní, protože celá jeho kniha je také pátráním po evropské identitě, stejně jako když autor sice popírá existenci společného evropského příběhu, přitom ale právě ten kniha V Evropě vypráví.

Evropu autor pojímá v geografickém slova smyslu, takže v knize najdeme i kapitoly o Moskvě, Černobylu nebo Istanbulu. Při jeho cestách prý ovšem postupně krystalizovalo i užší pojetí Evropy: pokaždé, když se někde mluvilo o cestě na dovolenou „do Evropy“, o kvalitě „evropského oblečení“ nebo příbuzných „v Evropě“, prý autor poznával: „Právě teď překračuji přízračnou vnější evropskou hranici. Zažil jsem to v Petrohradě, v Moskvě, ve Volgogradu, ale také ve Vilniusu, a dokonce jednou i ve Varšavě. Ale v Řecku nebo v Bosně jsem nikdy nikoho neslyšel říct, že jede do Evropy.“ Pro jistotu ovšem raději neříká, kde třeba podle Francouzů nebo Belgičanů civilizovaná Evropa končí – to by mne velmi zajímalo. (Na okraj dodejme, že podle britského historika A. Wheatcrofta pro mnohé Angličany končí barbarský svět u Calais, podle knížete Metternicha ležela hranice Asie na vídeňské výpadovce ve směru do Uher a kancléř Adenauer prý při vjezdu do Pruska pohrdlivě poznamenával: „Asie“.) Sám Mak líčí svůj vstup do Česka jako příjezd na orientální bazar (a nemůžeme mu to vyčítat, protože jeho líčení přehnané není): „Hraniční přechod u Hřenska je jeden velký trh s měděnými nádobami, pracími prostředky, nápoji, cigaretami, košíky a taškami z třetího světa, stojí tu i tucet dálničních prostitutek a pak následuje jeden průmyslový monument za druhým – tovární budovy, rozpadající se komíny, opuštěná seřaďovací kolejiště, všechno prastaré.“ A českou krajinu vidí trochu jako sféru divoké džungle: „Všude je patrné, že v okolí musí být bujná příroda – přejeté divoké zvěře přibývá, na krajnicích cest leží desítky ježků, zajíc, a dokonce i slisovaná liška s hlavou ještě hrdě vztyčenou.“

Za jednoho ze zakladatelů sjednocené Evropy označuje provokativně Stalina: antikomunismus podle něj tvořil po roce 1945 jakýsi „krystalizační bod, vše spojující antiideologii“. Dodejme, že tato teze má analogie i ve starší historii: sultána Sulejmana I. Nádherného, Mohameda a Čingischána označil antropolog Ivo T. Budil za zakladatele Evropy s tím, že právě pod muslimským tlakem se kdysi Evropa mohla konsolidovat a vytvořit si jednotnou identitu. Za současné situace, kdy v mnoha evropských státech stále přibývá příslušníků muslimských komunit, ovšem taková definice identity není příliš aktuální (ani korektní)…

Nakolik se Makovi podařilo do evropského příběhu zahrnout i perspektivu Čechů? Rozepisuje se o Mnichovské dohodě (dokonce navštěvuje místnost, v níž byla podepsána), zmiňuje ruskou okupaci či sametovou revoluci 1989, ale celkově zůstáváme spíše na okraji jeho zájmu (a ještě hůře dopadají Slováci). Jiří Peňás zalitoval, že i když autor v jedné z kapitol věnoval nemálo prostoru R. Heydrichovi, nacistovu smrt rukou českých atentátníků nezmiňuje; já bych přidal, že Mak sice referuje o komunistické minulosti Milana Kundery, ale zcela stranou nechává jeho úvahy o střední Evropě a jejím únosu, které s tématem Makovy knihy úzce souvisejí. S pojmem „střední Evropa“ ovšem autor nepracuje, jsme pro něj zkrátka Východoevropané. Pro Čechy jistě není ideální, aby byly naše dějiny vnímány třeba ve Francii omezeným prizmatem této knihy, ale lepší něco než nic…

Celkově ale zdůrazněme, že i když autor k historii Evropy nepřináší nic zásadně nového či převratného, jeho líčení jsou plastická a poutavá a jako celek může jeho kniha přispět k tomu, aby Evropané vnímali dějiny svého kontinentu celostněji. A i kdyby došlo k pádu společné evropské měny nebo politickému rozklížení Evropské unie, právě naše společné evropské dějiny – jak zní i závěrečná slova Makovy knihy – nám „nikdo vzít nemůže“.

 

Na podobné téma: Tony Judt: Poválečná Evropa: historie po roce 1945

 

© Jan Lukavec

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 64 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

70%autor článku   54%čtenáři

zhlédnuto 4366x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce