Kundera, Milan

Kundera, Milan

studie beletrie česká

Milan Kundera se narodil 1. dubna 1929 v Brně. Pochází z rodiny významného hudebního pedagoga, klavíristy a rektora JAMU Ludvíka Kundery, což se projevuje v jeho celoživotním zájmu o hudbu; v mládí chtěl být dokonce víc skladatelem než spisovatelem.

Milan Kundera se narodil 1. dubna 1929 v Brně. Pochází z rodiny významného hudebního pedagoga, klavíristy a rektora JAMU Ludvíka Kundery, což se projevuje v jeho celoživotním zájmu o hudbu; v mládí chtěl být dokonce víc skladatelem než spisovatelem. Učil se hře na klavír u svého otce a později studoval také hudební kompozici. Je bratrancem básníka, překladatele, dramatika a kritika Ludvíka Kundery. V roce 1948 maturoval na brněnském gymnáziu a po dvou semestrech na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy vystudoval FAMU v Praze (1952), kde poté (až do roku 1970) vyučoval světovou literaturu (odborný asistent 1958, docent 1964). Od roku 1948 byl členem KSČ, odkud byl v roce 1950 společně s Janem Trefulkou vyloučen pro „protistranickou činnost“. Členství mu bylo obnoveno v roce 1956. V mládí psal nadšenou socialistickou poezii (i když se snažil vymykat dobovému schematismu), poté však byl k režimu kritický a po roce 1968 mu bylo znemožněno dále publikovat. Roku 1970 byl z KSČ opět vyloučen. Velkého ohlasu dosáhl jeho známý projev Nesamozřejmost existence českého národa na IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů v roce 1967. Od roku 1975 žije ve Francii, kde zpočátku vyučoval na univerzitě v Rennes a poté na École des Hautes Études v Paříži. V roce 1979 byl zbaven čs. státního občanství, francouzským občanem se stal v roce 1981. Před odchodem do ciziny publikoval např. v časopisech Blok, Kulturní politika, Nový život, Literární noviny, Host do domu či Literární listy. V zahraničí přispívá mj. do Nouvel Observateur, Le Débat, L’Infini, L’atelier du roman, Vuelta či Témarit. Dlouhou dobu psal stále česky, francouzština však nakonec převládla: nejprve v polovině 80. let v esejích, od poloviny 90. let pak i v románech. Publikuje v pařížském nakladatelství Gallimard.

Po roce 1989 udržuje se svou bývalou vlastí jen sporadické styky a mnohá jeho díla zde stále nevyšla; Kundera prozatím odmítá zpřístupnit své francouzsky psané romány. To ovšem způsobuje, že Kunderova díla se šíří novodobým „samizdatem“, tedy na internetu: jednak na něm kolují opisy torontských vydání jeho česky psaných románů, jednak „pirátské“ překlady jeho francouzských románů. Přitom jeho díla vycházejí v mnoha světových jazycích a Kundera je dnes nejpřekládanější českým spisovatelem. Žije v ústraní v Paříži s manželkou Věrou, často pobývá na oblíbeném Islandu či Martiniku, vyhýbá se publicitě, jen výjimečně poskytuje rozhovory a do Čech jezdí zřídka, a ještě inkognito. Okolnosti svého života úzkostlivě tají a ve svých knihách uvádí jen tento stručný „životopis“: Milan Kundera se narodil v Československu v roce 1929. Od roku 1975 žije ve Francii. Je pověstný svým perfekcionismem: svá díla neustále v detailech piluje a pečlivě si hlídá kvalitu jejich překladů alespoň v těch jazycích, které sám ovládá, především pak ve francouzštině. Také vydávání jeho děl v Česku, které sám řídí, postupuje velmi pomalu právě proto, že autor musí vytvořit definitivní české verze na základě srovnání rukopisů (často poztrácených), torontských vydání (v nichž je bohužel řada chyb a nepřesností či vynechávek), překladů a definitivních francouzských verzí.

Do literatury vstoupil Kundera jako básník sbírkou Člověk zahrada širá (1953). Dnes tyto básně vyvolají už jen shovívavý úsměv („Ať už zpívá, o čem zpívá, / sebe básník zpívá. / Básník, jenž se přetvařuje, / červy v básních mívá.“), přesto byly ve své době považovány za originální a dokonce podvratné. Následovala poéma Poslední máj (1955), rozvíjející obraz z dobové mytologie: pokoušení vězněného Julia Fučíka gestapáckým komisařem Böhmem. Poslední je pak sbírka deziluzívní milostné poezie Monology (1957). Toto své „lyrické“, nezralé období Kundera podrobí kritice ve svých pozdějších románech (zejména v Život je jinde) a od svých raných děl se distancuje. To se týká i jeho „školní“ práce Umění románu. Cesta Vladislava Vančury za velkou epikou (1960), kde se věnuje známému prozaikovi z marxistických pozic; titul se později stane názvem jeho první francouzské sbírky esejů. Týká se to také dvou divadelních her Majitelé klíčů (knižně 1962; uvedeno v Národním divadle v Praze na scéně Tylova divadla, premiéra 29. dubna 1962) a Ptákovina (1969).

Kundera se podle vlastních slov našel až ve chvíli, kdy napsal první povídku z budoucího cyklu Směšné lásky. Ty vyšly postupně ve třech svazcích v letech 1963, 1965 a 1968. První soubor obsahoval tři povídky: Já truchlivý Bůh, Sestřičko mých sestřiček a Nikdo se nebude smát. Druhý sešit směšných lásek obsahoval také tři povídky: Zlaté jablko věčné touhy, Zvěstovatel a Falešný autostop. Třetí sešit směšných lásek obsahoval čtyři povídky: Symposion, Ať ustoupí staří mrtví mladým mrtvým, Eduard a Bůh a Doktor Havel po dvaceti letech. Později Kundera ze souborného vydání (1970; definitivní verze Atlantis 1991) tři povídky vyřadil, takže soubor nyní obsahuje sedm povídek v následujícím pořadí: Nikdo se nebude smát, Zlaté jablko věčné touhy, Falešný autostop, Symposion, Ať ustoupí staří mrtví mladým mrtvým, Doktor Havel po dvaceti letech a Eduard a Bůh. Povídkami si Kundera získal velkou přízeň čtenářů i kritiky. Našel zde svůj osobitý tón, spočívající v ironickém, až cynickém odstupu od světa i od sebe samého, v důsledně antilyrickém postoji a v chirurgicky přesné fabulační strategii. Dvě z povídek byly též zfilmovány.

Prvním vrcholem Kunderovy tvorby je román Žert (dokončen 1965, vydán 1967; definitivní verze Atlantis 1991), který mu získal uznání i na Západě, zejména ve Francii (Louis Aragon se vyjádřil, že jde „o jeden z největších románů století“). Také on byl zdařile zfilmován. Román, patřící k vrcholným dílům poválečné české literatury, se kriticky vyrovnává se složitým obdobím stalinismu 50. let, s proviněním části generace, která je loajální s režimem. Pozoruhodný je také po formální a stylistické stránce, kdy se v sedmi částech střídají čtyři různí vypravěči. (Sedmička je ostatně pro Kunderu pověstná: pět česky psaných románů je rozděleno do sedmi částí, sedm povídek mají /v konečné verzi/ i Směšné lásky; pouze jediný z česky psaných románů, Valčík na rozloučenou, má částí pět. Sedm je jeho velkých česky psaných prozaických děl /šest románů a jedna sbírka povídek/. Ze sedmi esejů se skládají také dvě jeho pozdější francouzsky psané knihy.)

V roce 1970 Kundera zdramatizoval a pod cizím jménem uvedl Diderotova Jakuba a jeho pána (franc. 1981; č. Atlantis 1992). Úspěšná a velmi zdařilá hra, již autor označuje jako variaci a jako poctu Diderotovi, se na našich jevištích hraje dodnes velmi často.

Následující Kunderova díla již v jeho vlasti nemohla být vydána. Po emigraci do Francie vycházela nejprve ve francouzských překladech, česky pouze v exilovém nakladatelství manželů Škvoreckých Sixty-Eight Publishers v Torontu.

Druhý Kunderův román Život je jinde (franc. 1973; č. Toronto 1979; v Česku dosud nevydán) se v nelítostném ironickém tónu vyrovnává s „lyrickým“ věkem i s vlastní minulostí. „Lyrický“ postoj k životu charakterizoval Kundera v rozhovoru s A. J. Liehmem takto: „To je ten věk mladosti, kdy je člověk ještě sám sobě záhadou, a proto se zcela vyčerpává tím, že se zabývá sám sebou. Druzí jsou pro něho zrcadla, v nichž hledá vlastní význam a cenu.“ Jde možná o Kunderův „nejosobnější“ román. Jeho hrdinou je mladý naivní básník Jaromil, podléhající silnému vlivu dominantní matky, který se nakonec stane udavačem v temných 50. letech a umírá jako velmi mladý muž za tragikomických okolností.

Jakousi „lidskou komedií“ je Valčík na rozloučenou (franc. 1976; č. Toronto 1979; definitivní verze Atlantis 1997), nejhravější z autorových děl, poetikou i náladou se podobající Směšným láskám. I tady je však cítit vážný, až mrazivý podtón. Román se v pěti dnech odehrává v jednom českém lázeňském městečku a zobrazuje život jako „černou frašku“ plnou osudových a nezvratných náhod. Zároveň je popisem dusivé atmosféry totalitního socialistického Československa.

Formálně nejodvážnější je Kniha smíchu a zapomnění (franc. 1979; č. Toronto 1981; v Česku dosud nevydána). Sedm částí je spojeno nikoli dějově, ale motivicky a tvoří tak „polyfonii“ (pouze ve dvou částech ze sedmi, ve čtvrté a šesté, vystupuje stejná hlavní postava, Tamina, která se tak stává ústřední postavou knihy). Na začátku 8. kapitoly šesté části nazvané Andělé to Kundera vysvětluje takto: „Celá tato kniha je román ve formě variací. Jednotlivé oddíly následují po sobě jako jednotlivé úseky cesty, kte­rá vede dovnitř tématu, dovnitř myšlenky, dovnitř jedné jediné situace, jejíž pochopení se mi ztrácí v nedohlednu. / Je to román o Tamině a ve chvíli, kdy Tamina odchází ze scény, je to román pro Taminu. Ona je hlavní posta­vou i hlavním posluchačem a všechny ostatní příběhy jsou variací jejího příběhu a sbíhají se v jejím životě jako v zrcadle. / Je to román o smíchu a o zapomnění, o zapomnění a o Praze, o Praze a o andělích.“ Americký spisovatel John Updike míní, že „Kniha smíchu a zapomnění je něco víc než povídková kniha, ale určitě ne román“. Kniha je spojena motivy lásky, trapnosti, směšnosti (některé části se opět nesou v duchu Směšných lásek, jejich vyznění je však mnohem vážnější), paměti a zapomnění a problémů vnější i vnitřní emigrace a svobody člověka; opět tu zaznívá velmi osobní tón a v jedné části se sám autor objevuje coby postava. Román je také kritikou poměrů v normalizačním Československu (slavná charakteristika Gustáva Husáka jako „prezidenta zapomnění“ nebo zpěváka Karla Gotta jako „idiota hudby“).

Nesnesitelná lehkost bytí (franc. 1984; č. Toronto 1985; definitivní verze Atlantis 2006) je Kunderovým druhým vrcholným dílem a zároveň románem nejznámějším a nejúspěšnějším. Je shrnutím autorových dosavadních témat i vyprávěcích postupů. Na Západě se stal bestsellerem a byl přeložen do mnoha jazyků (včetně např. ruštiny, polštiny a čínštiny). V roce 1988 byl v USA také zfilmován, s výsledkem však Kundera nebyl spokojen a již nikdy nedovolil žádné své dílo zfilmovat či jakkoli jinak adaptovat. V tomto „románu o lásce“ se Kunderovi podařilo nejlépe spojit formální originalitu s jednoduchým příběhem a s esejistickými vsuvkami a zároveň oslovit široké publikum. Přístupnou formou zde klade závažné filosofické a existenciální otázky a současně zobrazuje situaci člověka „v pasti, kterou se stal svět“. Mnohovýznamové dílo reflektuje bezútěšnost života v Československu před rokem 1968 a především po něm, včetně tzv. pražského jara a jeho drastického zakončení v srpnu 1968. Skrývá v sobě však i podobenství depresivní existenciální situace člověka obecně. V základní myšlence i v názvu románu (a v názvech jeho částí Lehkost a tíha a Duše a tělo) vychází Kundera z protikladu lehkosti a tíhy řeckého filosofa Parmenida a z nietzscheovské ideje věčného návratu. Z nutnosti žít načisto, rozhodovat se bez zkušeností vyplývá pocit tíže, jehož protikladem je nesnesitelná lehkost prázdnoty a absurdity bytí. Vydání románu vyvolalo polemický ohlas v samizdatových časopisech a Kundera byl obviněn ze zkreslování československé reality a z povrchnosti. Dnes je obecně považován za jedno z nejdůležitějších děl moderní světové literatury.

Poslednímu česky psanému románu Nesmrtelnost předcházela první sbírka esejů, psaných již francouzsky, L’art du roman (Umění románu; 1986; č. zatím jen po částech). Jak již název napovídá, Kundera se zde věnuje románovému umění a jeho tradici v evropské kultuře v teoretické rovině a hlásí se zde k autorům, jež uznává jako „své“ (např. Cervantes, Diderot, Broch, Kafka či Gombrowicz). Nesmrtelnost (franc. 1990; č. Atlantis 1993) je sice napsána ještě česky, její tematika však česká není. Vyprávění se zde prolíná s mnoha esejistickými pasážemi, meditacemi a variacemi motivů; román má dokonce jakousi snovou rovinu: na onom světě spolu o slávě a nesmrtelnosti diskutují Goethe a Hemingway. Sám Kundera zde vystupuje také jako jedna z vedlejších postav. Složitě komponovaný, avšak virtuózní románový celek je alegorií lidského údělu, jeho konečnosti i nesmrtelnosti. Odvážný postmoderní román v nejlepším slova smyslu připomene spíš Knihu smíchu a zapomnění než sevřenější Nesnesitelnou lehkost bytí.

V roce 1993 následuje druhý soubor esejů (obsahuje jich devět) Les testaments trahis (Zrazené testamenty; č. zatím jen po částech). Zde se Kundera opět věnuje románovému umění, ale také hudbě (např. Igoru Stravinskému a Leoši Janáčkovi) či umění překladu a zejména tomu, jak nakládáme s díly autorů, kteří se již nemohou sami bránit různým výkladům či špatným překladům nebo adaptacím, tedy jakýmsi „zradám“, které často pácháme na jejich „testamentech“ (viz např. požadavek Franze Kafky, aby Max Brod zničil jeho rukopisy, což však Brod neučinil a Kafkova díla naopak po jeho smrti publikoval – a učinil tak Kafku nesmrtelným; nebo naopak zásahy Karla Kovařovice do Janáčkovy Její pastorkyně, které měly operu „vylepšit“ a učinit ji „stravitelnější“ – a mnohde se opera s těmito úpravami hraje dodnes).

Poté píše Kundera pouze francouzsky. Dosud takto napsal tři útlé romány, které se od předchozích liší nejen jazykem originálu, ale i po formální stránce (dělení pouze na číslované kapitoly), rozsahem (jde spíše o novely) i náměty (první dva se odehrávají ve Francii, teprve třetí z nich se vrací k české tematice v postavě emigranta, který navštíví po letech Česko). Romány zatím nemají českou verzi, neboť autor ji sám nechce pořídit a odmítá cizí překladatele. Existují tak pouze pirátské překlady. Romány jsou zajímavé a myšlenkově podnětné, avšak úrovně „velkých“ Kunderových děl 60. až 80. let zdaleka nedosahují. Jde spíše o jakési beletrizované eseje s poměrně nevýraznými pointami. Konkrétně jsou to knihy La lenteur (Pomalost; 1995), L’identité (Totožnost; 1997) a L’ignorance (Nevědomost; nejprve publikovaná ve španělském překladu v roce 2000, pak v dalších jazycích, francouzsky až 2003).

Zatím poslední Kunderovou knihou je soubor sedmi esejů Le rideau (Opona; 2005; č. zatím jen po částech), kde se opět věnuje románovému umění a dalším tématům.

Vydávání děl Milana Kundery se v Čechách po roce 1989 ujalo výhradně nakladatelství Atlantis. Dosud zde vyšly ve velké vázané řadě čtyři romány (Žert 1991, Nesmrtelnost 1993, Valčík na rozloučenou 1997 a Nesnesitelná lehkost bytí 2006), povídky Směšné lásky (1991) a dramatizace Jakub a jeho pán. Pocta Denisi Diderotovi (1992). V malé sešitové řadě pak vyšly zatím čtyři svazky esejů (další by měly následovat), většinou vybraných ze tří esejistických knih, autorem počeštěných (a zpravidla nejprve otištěných v časopise Host): Můj Janáček (2004), Zneuznávané dědictví Cervantesovo (2005), Kastrující stín svatého Garty (2006) a Nechovejte se tu jako doma, příteli (2006). Tato řada začala vycházet až sedm let poté, co vyšel prozatím poslední svazek z Kunderova díla v Atlantisu, Valčík na rozloučenou. A letos konečně vychází Nesnesitelná lehkost bytí. K vydání v Česku tak už zbývají pouze dva česky psané romány, Život je jinde a Kniha smíchu a zapomnění. Snad se jich časem také dočkáme a nebudeme je muset číst buď v cizích jazycích nebo v xerokopiích torontských vydání (najít je lze v několika málo knihovnách, avšak čekací lhůty jsou pro velký zájem velmi dlouhé, např. na Nesnesitelnou lehkost bytí se v Národní knihovně dosud čekalo i dva roky…). Zda budou někdy oficiálně přeloženy francouzsky psané romány, zůstává otázkou – Kundera na to zatím nemá ani čas, ani chuť.

Z množství ocenění, které Milan Kundera za své dílo získal, jmenujme alespoň tyto: Státní cena (1964), Cena Svazu československých spisovatelů (1968), francouzská Prix Médicis za nejlepší zahraniční román (1973, za Život je jinde), italská Premio letterario Mondello (1978, za Valčík na rozloučenou), American Common Wealth Award (1981), Evropská literární cena (1982), Jeruzalémská cena (1985), Cena kritiků Francouzské akademie (1987, za Umění románu), Cena Nelly Sachsové (1987), Rakouská státní cena za evropskou literaturu (1987), Rytíř Čestné legie (Francie, 1990), Cena Jaroslava Seiferta (1994), české státní vyznamenání Medaile za zásluhy (1995), Herderova cena Vídeňské univerzity (2000) a další. Již mnoho let je navrhován i na Nobelovu cenu za literaturu a často byl považován i za jednoho z favoritů; málokterý český spisovatel měl po Jaroslavu Seifertovi (Nobelova cena 1984) takovou šanci tuto poctu získat jako právě Kundera.

 

Bibliografie 
Člověk zahrada širá (básně; 1953)*
Poslední máj (poéma; 1955)*
Monology (básně; 1957)*
Umění románu. Cesta Vladislava Vančury za velkou epikou (esej; 1960)*
Majitelé klíčů (hra; 1962)*
Směšné lásky (3 povídky; 1963)*
Druhý sešit směšných lásek (3 povídky; 1965)*
Žert (1967; Atlantis 1991)
Třetí sešit směšných lásek (4 povídky; 1968)*
Ptákovina (hra; 1969)*
Směšné lásky (7 povídek; 1970; Toronto 1981; Atlantis 1991)
Jakub a jeho pán. Pocta Denisi Diderotovi (dramatizace 1970; franc. 1981; Atlantis 1992)
Život je jinde (franc. 1973; č. Toronto 1979)
Valčík na rozloučenou (franc. 1976; č. Toronto 1979; Atlantis 1997)
Kniha smíchu a zapomnění (franc. 1979; č. Toronto 1981)
Nesnesitelná lehkost bytí (franc. 1984; č. Toronto 1985; Atlantis 2006)
L’art du roman (Umění románu; 7 esejů; franc. 1986)
Nesmrtelnost (franc. 1990; Atlantis 1993)
Les testaments trahis (Zrazené testamenty; 9 esejů; franc. 1993)
La lenteur (Pomalost; franc. 1995)
L’identité (Totožnost; franc. 1997)
L’ignorance (Nevědomost; špan. 2000; franc. 2003)
Můj Janáček (3 eseje; Atlantis 2004)
Le rideau (Opona; 7 esejů; franc. 2005)
Zneuznávané dědictví Cervantesovo (2 eseje; Atlantis 2005)
Kastrující stín svatého Garty (3 eseje; Atlantis 2006)
Nechovejte se tu jako doma, příteli (2 eseje; Atlantis 2006)

* Hvězdičkou jsou označena díla, která autor zavrhnul a nedovoluje je již vydávat.

Filmové adaptace děl Milana Kundery:
Nikdo se nebude smát (1965; režie Hynek Bočan)
Žert (1968; režie Jaromil Jireš)
Já truchlivý Bůh (1969; režie Antonín Kachlík)
The Unbereable Lightness of Being (Nesnesitelná lehkost bytí, USA 1988; režie Philip Kaufman)

Knihy o Milanu Kunderovi vydané v Česku:
Květoslav Chvatík Svět románů Milana Kundery (Atlantis 1994)
Helena Kosková Milan Kundera (H & H 1998)
Eva Le Grand Kundera aneb Paměť touhy (Votobia 1998)
Tomáš Kubíček Vyprávět příběh. Naratologické kapitoly k románům Milana Kundery (Host 2001)
Jakub Češka Království motivů (Togga 2005)

Jednotlivé rozsáhlejší eseje, věnované M. Kunderovi, lze najít např. v těchto knihách:
Milan Jungmann
Cesty a rozcestí (Rozmluvy 1988)
Helena Kosková Hledání ztracené generace (H & H 1996)
Sylvie Richterová Slova a ticho (Čs. spisovatel 1991), Ticho a smích (Mladá fronta 1997)

© Milan Valden

Diskuse

Vložil: Jaroslav Vávra, 06.08.2016 22:48
Kundera, Milan
Dobrý den, bylo by možno aktualizovat toto heslo? Vyšla esejistická kniha Setkání, román Oslava bezvýznamnosti (oboje francouzsky), v češtině pak další tři svazečky esejů, divadelní hra Ptákovina a hlavně jeden z nejdůležitějších Kunderových románů vůbec - Život je jinde, jehož české vydání by si zasloužilo... větší pozornost podobně jako před deseti lety vydaná Nesnesitelná lehkost bytí.
Vložil: redakce, 31.08.2012 15:59
Kundera, Milan
fotografie je opravena, děkujeme za upozornění
Vložil: tsk, 31.08.2012 00:00
Kundera, Milan
Tak ještě jednou, heslo je, pane autore, velice dobře zpracováno, ale potřebuje doplnit ještě o poslední esejistickou knihu Setkání (i v bibliografii). Co mne však zaráží, je portrét Ludvíka Kundery, jehož tu vydáváte za Milana. Nezaslouží si to ani jeden z bratranců, byť by se vám asi vesele zasmáli.
Vložil: Petr Vaněk, 16.12.2006 15:28
Kundera, Milan
díky Vám za něj.
Vložil: Jan Vaněk jr., 14.12.2006 14:21
Kundera, Milan
Ještě jedno upřesnění: podle http://sigma.nkp.cz/F/?func=find-c&ccl_term=sys=000145458 vydání Směšných lásek z r. 1970 ještě obsahovalo Já, truchlivý bůh, tu patrně vypustil až později.
Vložil: Muk, 20.11.2006 11:10
Kundera, Milan
Máte pravdu: text jednoho dílu z Knihy smíchu a zapomnění ve Velké trojce je úplný oproti torontskému vydání Knihy smíchu a zapomnění. Není tam sice o tom žádná autorova poznámka, ale srovnával jsem oba texty přímo a je to tak.
Vložil: k, 16.11.2006 12:57
Kundera, Milan
Pamat ma zradila, ziadna poznamka autora o doplneni chybajucich viet v texte vo Velkej trojke nie, ospravedlnujem sa za chybnu informaciu. O dovod viac, aby vysla kompletna Kniha smichu a zapomneni.:-)
Vložil: k, 15.11.2006 17:45
Kundera, Milan
Jedna poviedka (cast, kapitola, vyberte si :-)) z Knihy smichu a zapomneni vysla aj v Cesku, spolu s poviedkami Skvoreckeho a Lustiga, v knihe s nazvom Velka trojka (ISBN 80-85204-06-1, podla elektronickej databazy www.nkp.cz). A ak si dobre spominam, tak v torontskom vydani vypadli nejake vety, a v... tomto ceskom je poviedka kompletna, aspon taky bol k komentar. Uff, dufam, ze ma pamat neklame.:-)
Vložil: Jan Vaněk jr., 15.11.2006 15:29
Kundera, Milan
Dobrá práce; ale proč jen se mi zdá, že mnohé formulace už jsem četl na cs.wikipedia.org/wiki/Milan_Kundera ?
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 27976x

Inzerce
Inzerce
Inzerce