Jen málokdo v České republice neslyšel o bratrech Mašínech a jejich ozbrojeném boji proti komunismu, kdy se doslova prostříleli na Západ. Většina lidí na jejich sporné skutky také má nějaký názor. Asi ho má i bohemista Josef Švéda (1982), ve své knize Mašínovský mýtus: ideologie v české literatuře a kultuře ale jako by si ho chtěl nechat pro sebe, a místo toho analyzuje, jak příběh obou bratrů (a jejich společníků Milana Paumera, Zbyňka Janaty a Václava Švédy) ztvárňovali autoři v době komunismu a po roce 1989. Zdůrazňuje totiž už v úvodu, že jeho práce není historickou studií, ale sémiotickou analýzou. Jestliže přitom nikoho nepřekvapí, že komunisté interpretovali osudy Mašínů coby stoprocentně záporných postav velmi tendenčně, pak Švejda ukazuje, že srovnatelně tendenční – i když v opačném duchu – jsou i pokusy o jejich glorifikaci po pádu komunismu, a to v knihách jako Novákův román Zatím dobrý, Odkaz: pravdivý příběh bratří Mašínů, Mašínové: zpráva o dvou generacích nebo Jenom ne strach, jejichž autoři se podle Švédy snaží vzbudit falešný dojem, že přinášejí „pravou tvář historie“. Způsob zobrazení Mašínů a jejich aktivit je totiž podle něj „vždy nerozlučně spjat s dobovou ideologickou praxí. Polistopadová vyprávění se v tomto propojení od těch komunistických výrazně neodlišují“. Společné je pro „marxistickou i liberální romanci“ (v duchu koncepce N. Frye) „mytické rozdělení světa na dobro a zlo“: dnes pouze jedno černobílé vidění vystřídalo jiné.

Švéda poukazuje na to, že ve většině zmiňovaných polistopadových knih se podezřele silně uplatňuje – v souvislosti s aktivitami jejich otce Josefa Mašína a hlavně činností jejich švagra Ctibora Nováka – princip kolektivní viny vůči Němcům. A hlavně jsou pak z jejich verze událostí vynechány či potlačeny všechny skutečnosti, které by mohly obraz Mašínů coby morálně čistých, čestných a obdivuhodných hrdinů kalit: na okraji zájmu zůstává to, že jejich matka vstoupila přechodně do KSČ, i období jejich činnosti mezi lety 1948–1951, kdy se pokoušeli studovat vojenskou akademii, stejně jako výsledky vyšetřování údajně ukazující, že třeba policistu Oldřicha Kašíka zabil Josef Mašín ne v sebeobraně, jak tvrdil, ale v okamžiku, kdy Kašík už byl v bezvědomí.

Detailně Švéda analyzuje i to, jak jsou podány osudy obou bratrů po tom, co se dostali do Západního Berlína a kdy nastala jejich úspěšná podnikatelská kariéra. Třeba u Jana Nováka jsou vykresleni jako ztělesnění představy „pravého Američana“, který je schopný adaptovat se na nové podmínky, podobně jako Robinson Crusoe se dokáží „na ,pustém ostrově‘ trhu“ probít a poprat se s nepřízní osudu. Celkově dnes podle Švédy Mašínové zapadají coby hrdinové bojující „za svobodu a demokracii“ do dominantní ideologické situace, mohou být „uctíváni a oficiálně uznáváni, i když ne bezvýhradně všemi vedoucími politiky polistopadového režimu“.

Švédova kniha ukazující, jak vznikají novodobé politické mýty, které není dobré zaměňovat za „historickou skutečnost“, je záslužná, ovšem přesto ve mně vzbuzuje jisté pochybnosti. I když autor zmiňuje tu „drobnost“, že před rokem 1989 panovala cenzura a dnes už ne, soustředěním se na polistopadové „mýtotvorné“ texty může trochu vzbuzovat představu, že se v oblasti přepisování historie obecně nic moc nezměnilo a jde o dobu podobně názorově monolitní (podobně tvrdí Michal Pullmann, kterého Švéda hojně cituje, že po roce 1989 jen jedna ideologie vystřídala druhou, nebo Pavel Barša, že Havel „s poukazem k nespravedlnostem starým pomáhal nastolit nový režim, a tím i nové nespravedlnosti“). Přitom soudobé obrazy Mašínů (i celá dnešní doba) jsou přece jen o něco pluralitnější, a v debatě o Mašínech je dnes nepřeslechnutelný názor, který se z oné černobílé dichotomie vymyká (a proto také není tak lákavým soustem pro analýzu), totiž že v padesátých letech bylo skutečným hrdinstvím „nestřílet a najít si pro život užitečnější program, jako to dokázali bratři Medkové či Havlové a mnoho a mnoho dalších dědiců první republiky“ (Tomáš Zahradníček).