Grimsrud, Beate: Blázen svobodný

Grimsrud, Beate
Blázen svobodný

recenze beletrie zahraniční

Norská autorka Beate Grimsrudová ve svém silně autobiografickém románu ukazuje, že hranice mezi genialitou a šílenstvím je velmi tenká. Jak sama říká, „všichni kreativní lidé jsou sice trochu blázni, ale ne všichni blázni jsou kreativní“.

Mezi Norskem a Švédskem, mezi genialitou a šílenstvím
Beate Grimsrudová
: Blázen svobodný. Přel. Daniela S. Zounková, Doplněk, Brno, 2012, 414 s.

Brněnské nakladatelství Doplněk pokračuje v dobré tradici a v edici Současná evropská próza přináší další ze zajímavých norských titulů posledních let, tentokrát román spisovatelky Beate Grimsrudové Blázen svobodný, který se k nám díky tomu dostává poměrně záhy po vydání originálu. Román ve Skandinávii vyšel v roce 2010 a v následujícím roce byl nominován na Cenu Severské rady za literaturu, a to dokonce hned dvakrát, za Norsko i za Švédsko. Beate Grimsrudová se totiž sice narodila v roce 1963 v Norsku, ale od osmdesátých let žije ve Švédsku a sama se dnes považuje spíše za švédskou spisovatelku, protože se podle svých slov lépe orientuje v kontextu švédské literatury. Své romány proto obvykle píše švédsky, sama je pak ale překládá do norštiny a vydání v obou severských jazycích od sebe dělí zpravidla jen několik týdnů.

Beate Grimsrudová debutovala v roce 1990 povídkovou sbírkou Det fins grenser for hva jeg ikke forstår (Existují hranice toho, čemu nerozumím). Od té doby vydala řadu knih, kromě povídek a románů pro dospělé i několik dětských titulů společně se švédskou autorkou Inger Alfvénovou. Píše také filmové scénáře a divadelní hry.

Přestože román Blázen svobodný svoji dvojitou nominaci na Cenu Severské rady za literaturu neproměnil, jedná se o pozoruhodnou knihu. Představuje hluboký ponor do psychicky nemocné mysli s diagnózou nápadně připomínající schizofrenii. Hlavní postava knihy Eli slyší hlasy. Přidružují se k ní postupně jako její mužská alter ega a na rozdíl od Eli nerostou ani nestárnou. V šesti letech na školní besídce zaslechne Eli svůj první hlas – Espena. Je to hlas lítostivý, plný slz a obvykle ho přivolá tekoucí voda. Další hlas se přidá zhruba v deseti – Emil, oddaný fotbalu, který bude často přicházet jako obrana před smrtí v nejbližším okolí. V šestnácti se poprvé ozve Erik, rváč, který má Eli zachránit před vírou v Boha. To jeho příkazy budou ze všech nejdestruktivnější: vezmi židli a rozbij dveře, pořež si obličej, bij hlavou o zeď, per se jako o život. Později ve dvaceti šesti letech, už během pobytu v léčebně, se přidá poslední z hlavních mužských hlasů – princ Eugen, narcis, estét, chorobný shopaholik. V těžkých životních obdobích tato čtveřice zcela přehluší Eliin vlastní hlas, pohltí ji, stane se jí a nutí ji dělat divné věci. Nesmyslně se smát, dělat grimasy a mávat impulsivně rukama bude to nejmenší.

To, co okamžitě po vydání knihy vyvolalo vlnu zvědavosti a spekulací a co působí buď jako extrémní otevřenost, nebo jako provokace, je nápadná podobnost románové postavy Eli a autorky románu. Obě sdílejí tutéž fyziognomii, biografii i bibliografii. I Eli se z Norska přestěhuje do Švédska, Grimsrudová ji nechá napsat stejné knihy, které vydala sama, a obdržet za ně tytéž literární ceny. Logicky se pak vynořují otázky po autobiografičnosti celého románu. Grimsrudová na ně však reaguje většinou rázně a debatu uzavírá tím, že je spisovatelka a napsala román; co v něm je pravda a co fikce, je jen její věc.

Východiskem celé knihy je zasutá vzpomínka z dětství – zlobivé hyperaktivní dítě přivázané kšíry v postýlce s ohrádkou, aby se zklidnilo. Není to nic, co by vzbuzovalo výrazné emoce, opustíme-li však pomyslný dětský pokojík a podíváme-li se na tento výjev obecně, vidíme lidskou bytost spoutanou v popruzích a zavřenou za mřížemi. Kde se taková scéna může odehrát v dospělém věku? V psychiatrické léčebně s nucenými hospitalizacemi, svěracími kazajkami, speciálními lůžky s řemeny a vnucenými silnými dávkami zklidňujících léků. Beate Grimsrudová napsala román, ve kterém zkoumá, co s člověkem udělá právě tohle mnohonásobné popření lidské důstojnosti. Román ale není obžalobou psychiatrické péče ve Skandinávii. I když místy jisté ostny kritiky můžou zaznít, jsou namířeny spíše proti neuváženým změnám v dobře fungujícím systému a proti konkrétním lidem, ne proti systému jako takovému.

Psychická nemoc jako námět románu není v kontextu norské literatury ničím ojedinělým. To, co se nachází v temné krajině za hranicemi normálnosti, spisovatele zajímá. Namátkou připomeňme třeba dvojromán Jona Fosseho Melancholie (česky 2010) o psychicky narušeném malíři Larsi Hertevikovi nebo kouzelný příběh o dvou kamarádech z léčebny Ellingovi a Nilsi Bjartemu spisovatele Ingvara Ambjørnsena, jehož jedna část vyšla česky pod názvem Elling. Pokrevní bratři (2006). Také hlavní postava románu Erlenda Loa Naivní. Super (česky 2005) vykazuje jisté psychické abnormality. A například i prvotina norského spisovatele Carla Frodeho Tillera, román Skråninga (Svah) z roku 2001, nabízí intenzivní a místy extrémně nepříjemný pohled do psychotické mysli.

Blázen svobodný však představuje víc než jen mapování neznámého území v krajinách duše – nabízí fascinující a bezprostřední pohled na uměleckou tvorbu jako takovou. V románu Beate Grimsrudové je jedním z hlavních témat samotný proces psaní. To, jak slova vznikají, jak na sebe berou význam, jak se spojují do vět, které vytvářejí smysl, a jak vše prochází prsty spisovatele a stává se literaturou. Text je nesen sugestivním jazykem, který je zachován i v českém překladu Daniely S. Zounkové. Grimsrudová dokáže vyvolat autentickou úzkost z podlahy nebezpečně se svažující k oknům, přestože míček na ni položený se ani nehne. Podobně jako je hlavní postava Eli, zrakově postižená silná dyslektička, nucena vnímat literaturu převážně sluchem (z audioknih, z hlasitých čtení v kursech kreativního psaní, z debat a předčítání s přáteli), tak i Blázen svobodný vyvolává nutkání číst si zase jednou nahlas a soustředit se na zvuk samotný. Typickým poznávacím znamením Beate Grimsrudové je její cit pro jemné paradoxy. „Můj Bože, nedej, aby se ze mě stala křesťanka,“ modlí se zcela upřímně a vroucně Eli. „Nic si nepamatuju, ale nemůžu zapomenout,“ říká jinde. Některé věty má člověk chuť si někam poznamenat: „Je krásná, podobně jako já, ale na ní to vypadá mnohem líp.“

Román má závažný námět, ale není bezvýchodně temný. Grimsrudová má skvělý smysl pro humor a jako správný vypravěč umí svoje „vtipy“ podat s kamennou tváří. Klasická existenciální otázka „být, či nebýt“ u ní dostává sarkastickou podobu „lasagne, nebo smrt v ledové vodě“. A když chce Eli novému psychiatrovi ukázat, že je v rovnováze a zaslouží si propuštění z uzavřeného oddělení, udělá mu na stole ve vší vážnosti jogínský stoj na hlavě.

Grimsrudová ukazuje, že hranice mezi genialitou a šílenstvím je velmi tenká, ale zároveň v žádném případě nekreslí romantizující obraz blázna. Jak sama říká, „všichni kreativní lidé jsou sice trochu blázni, ale ne všichni blázni jsou kreativní“. A její románová dvojnice Eli to příkladně glosuje: „Jediný rozdíl mezi mnou a šílencem je, že já nejsem šílená.“

Nakladatelství Doplněk vzalo románovou Eli za slovo: „Když se mé texty můžou ocitnout na Kubě, můžou se ocitnout kdekoliv.“ Je skvělé, že se ocitly i u nás.

 

© Pavla Nejedlá

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 43 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

80%autor článku   48%čtenáři

zhlédnuto 1981x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce