Hra mladého britského dramatika Matta Charmana Večer na psích dostizích (2006) se celá odehrává v bytě jedné z postav. Psí dostihy pro většinu výlučně mužských hrdinů zosobňují lákavou možnost rychlého zbohatnutí, a tedy i vyššího společenského statusu, respektu a potvrzení vlastní identity. Nakonec se na dostihy, příznačně, nevypraví.

Carl, Chalky, Rick a Lionel si dohromady koupí dostihového psa. Později vyjde najevo, že Carl podíl na psovi nabídl i Paulovi, který je známý svou agresivitou. Ve hře vystupuje ještě Danny, Carlův mladší bratr. Danny se psího podniku neúčastní, chystá se vzít si svou přítelkyni a celkem úspěšně odráží Carlovy pokusy vnutit mu svůj náhled na život. Když se v Carlově bytě objeví Paul, lehce převezme úlohu pána situace. Ostatním se také svěří, že někdo znásilnil jedno z jeho dětí. Vezme si do hlavy, že údajným pachatelem je Rick, který do bytu dorazí jako poslední.

Jessica Droomgoolová – porotkyně v prestižní soutěži Verity Bargate Award, již Charman se svou hrou vyhrál – označila Večer na psích dostizích za „triumf instinktivního dramatického psaní“. Její úsudek je podle všeho přesný. Charmanova hra nemá nijak překvapivý děj nebo tematické zaměření. Vystupuje v ní hrstka nepříliš komplexních postav. Autor však velmi dobře pracuje s napětím, které mezi nimi vzniká, a situace, do nichž je vsazuje, nejsou nikdy přespříliš explicitní. Večer na psích dostizích má též jednoduchou, ale velmi dobrou strukturu: v úvodu, ve zlomu na začátku druhého jednání i v rezolutním závěru přichází přesně to, co má.

Ve hře nejvýrazněji vystupuje konflikt mezi bratry Carlem a Dannym, vhodně zvýrazněný občasnými připomínkami, že Danny by rád co nejdříve odešel za svou snoubenkou a o žádné dostihy nestojí. Carl ho ale pokaždé umluví, aby zůstal. Starší bratr je krátce po rozvodu, své děti vídá jednou za čtrnáct dní, na živobytí si vydělává mytím aut v autoservisu a jako jediný způsob, jak svou situaci zlepšit, vidí koupi chrta. Svá selhání si odmítá připustit a diví se, že ho bratr nechce poslouchat. Ze svého pokaženého života viní společenské poměry a volá po návratu tradičních hodnot. Násilnický Paul je pro něj vzor mužství: „Nežvaní o tom, ale rve se. (…) Proste kdybychom to tak cejtili všichni, kdoví, jestli bysme byli v takovým průseru jako teď.“

Ostatní postavy jsou trochu upozaděné, ale víme, že ani ony nenaplňují tradiční ideál mužství. Lionel je pod pantoflem, Rick homosexuál a Chalky příliš nesmělý na to, aby si našel ženu. Rádi by se považovali za pořádné chlapy, kteří se věnují chlapským věcem, jako jsou třeba psí dostihy. Svět kolem nich ale jejich touhu podkopává – nechává je čelit mnoha věcem, s kterými si nevědí moc rady a  které neladí s jejich chápáním. Na dostihy jim nezbývá čas ani chuť.

Charman pojímá krizi mužské identity s příjemnou civilností, k čemuž mimo jiné přispívá skutečnost, že všechny postavy jsou zaměstnanci autoservisu. Téma jistě ještě nějakou dobu nepřestane být aktuální a v západním světě je všeobecně srozumitelné. Charman by tedy bez výhrad mohl následovat starší kolegy z vlny drsné cool dramatiky (nejznámější je u nás Mark Ravenhill a Martin McDonagh) a přestavit se na českých jevištích. Důležitý vydavatelský počin nakladatelství Pistorius & Olšanská, který dokládá, že v současném britském dramatu se to už tolik nehemží narkomany a explicitními sexuálními scénami, k tomu třeba přispěje.