Urban, Simon: Plán N

Urban, Simon
Plán N

studie beletrie zahraniční

Píše se říjen 2011 a dosud existují dva německé státy. Berlín je rozdělen zdí. Ve východní části Berlína, hlavním městě Německé demokratické republiky, jejímž nejvyšším představitelem je už dvaadvacet let Egon Krenz, je nalezena mrtvola oběšeného muže.

Román zrady
Simon Urban: Plán N. Přel. Jana Zoubková, Euromedia Group – Odeon, Praha, 2012, 432 s.

Píše se říjen 2011 a dosud existují dva německé státy. Berlín je rozdělen zdí. Ve východní části Berlína, hlavním městě Německé demokratické republiky, jejímž nejvyšším představitelem je už dvaadvacet let Egon Krenz, je nalezena mrtvola oběšeného muže. Je popraven způsobem, který připomíná praktiky Státní bezpečnosti z doby oživení v letech 1989–1990, kdy byla tajná služba NDR restrukturovaná a očištěná tak, aby více odpovídala modelu západních tajných služeb. Jak se mezi lidmi říká, takovými popravami se tehdy mstily staré kádry estébé za ztrátu postavení. Vláda NDR má obrovský zájem na tom, aby vyšetřování vraždy prokázalo, že v ní nemá prsty její tajná služba, jinak by byly ohroženy konzultace se Západním Německem. Na jejich pozitivním průběhu závisí uzavření mezinárodních smluv životně nutných pro krachující hospodářství NDR.

Vyšetřování na místě činu vede východoberlínský kriminalista Martin Wegener, který předpokládá, že tak politicky výbušný trestný čin co nejdřív převezme speciální útvar Státní bezpečnosti, komisariát 5. Ovšem vzhledem k tomu, že má o vraždě vyjít v prestižním západoněmeckém týdeníku článek pod titulkem Estébé vraždí dál, vedení státu rozhodne o zřízení zvláštního vyšetřovacího týmu, jehož členy budou kromě Wegenera i špičkový západoněmecký kriminalista Brendel a důstojník západoněmecké tajné služby Kayser. A tak tato nesourodá trojice začne vyšetřovat ve Východním Berlíně, špinavém hlavním městě hospodářsky se hroutícího státu, kde je vše zahlceno zplodinami aut značky Fobos, nástupci trabantů, která jezdí na palivo z řepkového oleje.

Je to německo-německý politický thriller, román z alternativní historie nebo detektivka s osobitým policejním vyšetřovatelem? Všechny odpovědi jsou správné.

Protagonistou románu, hrdinou smutné postavy je unavený postarší kapitán kriminální policie v Berlíně-Köpenicku Martin Wegener. Nikdy neodchází ze scény, a to ani ve spánku, veškerý děj se vztahuje k němu. Místem děje je hlavní město Německé demokratické republiky Berlín (Východní) a je zasazen do jedenácti dnů v říjnu 2011, přirozeně s častými retrospektivami. Alternativní historický vývoj začíná v dubnu roku 1989, kdy je Erich Honecker donucen odstoupit a nahradí ho Egon Krenz (ve skutečnosti k tomu došlo až v říjnu 1989). Protože po otevření hranice NDR 9. listopadu 1989 (historické datum) emigruje příliš mnoho občanů NDR na Západ, dá Krenz o rok později hranice zase zavřít. Ke sjednocení Německa nedošlo, dál existují dva německé státy. A tady začíná autorova fabulace. V souvislosti s existencí NDR se vyvíjí jinak i západní SRN.

Ústřední hrdina, kapitán Martin Wegener, je ryze fiktivní postava, jeho šarže kapitána (německy der Hauptmann) a příslušnost do čtvrti Köpenick je vtipnou aluzí na historickou postavu známou z dramatu Carla Zuckmayera Der Hauptmann von Köpenick, Hejtman z Kopníku. V Plánu N je kapitán Wegener nejen vyšetřovatelem, ale i průvodcem po vlastním životě a komentátorem dění v Německé demokratické republice, té historicky existující, i té fiktivní po roce 1989. Tady je na místě poznamenat, že Simon Urban se narodil a žije v SRN. Martin Wegener má předchůdce i v současné literatuře, jistě k nim patří postava kriminalisty Meyera Landsmana z románu Židovský policejní klub (Odeon 2008) amerického autora Michaela Chabona. Právě tomuto spisovateli Urban v závěru knihy děkuje. Chabonův román je fikcí alternativní historie.

Plán N však vykazuje mnohem větší spřízněnost s románem anglického autora Roberta Harrise Otčina (Fatherland), který vyšel v roce 1992. Spojuje je chmurná atmosféra Berlína, kde tajná služba hraje první housle. U moci je režim, který ve skutečnosti prohrál. V Otčině je to po vyhrané válce nacistická diktatura. Děj se odehrává v průběhu několika dní v roce 1964 v Berlíně. Hitler je vládcem porobené Evropy, v níž existují satelity sdružené do evropské unie. Protagonistou je rovněž kriminalista, který vyšetřuje vraždy s politickým pozadím a vyšetřování mu také maří tajná služba, v tomto případě gestapo. Bez zajímavosti není, že překlad Harrisova románu odmítla německá nakladatelství a román německy poprvé vyšel ve Švýcarsku.

Z německy psané beletrie na téma alternativní historie je nutné zmínit román Morbus Kitahara rakouského autora Christopha Ransmayra, který vyšel v roce 1995. Východiskem této prózy je skutečný návrh amerického ministra financí Henryho Morgenthaua z roku 1944, aby nacistické Německo (včetně Rakouska) bylo po porážce nejen demilitarizováno a denacifikováno, ale také přeměněno v agrární zemi. Veškeré průmyslové zařízení se demontuje, nepřipustí se jakákoliv technika a výstavba, aby se zabránilo další agresivní válce, která by mohla vzejít z německého území. Tento plán byl ještě za války cílenou indiskrecí zveřejněn a spojenci ho nakonec zavrhli. Ransmayr ovšem v románu rozvíjí právě tento nerealizovaný návrh.

Román Plán N zalidňuje množství postav, některé si Simon Urban vypůjčil z reálného života, z německé politické scény a televizního šoubyznysu, a obsadil je do fiktivních rolí. Ne každý český čtenář může identifikovat postavy a reálie skutečné oproti fiktivním, ovšem napětí a potěšení ze čtení to zásadně neovlivní. Nicméně stručně zmiňme ty nejdůležitější.

Egon Krenz, v románu nejvyšší představitel NDR, byl politický funkcionář SED v NDR, od října 1989 nástupce Ericha Honeckera. Jeho politická kariéra ovšem skončila už v prosinci 1989. Oskar Lafontaine je západoněmecký levicový politik, dlouholetý funkcionář západoněmecké sociální demokracie, v roce 2010 spoluzaložil novou stranu Levice. Gregor Gysi je právník, v časech NDR byl funkcionářem SED a jak se po převratu ukázalo, také tajný spolupracovník Státní bezpečnosti. Po roce 1989 se angažoval v postkomunistické straně PDS, dnes je funkcionářem strany Levice. Otto Schily je západoněmecký právník, v 70. letech obhajoval před soudem některé členy Frakce Rudé armády. Spoluzakládal stranu Zelených, v roce 1989 však vstoupil do sociální demokracie. V letech 1998–2005 byl ministrem vnitra SRN a v této funkci byl velmi kritizován za omezování občanských práv v rámci boje proti terorismu. Sahra Wagenknechtová je německá politička, byla členkou východoněmecké SED, od roku 1990 činná v postkomunistických stranách, dnes funkcionářka strany Levice, přítelkyně Oskara Lafontaina. Margot Honeckerová, vdova po Erichu Honeckerovi, byla v letech 1963–1989 ministryní školství NDR. Od roku 1992 žije v Chile. Erich Mielke byl dlouhých třicet dva let (1957–1989) ministrem pro Státní bezpečnost NDR. V roce 1993 byl odsouzen za vraždy spáchané v roce 1931(!). Z výkonu trestu byl předčasně propuštěn a zemřel v Berlíně v roce 2000. Claudia Rothová je západoněmecká politička, funkcionářka strany Spojenectví 90/Zelení. Sigmund Jähn je historicky první německý kosmonaut (NDR), v létě 1978 strávil ve vesmíru sedm dní na lodi Sojuz 29. Peter Sodann, herec, režisér a intendant v NDR i ve sjednoceném Německu, kandidoval na spolkového prezidenta za stranu Levice. Wolfgang Lippert je známý zpěvák, moderátor a bavič, proslul v NDR i ve sjednoceném Německu.

Mezi důležité reálie, které se objevují v textu, patří prestižní týdeník Der Spiegel, který vychází v SRN od roku 1947. V románu zmíněný „hrob Hitlerových deníků“, který si časopis sám kope, je narážkou na skandál časopisu Stern, který koupil a v roce 1983 začal otiskovat Hitlerovy deníky, jež byly ovšem falzem. Pullach je město v Bavorsku, sídlo Spolkové zpravodajské služby (BND) od jejího založení v roce 1956. Ve věznici v hornolužickém městě Budyšín (německy Bautzen) byli jak za nacistického, tak poválečného režimu věznění političtí odpůrci. Za časů NDR se jí říkalo estébácký kriminál, protože zde byli věznění lidé za politické delikty, mj. ti, kteří se dopustili trestného činu přípravy k opuštění republiky. Dnes je ve věznici muzeum. Hartz IV je zákon z roku 2005, jímž se obecně snížily sociální dávky v SRN.

Simon Urban splétá v románu alternativní historie skutečnost s fikcí bravurně a s velkou fantazií a s notnou dávkou ironie. Brilantně jsou zobrazené napětí, nedůvěra a předsudky mezi „východními a západními“ Němci, myšleno v politickém, nikoli geografickém smyslu. Ty ovšem v realitě existují mezi občany obou bývalých německých států dodnes, navzdory sjednocení z roku 1990.

V nejobecnějším smyslu považuju Urbanův Plán N za román o zradě. A to v rovině soukromého života hlavního protagonisty i v rovině politické. Kapitán kriminální policie Wegener je bytostný skeptik. Správný policajt nesmí důvěřovat nikomu. Ovšem život v politické diktatuře ho nutí nedůvěřovat nejen při vyšetřování, ale i po skončení pracovní doby v soukromí. Je paranoidní z titulu své profese, nebo proto, že žije v diktatuře, nebo proto, že všichni lžou a od každého je možné čekat zradu? Jeho osobní život je v troskách. Karolína Endersová, femme fatale jeho života, ho před rokem opustila a se všemi konsekvencemi se věnuje kariéře na významném Ministerstvu energetiky. Martin není schopen se s touto ztrátou smířit. Posedlost Karolínou se v románu projevuje vyhrocenými sexuálními scénami, ve vzpomínkách, fantaziích i realitě. Jeho bývalý nadřízený a učitel, major Josef Früchtl, který v důchodu pracoval jako soukromý detektiv, před rokem záhadně a beze stopy zmizel. Ztráta této otcovské figury je pro něj bolestná nejen osobně, ale vnímá ji právem i jako politické ohrožení nezávislého vyšetřování. Osamění užírá Martina natolik, že se z vůle autora utíká do vzpomínek na dětství a své rodiče, kteří jsou už dávno po smrti.

Skepse a nedůvěra dostávají další potravu, když na případu vraždy s politickým pozadím, jejíž okolnosti ohrožují bezpečnost země, musí spolupracovat se západoberlínským špičkovým kriminalistou Richardem Brendlem. Komplexy, které vůči němu cítí, jen zvolna ustupují kolegiálnímu a přátelskému vztahu.

Soukromí Martina Wegenera se přímo i nepřímo prolíná s vyšetřováním. Vyšetřování je kuriózní nejen v tom, že na území Východního Berlína operuje se západoněmeckými vyšetřovateli, ale i tím, že mezi podezřelé patří Státní bezpečnost, tudíž by ji kriminalisté měli vyšetřovat stejně jako ostatní podezřelé. Je to ovšem tajná služba s neomezenou mocí ve státě. Proto náměstek ministra pro Státní bezpečnosti generálplukovník Steinkühler Wegenerovi hned na začátku říká: „Jste první kriminalista v dějinách Německé demokratické republiky, který může vyšetřovat Státní bezpečnost. Ale radost by vám nakonec mohla zhořknout, protože nebudete ve vyšetřování Státní bezpečnosti první úspěšný!“

O zradu jde v románu i v rovině politicko-ideologické. Zrada ideálů socialismu v NDR. Absence demokracie. „Země, které se nazývají demokratické, takové nikdy nejsou, všimli jste si toho?“ říká jedna z postav románu. Možná je na místě dodat, že totéž by mohlo platit pro politické strany, v Německu i v ČR je jich celá řada. Své občany zrazuje i SRN tím, že osekává sociálně soudržný stát, což vede k tomu, že někteří občané emigrují ze SRN do NDR. Státní moc zrazuje občany bez ohledu na politický režim. Brendel říká Wegenerovi: „Martine, jediný rozdíl mezi SRN a NDR je ten, že se občané SRN nebaví o svinstvech svý vlády, protože mají plnou hubu eko-bio-potravin“. Pro občanskou opoziční skupinu Brigáda Alexandra Bürgera je zradou celý režim, kompletní NDR. Brigáda do děje vnáší motiv odboje proti diktatuře, otázky legitimity odbojových prostředků i cílů. Bomby proti věcem se mění v násilí proti lidem.

Silnou stránkou románu je autorova ironie a vtip, které se projevují v nezapomenutelných scénách, například v ústředí Státní bezpečnosti s majorem Renatou nebo na nudistické pláži, kde jsou kriminalisté Wegener a Brendel donucení získávat informace vysvlečení donaha. Ironie a humor, někdy i černý (viz scéna, kdy estébé přeruší Wegenerovi vášnivé sexuální číslo de facto jeho přispěním), jsou obranou, jak se nezbláznit. Pomáhají snášet zradu, zradu, zradu. Té je na stránkách románu víc než dost a houstne tak, jak se vyšetřování vraždy chýlí k závěru. Vrahem není zahradník, zahradník je zavražděný. Je to zahradník metaforický? Voltairův Candide obdělávající svou zahradu?

 

© Jana Zoubková
text vyšel jako doslov ke knize Plán N
na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatelství Odeon

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2245x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce