Urban, Simon: Plán N

Urban, Simon
Plán N

recenze beletrie zahraniční

I z publikované ukázky je myslím patrná značná upovídanost, která románu Plán N škodí podle mého ze všeho nejvíc. Simon Urban má velmi vtipné a originální nápady, ale ve svém nadšení jako by neznal míru.

Pouze pro trpělivé
Simon Urban: Plán N. Přel. Jana Zoubková, Euromedia Group – Odeon, Praha, 2012, 432 s.

Recenzní výtisk románu Plán N Simona Urbana (nar. 1975) bez výčitek věnuji prvnímu zájemci a nebudu jej příliš postrádat. Přesto nechci čtenářům tajit: mezi německými kritiky (FAZ, Die Zeit, Die Tageszeitung...) kniha získala nemalý ohlas, hodnotí ji vesměs jako vtipnou, napínavou a plnou fantazie. Jejich nadšení nicméně nesdílím, a to navzdory tomu, jak zajímavá a slibná je výchozí situace, kterou si autor pro svůj příběh zvolil.

Děj knihy velmi výstižně shrnuje překladatelka Jana Zoubková v doslovu, který je rovněž k dispozici na těchto stránkách, proto prosím čtenáře, aby do něj nahlédl – bylo by zbytečné se opakovat. Simon Urban se pouští do odvážných představ na téma „co by se stalo, kdyby se Německo v roce 1990 znovu nesjednotilo“ a v prostředí Východního Berlína roku 2011 rozehrává příběh vyšetřování záhadné vraždy. Jedná se tak o kombinaci alternativní historie, thrilleru, ale také satirických komentářů nešetřících kapitalismus, socialismus, Evropskou unii ani leccos dalšího, co je právě po ruce.

Tísnivou atmosféru chátrajícího uniformního města, kde nikdo nikomu nedůvěřuje a každý druhý spolupracuje s tajnou policií, autor ozvláštňuje svérázným koloritem: kombinuje klasické atributy spjaté s bývalou NDR (jako třeba sekt značky Rotkäppchen) s vlastními vynálezy, například s východoněmeckým smartphonem „Minsk“, limonádou „Bionýr“ či s nástupcem trabanta, automobilem zvaným „Fobos“, který jezdí na řepkový olej. Německé pamětníky tento nostalgicko-fantastický mix jistě baví ještě víc než české čtenáře, hojné uvádění názvů různých výrobků však někdy připomíná násilný product placement1. Trochu uměle působí i postrkování hlavní postavy, vyšetřovatele Martina Wegenera, z jednoho bizarního místa na druhé (obří vrakoviště trabantů, luxusní diskotéka pro prostopášné zahraniční hosty) – zřejmě jen proto, aby se mohl autor vyřádit na květnatých popisech kulis. Ale budiž, kdo má v oblibě efektní scenerie, přijde si na své.

Náročnější je prokousávat se Wegenerovými častými vnitřními monology a úvahami, které se v lepším případě vztahují k politice či k jeho osobní filozofii, v tom horším pak k expřítelkyni Karolíně, přičemž nářky nad její ztrátou neberou konce. Kontrast k tomu tvoří chlapácké, až neuvěřitelně pohotové rozhovory mezi drsnými policisty – tu vtipné, tu méně. Pro ostřejší slovo autor obecně nejde daleko, vtípky jako „mezi čtyřma očima, mezi čtyřmi půlkami prdele“ asi bude podle naturelu některý čtenář pokládat za osvěžující, jiný za únavné, stejně jako banální poznámky typu „siréna umlkla, zklamaná, že už je konec“.

Co se týče samotné detektivní zápletky, nemá zde smysl diskutovat, nakolik je pravděpodobná; o překvapivé zvraty však rozhodně není nouze. Vzhledem k různým epizodám a (někdy až surrealistickým) odbočkám občas může činit trochu potíže sledovat vývoj událostí, ostatně chudák kapitán Wegener je do poslední chvíle také čím dál zmatenější. V podstatě každý skrývá nějaké zásadní tajemství a pohnutky postav jsou zpravidla úplně jiné, než bychom se nadáli; nikdo nemůže autorovi vyčítat, že by vše prohlédl na prvních stránkách. Ve hře jsou ideologické, ekonomické i ekologické souvislosti, a tak zápletka poskytuje postavám spoustu prostoru vyjadřovat se k těmto tématům. Jednomu by se málem zastesklo po prostých vraždách z vášně či z touhy po majetku... Přesto je třeba ocenit, že autor dokázal svůj svět jakž takž ukočírovat a udržet děj pohromadě.

I z publikované ukázky je však myslím patrná značná upovídanost, která románu Plán N škodí podle mého ze všeho nejvíc. Simon Urban má velmi vtipné a originální nápady, ale ve svém nadšení jako by neznal míru. Promyšlené narážky, které by skvěle vyzněly jako krátké anekdoty nebo povídky, se utápějí v množství balastu, což čtenáře může téměř odradit od dalšího čtení. A to je škoda, protože v pseudointelektuální omáčce se najde i řada zajímavých námětů k zamyšlení, trefných kritických popíchnutí směrem k současnému Německu a vůbec Evropě, a na mnoha místech se opravdu podařilo vystavět velmi vtipné situace.

Českému čtenáři, který není obeznámen s nedávnou německou historií, může naneštěstí část zábavných a satirický narážek uniknout. Tento problém asi nejlepším možným způsobem řeší překladatelka v již zmiňovaném doslovu: objasňuje některá nejdůležitější fakta a uvádí jména skutečných osobností, které autor do příběhu zapletl, spolu s vysvětlením, o koho se doopravdy jedná. Po dočtení knihy se tak dozvídáme o dalších rafinovaných vtípcích. Škoda jen, že dojem z celkové práce Jany Zoubkové kazí nedotažená korektura textu.

Plán N je prvním a zatím jediným vydaným románem Simona Urbana. Autorovi nechybí fantazie ani pozorovací talent k tomu, aby ve spisovatelské kariéře pokračoval. Jen kdyby se příště odhodlal radikálněji škrtat.

 

1. Simon Urban mimochodem působí také jako reklamní textař; svou profesi uplatnil i na webových stránkách www.simonurban.de, kde na návštěvníky vyskakují okna propagující právě automobily Fobos a limonády Bionýr. zpět 

© Marie Voslářová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 52 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

60%autor článku   46%čtenáři

zhlédnuto 2482x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce