Chamoiseau, Patrick: Texaco

Chamoiseau, Patrick
Texaco

recenze beletrie zahraniční

Patrick Chamoiseau pochází z Martiniku, vystudoval v Paříži, dnes patří mezi nejoceňovanější antilské spisovatele. Po celém světě ho proslavil zejména román Texaco, za který roku 1992 získal prestižní francouzskou Goncourtovu cenu.

Patrick Chamoiseau: Texaco. Gallimard, Paris, 1994, 489 s.

Přestože dnešní doba přeje i tzv. malým nebo kulturně vzdáleným a exotickým literaturám, schází na pultech českých knihkupectví a knihoven mnoho stěžejních děl. Patří mezi ně i román Texaco, záhy po vydání ověnčený prestižní Goncourtovou cenou, jehož autorem je martinický spisovatel Patrick Chamoiseau (* 1953). Ten spolu s Haiťanem Reném Depestrem tvoří dvojici francouzsky píšících antilských spisovatelů, které již čeští čtenáři mohou znát: Depestrovi v českém překladu vyšly Chvalozpěv na ženu-zahradu (č. 2001) a Jako o závod (č. 2002), Chamoiseauovi Solibo Ohromný (č. 1993) a Otrok stařec a obří pes (č. 2005). Kdo měl příležitost tyto knihy přečíst, jistě kromě exotického prostředí zaznamenal i jejich osobitou kreolizující poetiku, která mísí výsostné literární vyjadřování s prvky tamního jazyka a myšlení.

Jak lze tušit, Texaco není kniha o americké ropné společnosti. Není to ani náboženský text – navzdory názvům jednotlivých oddílů („Zvěstování“, „Kázání“ a „Vzkříšení“) a jménu Kristus, které zazní hned v první větě vyprávění. Texaco je příběh o stejnojmenné čtvrti ležící na periferii Fort-de-France, hlavního města ostrova Martinik. Texaco je ale také epopej antilského lidu. Na téměř pěti stech stranách autor nechává zaznít hlasy desítek postav a na pozadí jejich životů líčí dějiny Martiniku od 19. století – od doby, kdy na Antilách ještě vládl otrokářský řád, přes zrušení otroctví po vyhlášení bývalých antilských kolonií francouzskými zámořskými departamenty a jejich modernizaci.

První části románu předchází chronologický nástin dějin Texaka, aby se čtenář neztratil v jednotlivých etapách „dobývání“ měst černochy a mulaty. Je zajímavě rozčleněný podle materiálu používaného na stavbu jejich obydlí: „Doba větvo-chýší“, „Doba slámy“, „Doba bedno-dřeva“, „Doba vlákno-cementu“, „Doba betonová“. Samotné povídání začíná oddílem „Zvěstování (kdy urbanista přicházející zbořit Texaco padne v kreolském cirku a čelí slovu ženy-matadora)“. Jednoho dne se v Texaku, osadě vybudované okolo ropných zásobníků společnosti Texaco, objeví neznámá postava (Kristus) a obyvatelé v této události okamžitě vidí předzvěst brzké demolice jejich slumu. Incident na sebe nedá dlouho čekat a Kristus padá k zemi zasažen kamenem. Texačané ho odnesou k místnímu léčiteli, a když přijde k sobě, nechají ho o samotě se zakladatelkou čtvrti Marie-Sophie, která pochopí, že chce-li Texaco zachránit, musí Krista získat na jejich stranu. Nad sklenicí laciného rumu se tedy rozhodne chopit jediné dostupné zbraně, totiž slov, a vyprávět mu příběh onoho místa od samého začátku.

Touto rámcovou epizodou je uvedeno „Kázání Marie-Sophie Laborieuxové (ne na hoře, nýbrž při starém rumu)“, v němž se vypravěčka vrací do minulosti, jak ji zná z podání svého otce. Její dědeček žil v dobách těžkého otroctví, kdy černoši pracovali pro bílé pány z Francie („béké“) a zároveň s nimi sváděli boj tím, že podávali jed zvířatům nebo záměrně neměli děti. Babička si však své dítě ubránila a přivedla na svět Esternoma, který dospěl v období zrušení otroctví a následného společenského zmatku. Živil se tesařinou a ve vršcích nad městem Saint-Pierre zakládal osady osvobozených černochů, dokud město spolu s jeho nevěrnou družkou nespálil výbuch sopky. Zdrcený Esternome se vydal do Fort-de-France, tam se zamiloval do slepé Idoménée, která mu porodila dceru – vypravěčku Marie-Sophie. Jak život plynul, rozhodla se Marie-Sophie nasměrovat všechny síly ke splnění svého snu: pořídit si vlastní domek a založit čtvrť. To však vzhledem k odporu majitele Texaka i radnice nemohl být snadno dosažitelný cíl…

Texaco je díky exotickému prostředí velmi lákavá kniha, omezit se ve čtení pouze na vnímání vůně vzdálených krajů či dějinného vývoje by však bylo ochuzením čtenářského zážitku. Popisné pasáže o radostech a útrapách každodenního života se střídají s úvahami a názory protagonistů, s výňatky ze zápisků Marie-Sophie a dalších postav, ba se zaříkávadly a jinými projevy lidové slovesnosti. Jazyk je neotřelý tím, jak autor osobitě míchá spisovnou francouzštinu s citacemi v kreolštině nebo francouzštinu pasuje do kreolského uvažování. Chamoiseau se ve své historické fresce snažil nastínit, jak se vyvíjela martinická společnost, jak místní obyvatelé smýšleli a jak se vyjadřovali, jak se zde vytvářela svébytná identita a jak si ji lidé postupně začali uvědomovat… a také zachytit, co se ze světa postupně vytrácí. Ne nadarmo se poslední část knihy jmenuje „Vzkříšení (nikoliv za velikonoční okázalosti, nýbrž za potupné bázně Zapisovače slov, jenž se pokouší napsat život).

Na závěr jedna zajímavost pro české čtenáře: knihu autor dedikoval – vedle antilského literáta Édouarda Glissanta – manželce Milana Kundery Věře. Právě Kundera podle slov překladatelky Růženy Ostré na Martinik rád jezdil a poskytl jí knihy z této oblasti. Jeho esej Krásný jak mnohonásobné setkání byl použit jako doslov k českému vydání Soliba Ohromného, na kterého Texaco velmi volně navazuje.

(Rozhovor s R. Ostrou na serveru idnes.cz)

© Petra Hrušovská

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 60 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.