Solženicyn, Alexandr: Meruňková zavařenina

Solženicyn, Alexandr
Meruňková zavařenina

recenze beletrie zahraniční

Alexandr Isajevič Solženicyn dnes již jistě právem platí za představitele světového literárního kánonu, a patří tedy mezi autory klasické; do souboru Meruňková zavařenina však bylo vybráno šest kratších povídek, které vznikaly až v pozdním období jeho života, v době od roku 1994, kdy se vrátil z amerického exilu do Ruska, do jeho smrti v roce 2008.

Alexandr Solženicyn: Meruňková zavařenina. Přel. Libor Dvořák, Argo, Praha, 2012, 221 s.

Dva roky poté, co vyšel v prvním vydání kompletní český překlad Souostroví Gulag, přináší nakladatelství Argo další překlad Solženicynova prozaického díla, a to symptomaticky ve své ediční řadě Současná světová próza. Alexandr Isajevič Solženicyn dnes již jistě právem platí za představitele světového literárního kánonu, a patří tedy mezi autory klasické; do souboru Meruňková zavařenina však bylo vybráno šest kratších povídek, které vznikaly až v pozdním období jeho života, v době od roku 1994, kdy se vrátil z amerického exilu do Ruska, do jeho smrti v roce 2008. Žánr povídky nikdy nezaujímal v Solženicynově tvorbě ústřední postavení, tento autor je, jak známo, proslulý rozsáhlými románovými a románově-kronikářskými útvary a jejich cykly. Na malé ploše ovšem o to jasněji vynikne to, co všechny povídky v souboru drží pohromadě, co je jim společné a co je zároveň i zdrojem čtenářského požitku: tematika, kompozice a postavy, resp. postava.

Tematicky se Solženicyn stále drží historické látky, které se věnoval ve své literární produkci prakticky celý život: zhuštěně se dá říct, že píše o konfliktu jedince a systému v podmínkách společenských otřesů, konkrétně občanské války, druhé světové války a let budování komunismu v Rusku. Tímto jedincem může být leckdo, autor se neomezuje na perspektivu „malých lidí“, jakým je třeba Platon Karatajev ve Vojně a míru L. N. Tolstého. Vedle „bezejmenných“, vzájemně zaměnitelných dělníků, učitelů, studentů nebo vojáků může být hrdinou jedné z povídek také slavný sovětský vojenský velitel maršál G. K. Žukov, mj. vítěz v bitvě u Stalingradu a v bitvě o Moskvu za druhé světové války. Povídky s vojenskou tematikou (celkem tři) jsou příjemným překvapením i pro toho, kdo Solženicyna nepovažuje za typického představitele ruské válečné prózy; černým humorem, věcnou (nikoli však nezaujatou) vypravěčskou perspektivou, promyšleným budováním dějového napětí a jistou autorovou hrdostí na vlastní postavy snesou srovnání s Isaakem Babelem.

Konflikt postavy a systému není nijak psychologicky přeexponovaný v romantickém smyslu. Ani v emocionálně velmi vypjatých situacích, které dějinné zvraty přinesly, tu nenajdeme heroický patos. Solženicynovi se zde krystalicky jasně daří zachytit rozpor vnějšku a vnitřního přesvědčení, smýšlení, života vůbec. Vnitřní nejistotu a pochybnosti postav v mezní situaci, kdy – a to je důležité – nezáleží na tom, zda dotyčná osoba chce hrát podle pravidel, nebo se proti nim chce (nejčastěji z existenčních důvodů, v situaci přímého ohrožení) vzepřít. V tom také spočívá ďábelská bezprostřednost, s jakou Solženicyn kreslí portrét zrůdného sovětského systému, založeného na vytváření nepřátel ve vlastních řadách. Nedá se říct, že by se v životním prostoru postav posouvala hranice toho, co je v souladu s pravidly a co už ne. Tady dochází k neustálému překreslování celé hrací plochy: kde byli včera naši, jsou dnes protivníci, co včera platilo za odsouzeníhodné, je vynášeno do nebes a obráceně, kdo se těšil přízni nejvyšších míst, je najednou zatracen, odejit, vymazán z historie. To se týká nejen osob, ale třeba i ruské literatury: v povídce Nastěnka, kde stejnojmenná – naivně dobrosrdečná – učitelka musí zoufale volit, co z ruské klasiky lze žákům předkládat a které autory už je třeba přejít mlčením, protože za byť jen zmínku o nich hrozí obvinění z ničeho menšího než ze sabotáže. Anebo zmíněný Žukov: stárnoucí generál je zmítán pochybnostmi při psaní vlastních pamětí („nemohl napsat, co měl na srdci, ale co projde! Pustí tohle, nebo nepustí? Co je vhod a co ne? Ale on sám přece souhlasí: Jistě, tohle ne“ – s. 109), zatímco za ním neustále chodí našeptavači a přátelsky mu radí, aby se zmínil ještě o tomhle a o tomhle, a o onom naopak by snad raději měl pomlčet; ale opravdu slibujeme, že pak už vaši knihu vydáme, soudruhu generále…

V povídkách Meruňkové zavařeniny zapojil autor ještě jeden ozvláštňující postup, a to kompoziční. Soubor je vybaven podtitulem Povídky o dvou částech, a ačkoli ne u všech povídek je tento kompoziční šev zřetelný, je zřejmé, že efektu bylo dosaženo převrácením perspektivy. Změna může spočívat v tom, že tutéž událost vidí čtenář očima jiné postavy, anebo to bývá setkání po letech a odhalení, do jak odlehlých koutů světa (a to nikoli v geografickém smyslu) ironie dějin jednotlivé protagonisty zavála. A vlastně i změnu perspektivy u samotného autora lze zhodnotit pozitivně: odstup, který Solženicyn k těžkým časům své vlasti díky uplynulým letům a emigrantské zkušenosti zaujímá, mu podle všeho umožnil odpoutat se od dříve pociťované kronikářské povinnosti a odpovědnosti a psát uměleckou literaturu bez politického angažmá a bez přívlastků. Výsledek je vynikající.

 

© Jan M. Heller

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 50 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Oto Horák, 29.05.2013 10:42
Solženicyn, Alexandr: Meruňková zavařenina
Naprostý souhlas s recenzentovou poslední větou (i celou recenzí). Solženicyn se celý život ve své tvorbě pohyboval na riskantním pomezí umělecké a publicistické prózy: odtud i možná nedorozumění při jejím hodnocení. Spisovatel se pochopitelně ne vždy udržel na tomto "ostří nože" - zvlášť, když si předsevzal... tak obrovitý úkol, jenž přesáhl jedincovy síly (např. mnohé kronikářské pasáže v románovém cyklu Rudé koleso se v přemíře detailů rozlévají jak povodeň) či byl až příliš osobní (v autobiografii Trkalo se tele s dubem, větvící se - disproporčně - do neustálých odboček a střídající /při neporozumění některých recenzentů/ typicky "solženicynovsky" místa sebestředná a pokorná). Nicméně Meruňková zavařenina potvrzuje mínění prvních recenzentů, kteří u Solženicynových prvotin (Jeden den Ivana Děnisoviče, Matrjonina chalupa, Případ na stanici Krečetovka), konstatovali nejen tematickou novost a odvahu autora, nýbrž především literární schopnosti, citlivou a přesnou práci se slovem. Ještě jedna poznámka: Meruňková zavařenina je též dokladem Solženicynova přesvědčení, že základním rysem totalitního (ale do značné míry i demokratického) zřízení je korumpování obyvatelstva, zvláště schopných a úspěšných jedinců. A že tedy represe, kterou spisovatel tak sugestivně popsal v Souostroví Gulag, je spíše průvodním jevem, jakkoli leckdy může převládnout a nabýt extrémních forem. V Meruňkové zavařenině tuto všudypřítomnou morální korupci sledujeme nejen na fiktivních (či alespoň neznámých) postavách, ale především na příkladu opor režimu, jimiž byli Žukov či spisovatel Alexej Tolstoj. Tento nesmírně schopný autor (Nikitovo dětství či první díl Petra I jsou veledíla, s máločím ve svém oboru srovnatelná) se samozřejmě nevrátil v roce 1923 do Sovětského svazu z emigrace proto, že pochopil výhody tamního zřízení, ale že pochopil výhody tamního zřízení PRO SEBE (proti živoření v emigraci a nezájmu stálo zajištěné blahobytné postavení a pocty doma). Pochopitelně za cenu přizpůsobení svých veřejně zastávaných názorů a tvorby (ostudný Tolstého román Chléb, pochlebující Stalinovi), ale i zrady přátel a kolegů (kteří byli režimem odsouzeni k smrti či věznění). Solženicyn si korumpující moc uvědomil a kritizoval ji i na Západě (jakkoli nemusíme souhlasit se všemi autorovými názory), což bylo příčinou jeho ztráty pověsti u liberálních intelektuálů i u širšího čtenářského publika. Meruňková zavařenina je dokladem, že aktuálnost Solženicynova díla neslábne...
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   48%čtenáři

zhlédnuto 3414x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce