Echenoz, Jean: 14

Echenoz, Jean
14

recenze beletrie zahraniční

Válečný román, jaký jsme ještě nečetli: Echenozův text o první světové válce si našel velké množství obdivovatelů, ve Francii byl jednou z nejprodávanějších knih minulého roku.

Slova na poli válečném
Jean Echenoz
: 14. Les Editions de Minuit, Paris, 2012, 124 s.

„Pět mužů odešlo do války, jedna žena očekává návrat dvou z nich. Otázkou zůstává, jestli se vrátí. Kdy. A v jakém stavu.“

Námětem románu 14, jak už možná název napověděl, je první světová válka. Pro někoho může být volba tématu překvapující. Po dílech, která románu 14 předcházela – trilogie biograficky laděných románů Ravel (2006, česky 2009), Courir (2008, č. Běhat, 2009) a Des Éclairs (2010) – by jen málokdo předpokládal, že se Jean Echenoz vydá na pole válečné. Sám autor ale tvrdí, že román je vlastně vyústěním projektu, na němž čistě ze zvědavosti pracoval již několik let. Pročítal si deníky obyčejných vojáků, kteří v první světové válce bojovali, a přestože se z nich většinou dozvěděl jen to, jaké bylo v daný den počasí, našly se tam i informace, které spisovatele zaujaly natolik, že se mu staly inspirací právě pro novou knihu.

Hlavními hrdiny jsou Charles, Anthime a jeho kamarádi Arcenel, Padioleau a Bossis. Jedinou ženskou hrdinkou je Blanche. Na začátku románu přihlížíme vojenské mobilizaci, Charles a Anthime odcházejí i s ostatními na frontu. Vnímavému čtenáři pravděpodobně neunikne náznak „trojúhelníku“ Anthime – Blanche – Charles. V dalších kapitolách pak v útržcích sledujeme jak život Blanche, tak putování vojáků na frontu přes opuštěné vesnice a následně se stáváme i svědky bojů, ať už s nepřítelem, nebo každého se sebou samým.

Román 14 si našel velké množství obdivovatelů, ve Francii byl jednou z nejprodávanějších knih minulého roku. Román ve Francii vyšel začátkem října 2012 a za první týden se prodalo 20 000 výtisků, což znamenalo druhé místo v prodejnosti hned po románu Prázdné místo od J. K. Rowlingové. Už následující týden se Jean Echenoz se svým románem 14 vyšplhal dokonce až na vrchol žebříčku prodejnosti. Dílo bylo posléze francouzským kulturním magazínem Les Inrocks dokonce zařazeno mezi 25 nejlepších knih roku 2012. Nešlo ale jenom o žebříčky: čtenářská veřejnost román přijala s nadšením a ani literární kritici nešetřili chválou. Le Monde des livres dílo vnímá jako vyvrcholení Echenozovy dosavadní tvorby, Le Journal du Dimanche vyzdvihuje hlavně autorovu schopnost učinit čtenáře spoluautorem díla, v L’Humanité ocenili zejména volbu slov a s La Croix se shodli na tom, že Echenoz dokáže mistrně umístit třeba jen jedno přídavné jméno, které ve čtenáři vyvolá nezadržitelný příval emocí. Naproti tomu v kulturním měsíčníku La Revue se autor recenze Claude Durand domnívá, že Les Éditions de Minuit knihu vůbec nemělo vydat. Vyčítá Echenozovi hlavně styl: nepřeberné množství přídavných jmen a dlouhé výčty údajně příběh zbytečně zatěžkávají. Se svým názorem je však tento publicista víceméně osamocený.

O válce, ať už první, nebo druhé, už toho bylo napsáno opravdu hodně. Tragické osudy rodin, přátel, milenců zasažených válkou, hrdinské činy, spousty mrtvých, nemocných, zraněných, boje v zákopech, ve vzduchu i na moři, srdceryvná loučení, ale i šťastná a dojemná shledání... O tom všem už jsme četli. A Jean Echenoz to ví. A zmiňuje to i v románu: „O tomhle všem už se psalo mnohokrát a nestojí za to znovu se u této špinavé a páchnoucí opery zastavovat. [...] stejně jako opera, i válka je velkolepá, okázalá, přehnaná, hrozně se vleče, nadělá spoustu randálu a postupem času začne být také nudná.“ („Tout cela ayant été décrit mille fois, peut-être n’est-t-il pas la peine de s’attarder encore sur cet opéra sordide et puant. [...] comme lui (la guerre) est grandiose, empathique, excessif, plein de longueurs pénibles, comme lui cela fait beaucoup de bruit et souvent, à la longue, c’est assez ennuyeux.“)

Jean Echenoz čtenáři nic nenutí, žádné emoce, žádné subjektivní hodnocení, žádné povinné prožívání válečných útrap a všech těch hrozných pocitů jako bezmoc, bolest, absurdita. Někdo by možná i mohl říci, že je to vlastně napsané velmi „suše“. Opak je pravdou. Autor se příliš nepouští do detailních popisů toho, co postava v jednotlivých momentech cítí – ale to nezajímalo ani válku. Ve válce smrt jednotlivce nikoho nezajímá. V knihách, na které jsme zvyklí, čtenáři obvykle poskytuje popis pocitů hrdiny těsně před smrtí jakousi útěchu: víte, že smrt přichází, máte čas se na to připravit. Ale tady? Místo „útěchy“ přijde tečka. Konec kapitoly. Bezmoc. Taková byla válka.

Echenoz umí šokovat zcela nevinně: často mu k tomu stačí pouze jediné slovo. Vyprávění se může jevit nemastné neslané, ale jen do té doby, než přijde právě nějaký ten mistrně formulovaný obrat, umístěný na pravém místě. Ten dá celé kapitole (a vašim pocitům) zcela nový rozměr. Najednou jste zavaleni emocemi, hlavou se vám honí spousta myšlenek, v duchu se vracíte k předešlým pasážím a hledáte vysvětlení, všechno vidíte v živých barvách a než se z toho vzpamatujete, přijde další takový moment. Děj není, dle mého názoru, tou nejpodstatnější součástí díla. Příběh dotváří až čtenář a jeho pocit. V tom spočívá genialita této útlé knížky, mistrovství Jeana Echenoze. Autorem románu je sice on, ale v tomto případě se víc než kdy jindy čtenář stává spoluautorem. Za všechny nemilé pocity jako by si mohl sám. A přestože by se mohlo zdát, že na 124 stranách se nedá popsat nic dokonale, nenechte se mýlit. V téhle „válce do kapsy“ nechybí vůbec nic. 

© Hedvika Stoklasová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 46 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

90%autor článku   47%čtenáři

zhlédnuto 2088x

katalogy

Inzerce
Inzerce