Améry, Jean: Vztáhnout na sebe ruku. Rozprava o dobrovolné smrti

Améry, Jean
Vztáhnout na sebe ruku. Rozprava o dobrovolné smrti

recenze beletrie zahraniční

Kniha Vztáhnout na sebe ruku. Rozprava o dobrovolné smrti, kterou Améry vydal dva roky před smrtí, je unikátní už propojením tématu s vlastním dobrovolně zvoleným koncem. Ne snad že by Améry byl jediným bývalým vězněm koncentračního tábora, který se uchýlil k dobrovolné smrti. Pouze Améry se však ve svém díle tak zevrubně, upřímně, s nekompromisní důsledností a tvrdostí s tímto tématem vyrovnává.

Obhájce práva na sebevraždu
Jean Améry
: Vztáhnout na sebe ruku. Rozprava o dobrovolné smrti. Přel. Daniela Petříčková,  Prostor, Praha, 2010, 192 s.

Hans Chaim Mayer se narodil roku 1912 v nepříliš majetné rodině ve Vídni. Jeho otec byl Žid a padl na frontě za první světové války. Hans se vyučil knihkupcem, vystudoval univerzitu a začal na ní učit. Když se v Rakousku chopili moci nacisté, utekl do Belgie. Tam se zapojil do hnutí odporu, byl zatčen a v lednu 1944 deportován do Osvětimi. Prošel i koncentračními tábory v Buchenwaldu a Bergen-Belsenu, kde se dočkal osvobození. Z celkového počtu 25437 Židů transportovaných z Belgie tak zůstal mezi pouhými 615 přeživšími.

Po válce se z Hanse Mayera stal Jean Améry: přesmyčkou si změnil jméno, aby neznělo německy. Proslulost získal především knihou esejů Bez viny a bez trestu z roku 1966 (česky poprvé vydala Mladá fronta 1999), v níž se věnuje tématům, jako je německá vina za nacismus, intelektuál v koncentračním táboře, mučení, domov či židovská identita. V následujícím desetiletí Améry uveřejnil ještě několik knih esejů a literárních útvarů na pomezí eseje a románu (Karel Bovary, venkovský lékař, česky Prostor 2007). V noci z 16. na 17. října 1978 – uprostřed literárního turné – spáchal v jednom salcburském hotelu sebevraždu.

Kniha Vztáhnout na sebe ruku. Rozprava o dobrovolné smrti, kterou Améry vydal dva roky před smrtí, je unikátní už propojením tématu s vlastním dobrovolně zvoleným koncem. Ne snad že by Améry byl jediným bývalým vězněm koncentračního tábora, který se uchýlil k dobrovolné smrti. Stejný odchod ze života zvolil také možná nejdůležitější svědek a autor literatury o šoa Primo Levi. Pouze Améry se však ve svém díle tak zevrubně, upřímně, s nekompromisní důsledností a tvrdostí s tématem dobrovolné smrti vyrovnává. Termín dobrovolná smrt ostatně upřednostňuje před „sebevraždou“ – zastává názor, že se v žádném případě nejedná o „vraždu“, a nakonec i přívlastek „dobrovolná“ sám uznává za problematický.

Od svých osudových blíženců se Améry liší takřka ve všem. Na rozdíl od řady z nich – např. Jurka Beckera (autora románu Jákob lhář), H. G. Adlera (autora Cesty) či našich Arnošta Lustiga, Oty B. Krause a Norberta Frýda –, včetně těch nežidovských (např. Jorge Semprúna, Jeana Cayrola či Tadeusze Borowského), neměl zájem své otřesné zážitky beletrizovat. Vyhýbal se však i striktně autobiografickému pojetí (jaké vyznává Primo Levi v knize Je-li toto člověk, Elie Wiesel v Noci či René Edgar Tressler v nedoceněných povídkách Únik osudu). S výjimkou řídkých a jakoby neochotně sdělovaných pasáží (např. v eseji Mučení z knihy Bez viny a bez trestu) se Améry popisu vlastních zážitků z nacistických věznic a táborů smrti vyhýbá: zkoumá jejich důsledky.

Také svým postojem k německé vině se Améry značně odlišoval. Odmítal nejen gesta odpuštění od některých židovských intelektuálů (jež pro něho reprezentoval filozof Martin Buber), ale i diferencovanější přístup, který razili např. Elie Wiesel či Primo Levi. Do konce života byl vůči Němcům nesmiřitelný, uznával princip kolektivní viny (avšak jen jako sumu individuálního zavinění, a proto hned jmenuje několik konkrétních Němců, které viděl Židům pomoci či alespoň projevit soucit), ovšemže bez jakékoli mstivosti. Svůj postoj vyjádřil především v eseji Resentimenty z knihy Bez viny a bez trestu, jejíž název se ostatně k tématu vztahuje.

Mezi spisovateli šoa se Améry ocitl na krajním pólu také svým deziluzivním pohledem na člověka. Jakkoli strašnou realitu všichni z nich líčili, hledali mnozí naději v dobrých vlastnostech člověka, jeho vynalézavosti, solidaritě, ohroženém, ale přežívajícím lidství (např. Jurek Becker, Arnošt Lustig či Norbert Frýd). Améry sice nezatajuje ojedinělé případy mravní síly a heroismu, avšak jeho celkový soud o schopnosti člověka obstát v extrémní zkoušce je krajně skeptický. Nevyjímá přitom z této nedostatečnosti ani sebe, jak o tom svědčí např. pasáže z eseje Mučení, v nichž přiznává, že by při nacistickém výslechu v pevnosti Breendonk mluvil, kdyby požadované informace znal. Améryho pesimismus je tedy důsledkem nejen autorova krutého osudu, ale i odraz obecnější zkušenosti a náhledu na život – a smrt.

Kniha Vztáhnout na sebe ruku. Rozprava o dobrovolné smrti je prosta jakýchkoli sociologických poznatků, statistik, příkladů nebo nadbytečných citací a nevyžaduje od čtenáře ani žádné předběžné znalosti. Je – jak už praví upřesňující podtitul – rozpravou, či prostě a jednoduše uvažováním. Améry je bytostný esejista, který o jakémkoli tématu svobodně přemýšlí. Jeho kniha se ovšem liší od různých filozofických titulů katedrových učenců, kteří psaním a publikováním hlavně dokazují, že jde o jejich obor, případně že to mají v popisu práce. U Améryho necítíme žádnou intelektuální „povinnost“, či dokonce koketerii, nýbrž niterný a nepotlačitelný zájem o danou problematiku.

Améry v knize Vztáhnout na sebe ruku odmítá jakékoli útěšné iluze. Ironizuje např. minuty ticha za zemřelé („trapnou epizodu“, s. 127), „slabomyslné“ fráze nad hrobem („že mrtvý našel klid a je mu po tolikeré lopotě dobře“, s. 52), trvalost lásky (a „nesprávnou lásku nesprávného člověka v nesprávný čas“, s. 137), lidský narcismus („každý je narcistní“, s. 141), zdůrazňuje jako fakt zapomínání pozůstalých („čas zmírňuje smutek a s mrtvými nelze žít“, s. 50). Především pak považuje suicidanty (sebevrahy) a suicidéry (ty, kteří se k sebevraždě chystají) za diskriminovanou menšinu. Poněkud provokativně je staví na roveň homosexuálům, jejichž jinakost byla též dlouho považována za nemoc, z které měli být léčeni. Améry obhajuje právo sebevrahů na svobodné rozhodnutí o svém životě (neboť ten podle něj nepatří společnosti, ale jim) a tento krajní čin považuje za alternativu pro ty, kteří zažívají „krach“. Sebevražda je v Améryho pojetí cestou ke svobodě, byť k ní nevede (je „slepou ulicí“, s. 171). Neboť smrt je podle spisovatele absolutní konec, „pro mne nanejvýš protipřirozená“ (s. 56), znicotňující nicota. („Žili jsme, a bylo to k ničemu, protože jednoho dne svět, který jsme v sobě nesli, a to celý svět, zanikne“ (s. 59). V tomto smyslu Améry odmítá i náboženství jako neprokazatelnou spekulaci (včetně existence Ježíše!), „podrobenost Bohu, kterého si vyfantazírujeme“ (s. 117), jako falešnou útěchu, které mnohdy nevěří ani ti, kteří se prohlašují za věřící a dodržují náboženské předpisy. („Přirozeně nepřirozená smrt je mocnější než Bůh. Mrtvého už každý někdy viděl, Bůh zůstává skrytý, to je trik, z něhož žije“ – s. 52.)

Améry v knize netvrdí, že sebevražda je lepší řešení, než žít, neobhajuje sebevraždu, ale sebevrahy. Jeho pojetí této otázky velmi připomíná názory jiného spisovatele, občas obviňovaného, že je apologetem sebevraždy, ruského naturalisty počátku dvacátého století Michaila Petroviče Arcybaševa (vyjádřené – vedle několika článků a esejů – ve většině jeho próz, zejména pak v románu U poslední čáry, v němž téměř všichni hrdinové provokativně páchají sebevraždy). Rozdíl mezi oběma spisovateli (Améry Arcybaševovo dílo zřejmě neznal) je pouze v tom, že ruský autor neprošel srovnatelnou životní zkouškou a svou teorii nepřevedl v praxi: zemřel – předčasně – v důsledku nemoci.

Jako nejproblematičtější se jeví, že Améry vidí problém sebevraždy en bloc. V případě tohoto extrémního činu se nevěnuje okolnostem (např. zda jde o akt dlouho promýšlený, či náhle zvolený), ani důvodům (např. zda mu předcházela nevyléčitelná nemoc, či jen citové zklamání).

Řada míst Améryho knihy přímo provokuje čtenáře k polemice a ujasňování vlastního stanoviska. S autorovým fatalismem a pesimismem rozhodně nemusíme beze zbytku souhlasit, ale nelze je bagatelizovat.

Dílo Jeana Améryho Vztáhnout na sebe ruku. Rozprava o dobrovolné smrti je čtení velice ne-příjemné, ale podstatné – a předkládané s čestnými úmysly.

 

© Oto Horák

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 124 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

90%autor článku   76%čtenáři

zhlédnuto 3402x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce