Müller, Richard; Šidák, Pavel (eds.): Slovník novější literární teorie

Müller, Richard; Šidák, Pavel (eds.)
Slovník novější literární teorie

ukázka literární věda

Kniha námi koncipovaná mapuje hledání a zkoušení nových přístupů a možností literární vědy samotné. Nejsme – i oproti starším slovníkům – vedeni snahou podat jeden závazný, „kodifikovaný“ význam či obsah daného hesla; mnohem spíše chceme čtenáři zprostředkovat trvající debatu nad těmito pojmy, naznačit cesty, kterými se uvažování o literatuře vede, a způsoby, jakými se střetává s uvažováním jak z jiných oborů, tak s oním základním, metodologickým promýšlením celého humanitněvědného paradigmatu.

Richard Müller, Pavel Šidák (eds.): Slovník novější literární teorie. Academia, Praha, 2012, 700 s.

Úvod

Otevře-li čtenář Vlašínův Slovník literární teorie (Československý spisovatel 1977), stále užívanou a de facto jedinou příručku oboru, dozví se, že agitační literatura „sehrává důležitou úlohu v ideologickém boji společenských tříd a při uvědomování širokých mas“, že autor kýče literárního „neusiluje o ideovou, morální nebo estetickou výchovu čtenáře, ale naopak záměrně konzervuje zastaralé etické a vkusové normy“, poučí se i o tom, co je homoiarkton, postmodernismus a konotace, především ale získá dojem, že literární teorie se zabývá hlavně versologií, popisem žánrů, rétorických figur a kompozičních nuancí. Takový je obraz literární teorie, jak jej podává poslední velká česká oborová encyklopedie literárněteoretické terminologie; literární teorie stejně jako jakákoli teorie je přitom zjevně cosi jiného.

Druhá polovina 20. století a zvláště jeho postmoderní etapa přinesla zásadní proměnu v teorii obecně, výrazně zdůraznila potřebu tyto změny reflektovat a případně teorii nově definovat; v literární vědě se pozornost obrátila od literatury a jejích vnějškových, povrchových aspektů k obecnějšímu rámci, kontextu, v němž literatura stejně jako celá kultura existuje, a zároveň k hlubinným teoretickým východiskům (připomeňme jen filozofické, epistemologické a psychologické zpochybnění subjektu, proměny konceptu pravdy a pravdivosti, vklady analytické filozofie či komunikačně-pragmatického obratu v jazyce). Někdy se dokonce mluví o smrti teorie (tak, jak jsme ji znali) a postteoretické a postdisciplinární epoše; slavný je útok na poststrukturalistická klišé – Against Theory –, jejž vedli S. Knapp a W. B. Michaels už v roce 1982; současná monografie T. Eagletona z roku 2004 vymezuje pak údobí „poté“ názvem After Theory. Má-li ale teorie být (jak bychom ji chtěli chápat a jak se v průběhu 20. století rozvíjela) způsobem reflexe, který zároveň bere v potaz to, jak předměty svého zkoumání vytváří samotným způsobem mluvení o nich, pak se zdá, že teorie nezemřela. Jako taková má sebekorigující povahu a „zabít“ ji či „překonat“ by znamenalo potlačit inherentně sebereflexivní způsob myšlení.

Je zřejmé, že dosavadní chápání literární teorie (jakožto jedné z podob teorie vůbec) a způsoby její konceptualizace nejsou najednou dostačující, odpovědi, které dávají, jsou stejně málo použitelné jako otázky, které implikují. Na tuto situaci chce přítomný slovník reagovat.

Obsah slovníku

Přítomný slovník se věnuje současné literární teorii. Adjektivem „současná“ rozumíme zhruba poválečnou epochu disciplíny; některé zásadní koncepty, pokud jsou stále předmětem živé diskuse, jsou v našem slovníku uvedeny, i pokud jsou starší. Tak např. není možné obejít pojem „mýtus“ či základní, neustále se navracející koncepty (autor, text, čtenář, ideologie, mimesis, znak), které navíc získávají v každém dalším vědním paradigmatu či diskusi nový obsah – někdy jen modifikovaný, někdy (vědomě) polemicky převrácený. Těžištěm jsou všechny podstatné přístupy, směry, koncepce i školy, které utvářely a utvářejí podobu současné literární teorie (sémiotika, dekonstrukce, Tel Quel, teorie fikčních světů, teorie intertextuality, hermeneutika, recepční estetika, nový historismus, kulturní studia, gender studia, feminismus, naratologie, postkoloniální studia, postmarxismus, tartuská škola atd.). Jejich soupis, krátký přehled jejich vývoje a klíčové pojmy s nimi spjaté uvádíme na konci práce. Vedle hesel čistě teoretických zároveň zařazujeme tam, kde naratologická bádání přinesla do diskuse nové pojmy či přístupy, také hesla týkající se poetiky jako takové (na rozdíl od stavby hesláře slovníku Nünningova a ve shodě se slovníkem Vlašínovým, který je ovšem primárně poetologický): náš slovník tak spojuje obě oblasti, čistou teorii i praktickou, poetologickou část, v jednom organickém celku, což umožňuje pojmy z jedné skupiny prověřit pojmy z oblasti druhé.

Heslář sestává jak z konceptuálních (resp. velkých) hesel, tak z hesel středních, malých i jen odkazových. Klíčová hesla mohou sloužit jako ucelená studie na dané téma, přičemž mnohdy je téma jako koncept ve slovníkovém formátu (ve svém celku a v různorodosti pojetí) u nás zpracováno poprvé (recepce, teorie mluvních aktů, autor, intertextualita, ideologie, metahistorie, nespolehlivost atd.). V některých případech je součástí klíčového hesla i souhrnný (hnízdový) přehled lemmat se stejným slovním základem (tak heslo „svět“ obsahuje na konci za zkratkou „Srov.“ všechny „světy“, které se v hesláři objevuj: „aktuální svět“, „fikční svět“, „parazitní svět“ atd.). Menší a odkazová hesla napomáhají čtenářově orientaci v textu a umožňují mu zasadit hledaný pojem do širšího kontextu. Celkem slovník obsahuje 1018 hesel (z toho 322 odkazových a 20 hesel v Dodatku, seznamu směrů na konci práce).

Naším záměrem je poskytnout čtenáři přehledný terminologický aparát novější literární teorie a zároveň poznání propojenosti jednotlivých konceptů, v rámci i mimo rámec daných směrů a přístupů, a to i v jejich rozkolísanosti a proměnách, které jsou pro danou oblast mnohdy symptomatické. Nesnažíme se tedy o podání jednoho pevného, „správného“ výkladu pojmu, ale právě o reflexi odborné diskuse, která stále trvá; právě tato procesuálnost obdařuje teorii (nejen literární) jistou aurou, která je pro ni specifická: aurou intelektuálního dobrodružství – i jistého rizika, vykupovaného nabídnutím perspektiv dosud neviděných.

Specifikem slovníku je vědomý důraz na značné množství malých hesel: např. oproti jednomu heslu v Nünningově Lexikonu týkajícímu se intertextuality nabízí náš slovník k témuž tématu více než 60 hesel. Slovník by ve svém záběru i podrobnosti měl českému čtenáři podat pomocnou ruku v houšti často používaných, avšak ne vždy jasně vymezených a kontextualizovaných pojmů literární teorie. Součástí práce je podrobný bibliografický aparát, podaný ve zhuštěné podobě ke každému heslu zvlášť a v závěru knihy v celku.

Ne všechna hesla jsou termínyv pravém, lexikologickém slova smyslu: někdy uvádíme i slova, která v původním kontextu nemají jasně terminologizovanou povahu, ale která se v odborné diskusi často objevují a bez nichž by např. četba současných literárněvědných textů nebyla možná; tím tato slova zároveň terminologizujeme a dáváme české odborné veřejnosti k dispozici k další literárněvědné debatě.

Slovník cíleně neobsahuje v úplnosti tematické okruhy, které se vymykají novějším obdobím a kterým je věnována soustavná pozornost jinde; jmenovitě se jedná o tyto oblasti: pražský strukturalismus (Terminologický slovník českého strukturalismu, M. Grygar, 1999); poetika „klasická“ (výše uvedené poetiky, pro oblast versologie pak Úvod do teorie verše J. Hrabáka, 1956, 51986); hesla vysloveně lingvistická (zejména Encyklopedický slovník češtiny, P. Karlík, M. Nekula a J. Pleskalová eds., 2002) a filozofická a estetická (oborové slovníky). Na uvedené knihy zároveň čtenáře odkazujeme. Zmíněné okruhy ovšem výběrově reflektujeme tam, kde jsou neopominutelnou součástí literárněteoretické debaty: tak např. strukturalistické koncepty záměrnosti a nezáměrnosti nebo sémantického gesta jsou evidentně dosud nosné; ozvuky pojmu aura W. Benjamina můžeme zaslechnout v novohistorických úvahách S. Greenblatta; tradiční pojem vypravěče nebo autora se zřejmě nechystá zhynout pro nedostatek zájmu; původně lingvistický termín šiftr (shifter) se odpoutal od jazykovědy a sehrál zásadní roli v naratologii atd.

Intencí autorů není prezentovat vlastní teze. Jistá nepominutelná (i nevyhnutelná) dávka subjektivity je ovšem nejen v samotném výběru hesel (sestavení hesláře), ale samozřejmě i v pojetí hesla, jeho rozsahu a prezentaci či v juxtapozici různých pojetí.

Specifika

Kniha námi koncipovaná mapuje hledání a zkoušení nových přístupů a možností literární vědy samotné. Nejsme – i oproti starším slovníkům či příručkám (viz výše) – vedeni snahou podat jeden závazný, „kodifikovaný“ význam či obsah daného hesla; mnohem spíše chceme čtenáři zprostředkovat trvající debatu nad těmito pojmy, naznačit cesty, kterými se uvažování o literatuře vede, a způsoby, jakými se střetává s uvažováním jak z jiných oborů, tak s oním základním, metodologickým promýšlením celého humanitněvědného paradigmatu.

Slovník ostatně skladbou svého heslář, množstvím téměř synonymních pojmů v něm obsažených, ukazuje nemožnost definitivních konceptuálních kategorizací, nezastavitelnost jazyka; proč například nestačí témuž autorovi jedno slovo pro jeden koncept, proč musí R. Barthes použít ve studii o Ejzenštejnovi (Barthes 1994 [1970]) vedle pojmu „tupý smysl“ ještě „třetí smysl“, rozmlžuje tak vlastní terminologizační výkon? Je to proto, že v jednu chvíli je sebeidentický, stabilní termín jakoby málo a je třeba jej osvítit odjinud, dynamizovat, spojit s kategoriemi jinými? Proč G. Genettovi nestačí dvojice fabule – syžet nebo diskurz – příběh a musí ji doplnit třetím členem, narací, aktem vyprávění? A proč na to reaguje W. Schmid založením rovnou čtyř rovin vyprávění? Domníváme se, že důvod netkví v perverzitě nebo fetišismu nálepkování (byť snad i ten je v každém aktu pojmenování přítomen), nýbrž v pokusech vždy nově utvářet svět daných předmětů, v pokusech, které uvádí v pohyb touha značit, vzbuzovaná právě tím, že tyto předměty nejsou nikdy neproblematicky dány. Samu tuto problematičnost chce přítomný slovník v přehledné podobě – je-li to vůbec možno – reflektovat.

Slovník nabízí několik způsobů četby. Čtenář si může – jako v jakémkoli jiném slovníku – vyhledat konkrétní heslo, které jej zajímá; nalezne jej buď jako samostatnou heslovou stať, nebo jako odkazové heslo. Jeho četbou může svůj zájem vyčerpat, nebo může dále sledovat síť odkazů (v rámci hesla či na jeho konci). V tom případě doporučujeme začít od klíčového, velkého, konceptuálního hesla a pokračovat všemi směry, které naznačuje. Vodítkem však může být i seznam literárněvědných a teoretických směrů a přístupů v závěru práce; na hesla zde obsažená odkazuje v hlavním těle slovníku dvojitá šipka (Þ). Každé heslo je zde zároveň množinou odkazů na hesla slovníku samotného, které čtenáře orientují k heslům týkajícím se zvoleného směru či přístupu, ale také k dalším tematickým okruhům a souvislostem.

 

© Pavel Šidák, Richard Müller

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.