Myers, B. R.: Nejčistší rasa: Jak Severokorejci vidí sami sebe a proč je důležité to vědět

Myers, B. R.
Nejčistší rasa: Jak Severokorejci vidí sami sebe a proč je důležité to vědět

recenze sociologie

Kniha poskytuje jedinečný vhled do mentality severokorejského člověka a do života v zemi, do které je sice možné proniknout jako turista, ale skoro nemožné pohybovat se v ní nekontrolovaně a získat autentický obraz toho, jak žijí obyčejní lidé. Autorův výklad působí přesvědčivě, a také nijak povzbudivě.

B. R. Myers: Nejčistší rasa: jak Severokorejci vidí sami sebe a proč je důležité to vědět. Ideál, Praha, 2013, 236 s.

Brian Reynolds Myers (1963) je americký koreanista, který žije již několik let se svojí korejskou manželkou v Pusanu, kde také přednáší na univerzitě. Ze tří knih, které zatím publikoval, byla letos česky vydána jeho poslední s názvem Nejčistší rasa: Jak Severokorejci vidí sami sebe a proč je důležité to vědět a je to opravdu pozoruhodné čtení.

Autor se v knize na mnoha příkladech snaží dokázat, že režim panující v KLDR není komunistický ani stalinistický. Podle autora jde naopak o extrémně pravicový paranoidní nacionalismus. Ten je prý přitom dost odvozen od válečného nacionalismu japonského. Právě od Japonců se prý Korejci naučili pohlížet sami na sebe jako „čistou a ctnostnou rasu“. Reinterpretovali k tomu účelu i symboly japonské mytologie: božského zakladatele rasy Džimmua nahradili domácím Tangunem, horu Fidži vrcholem Pektusan. V severokorejské mytologii Korejci už od úplně počátečních stadií existence svého národa prokazovali ušlechtilé morální postoje a v podstatě se rodí „čistí“. Proto je součástí národní ideologie zásada, že by se měli držet svých instinktů. Proto také diktátor Kim Ir-sen nebyl podle Myerse nikdy zpodobňován a cokoli, co by mohlo zmenšovat jeho bezelstnost a pozitivně chápanou naivitu, bylo zlehčováno. To ale u ideologů vyvolávalo rozpor: jak může být vůdce ztělesněním naivity a současně geniálním válečným stratégem? Jedním ze způsobů, jak dilema řešit, bylo tvrzení, že nejlepší nápady přicházejí ke Kimovi ve spánku… Vůdcovy pečlivě zaznamenávané výroky a poznámky hodnotí autor jako banální, což podle něj není překvapující, protože „předávat dětské rase vědomí a disciplínu by znamenalo učinit ji méně dětskou“. Nevadilo tedy to, že Kim byl „zdaleka nejméně vzdělaným vůdcem ze všech představitelů socialistických zemí“. Kimův kult byl rovněž vytvořen po vzoru uctívání japonského císaře Hirohito, i on se projevoval jako „hermafroditní rodič dětské rasy, jejíž ctnosti ztělesňoval“. Vůdce je dokonalý, a pokud se vyskytnou nějaké těžkosti, jako nedostatek potravin, podle oficiálních vyjádření jej způsobují přírodní katastrofy spolu s „obecnou neschopností zavést do praxe Kimovy myšlenky" – v takovém případě je to tedy „lid, kdo zklamal vůdce, ne naopak“.

Myers, jehož první kniha byla věnována socialistickému realismu v severokorejské literatuře, i v této knize často využívá příklady z krásné literatury, které srovnává s těmi, které vznikaly v zemích sovětského bloku. Poukazuje přitom na četné rozdíly: jestliže sovětské příběhy stavěly na úsilí a odříkání spojeném s prací naplněným životem, aby lépe ukázaly vytváření „nového člověka“, který triumfuje nad svými nižšími touhami, postavy Severokorejců mají naopak dokonce i z té nejtěžší práce potěšení. Zatímco u sovětského nebo čínského hrdiny odráží sexuální zdrženlivost jeho naprosté sebeovládání, u severokorejského hrdiny jde o „radostnou abstinenci dětské rasy“. Filmové či literární ztvárnění života současných Severokorejců se blíží idyle, takže celkově jsou dle autora severokorejské příběhy kvůli nepřítomnosti konfliktů „nudné dokonce i ve srovnání se sovětskou literaturou“. Pokud se u nějaké postavy objeví drobný nešvar, bývá snadno napraven. Kupříkladu voják, který nezametl podlahu svého stanu, spatří, že to za něj udělal jeho soudruh – a rozpláče se (a samozřejmě se polepší). Pokud chtějí autoři kritizovat nějaký nešvar, uchylují se k bajkám či animovaným filmům se zvířecími postavičkami. Konflikty se vyskytují v příbězích zasazených do Jižní Koreje (zvané „americká kolonie“) nebo do předrevolučních dob, jen v těch se vyskytují skuteční padouši a opravdové konflikty, a proto jim prý Severokorejci dávají přednost.

Součástí ideologie je také nechuť k míšení ras. I v praktickém životě tedy byli Korejci, kteří uzavřeli sňatky s cizinci, nuceni k rozvodu, což místní zástupci východoněmecké ambasády přirovnávali k nacistickým praktikám. Na symbolické rovině pak byli a jsou především Američané (v souladu s tím, jak obraz nepřítele popsal Umberto Eco) popisováni jako zapáchající zvířata s rypáky a prackami. Americký důstojník má často „bílý zátylek, bělošské rysy a tmavou pleť v obličeji“, což má vyjadřovat „závadnost amerického rasového původu“, aniž by byli uráženi afričtí spojenci KLDR. O jistém americkém vojákovi se v jedné povídce charakteristicky tvrdí, že cítil deziluzi nad incestem ve vlastní rodině, proto začal spát s každou ženou, která se mu připletla do cesty. „Když ho to unavilo, stal se homosexuálem.“ Zvláště odpudivě jsou pak znázorňováni křesťanští misionáři, totiž jako vrazi dětí – zde autor opět upozorňuje na spojitost s fašistickým Japonskem a jeho dobovou protikřesťanskou kampaní.

Autor žijící v Jižní Koreji ovšem nenechává stranou ani tuto zemi a poukazuje na překvapující podobnosti mezi občany obou států. Zmiňuje v této souvislosti popírání zločinů spáchaných některými Korejci za války a další příklady přepisování historie (na Jihu se prý každoročně slaví osvobození od Japonců „bez jediné zmínky o osvoboditelích“). A jestliže na Severu byl SSSR vnímán jako „rozvinutější, ale morálně podřadná země“, velmi podobný vztah se podle autora vyvinul na Jihu ke Spojeným státům.

Dodejme ještě, že v české verzi je kniha je doplněna Soupisem primárních a sekundárních knižních publikací týkajících se KLDR dostupných v českém jazyce od Jaroslava Olši jr., českého velvyslance v Soulu. Ten vyzvedává fakt, že i u nás před rokem 1989 vznikla řada původních děl psaných „ve stejném ideologickém duchu i jazyce jako původní díla severokorejská“ (což je ale trochu v rozporu s tím, co píše o jisté ideologické mimoběžnosti komunistického tábora a KLDR Myers). Navíc mnohé severokorejské knihy, z nichž se na některé Myer odvolává, byly u nás vydány v překladech.

Kniha celkově poskytuje jedinečný vhled do mentality severokorejského člověka a do života v zemi, do které je sice možné proniknout jako turista, ale skoro nemožné pohybovat se v ní nekontrolovaně a získat autentický obraz toho, jak žijí obyčejní lidé (jak ukázal třeba dokument Lindy Jablonské Vítejte v KLDR). Vzhledem k tomu ale ani pro laika není možné příliš ověřit, v čem se Myers mýlí. Každopádně jeho výklad působí velmi přesvědčivě a také nijak povzbudivě. Soudí, že zatímco v sovětské zóně občané předstírali podporu režimu, naopak severokorejské zbožňování Kim Ir-sena a jeho nástupce je skutečné a upřímné (připojme poznámku, že zbožňování Stalina ovšem bylo také u mnoha lidí upřímné, u G. Husáka už bychom ovšem stejnou oddanost občanů jistě nenašli). I když informační blokáda KLDR byla v 90. letech naleptána (a už i tamní oficiální sdělovací prostředky přiznávají, že se Jihokorejci těší vyšší životní úrovni), podporu režimu to významně nepodkopalo, obecně totiž podle autora lidé jen tak snadno „nezahazují pohled na svět, který je jim vtloukán do hlavy od dětství“. A autorův výhled do budoucnosti? I když by KLDR nebyla schopna porazit ani jednoho ze svých arcinepřátel, není vyloučeno, že je „dostatečně šílená na to, aby se o to pokusila“…

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 45 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

80%autor článku   58%čtenáři

zhlédnuto 1910x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce