Darnton, Robert: Velký masakr koček a další epizody z francouzské kulturní historie

Darnton, Robert
Velký masakr koček a další epizody z francouzské kulturní historie

recenze historie

I dnes jsou mnozí čtenáři schopni strávit celou noc před knihkupectvím a čekat na oficiální vydání dalšího dílu svých oblíbených opusů, takže v tomto smyslu jsme dědici Rousseauových čtenářů. A i když se v současné době běžně nezabíjejí hromadně kočky, televize překypují horory i akčními filmy plnými násilí. Můžeme se dohadovat, zda k Francouzům 18. století tak, jak je vykresluje Darntonova kniha, nemáme blíže, než by autor byl ochotný připustit, každopádně ale jeho „průzor do duchovního světa“

Dědici čtenářů Rousseaua, či vrahů koček?
Robert Darnton
: Velký masakr koček a další epizody z francouzské kulturní historie. Přel. Markéta Křížová, Praha, Argo, 2013, 259 s.

Americký kulturní historik a „akademický knihovník“ Robert Darnton (1939) je uznávaným odborníkem na Francii osmnáctého století. Tuto pověst si získal i díky své nejpřekládanější knize Velký masakr koček a další epizody z francouzské kulturní historie, která se dlouho po svém prvním vydání (1985) nyní dostává i k českým čtenářům. Autor v ní prostřednictvím šesti sond analyzuje myšlení francouzské předrevoluční společnosti. Vychází přitom z dochovaných rukopisů z tehdejší doby, přičemž právě „texty“ ho zajímají nejvíce, ať už ty skutečné, nebo v přeneseném smyslu, jako „text“ celého města, jak je to dnes obvyklé u autorů kulturálních studií nebo už dříve třeba v pracích tzv. tartuské školy.

V první kapitole autor analyzuje všeobecně známé pohádky, tradované ve Francii i v jiných zemích v 18. století, jejichž vliv zasáhl jak elity, tak nejnižší vrstvy. Nejprve poukazuje na úskalí psychoanalytického výkladu pohádek, který se často opírá o prvky, jež se ve starších verzích pohádek vůbec nevyskytují a do příběhů se dostaly až relativně nedávno; vyvozuje z toho v humorné nadsázce, že hlavní poselství probíraných pohádek zní: „Držte se dál od psychoanalytiků“. Pak se sám snaží dané texty interpretovat, ovšem ne v duchu hledání archetypů či psychických komplexů. Jejich svědectví je podle Darntona neradostné: vypovídají o světě „zoufalství, chudoby a zloby“, ve kterém i princové hladovějí a lidské živobytí obecně bylo „nechutné, hrubé a krátké“.

Pohádky ukazovaly skutečný život ve vesnici a na silnici, a tak „pomáhaly rolníkům orientovat se ve světě, jenž je obklopoval“. Dokonce podle autora „ukazovaly jim cestu a varovaly, jaké bláznovství je očekávat v krutém společenském řádu něco jiného než krutost“, což je přeci jen přehnané tvrzení vzhledem k hrdinům, jejichž příběh v pohádkách končí nezaslouženým happyendem. Po pravdě ovšem autor ukazuje, že někdy se pohádkový hrdina „neobejde bez neetického jednání“: kupříkladu nepomůže žebrákovi, jenž se topí v rybníce, nebo zůstává v bezpečí tak dlouho, dokud vydrží lhát. Celkově sice pohádky „nehájí porušování pravidel, ale popírají, že dobro je vždy odměněno nebo že život můžeme založit na pevných základech“. Darnton srovnává i různé národní verze téže pohádky a upozorňuje při tom na kontrast německého a francouzského zpracování. Ty francouzské se prý „drží při zemi: odehrávají se ve velmi lidském světě, kde rolníci pouštěli větry, váleli se na seně a padali do hnoje“.

Další kapitola, podle níž získala název i celá kniha, popisuje roli, jakou v symbolickém světě 18. století zaujímaly kočky, s nimiž si prý lidé tehdy spojovali mnohem více významů než s ostatními zvířaty. Upálení koček autor interpretuje jako mnohoznačný symbolický akt, kterým se dělníkům podařilo současně odsoudit mistra své dílny za špatné vedení, ale i obvinit z čarodějnictví jeho ženu a urazit její sexualitu. Dodejme ale, že autorovi jde více o Francii než o kočky, takže jeho analýza rozhodně není tak invenční, překvapivá a komplexní, jako je v případě medvědů kniha Michela Pastoureaua. V dalších kapitolách autor referuje o tom, jakým způsobem jistý měšťan konceptualizoval město, v němž žil (Měšťan dává svému světu řád: Město jako text); jak policejní inspektor posuzoval literáty, na které si vedl záznamy (třeba Voltaire je pro něj „orlím duchem, ale vzhledem k jeho názorům velmi špatným poddaným“); kterak autoři Encyklopedie prakticky uskutečňovali zásadu, že „vědění je moc“ (Filozofové prořezávají strom vědění: Epistemologická strategie encyklopedie), a na závěr, jak reagovali čtenáři na J. J. Rousseaua.

Autor si klade otázku, nakolik události a myšlenky, které analyzuje, anticipovaly slavnou velkou francouzskou revoluci, vedoucí k popravě krále. Například v případě masakru koček, která by se dala vyložit i jako vzpoura proti společenskému řádu, se ale Darnton kloní spíše k intepretaci „karnevalové“, podle níž podobné rituály využívaly „slabá místa“ systému, celkově ale společenský a náboženský řád nezpochybňovaly, nýbrž naopak potvrzovaly.

Zamýšlí se také nad problémem dějin mentalit a „velkou vzdáleností“, která nás dělí od obyvatel předindustriální Evropy. Jestliže hlavně kapitola o pohádkách nebo o surovém zabíjení koček líčí 18. století jako svět, který je nám dnes zcela cizí, další části knihy totéž období ukazují jako přelomovou epochu. Jako období, ve kterém sice katolické duchovenstvo při slavnostním průvodu městem kráčí v čele, ale dobový zapisovatel sympatizující s osvícenstvím už mnichy i kněží pokládá za parazity, s jejichž významem do budoucna nepočítá. Období, v němž sice ještě přežívají některé lidové zábavy, které ale postupně upadají v zapomnění, zatímco vyšší vrstvy se z aktivit, na nichž se „před několika generacemi podíleli všichni obyvatelé města bez rozdílu“, stahují. Také jde o dobu, kdy například spisovatelé ještě potřebují pro svoji činnost záštitu ze strany bohatého a vlivného patrona (takže spisovatelův život byl v první řadě „bojem o ochranu ze strany mocnějších“), na společenském žebříčku si stojí nízko a směšná je představa, že by mohli mít čest podobně jako šlechtici, kategorie „intelektuála“ neexistuje a spisovatelství dosud nezískalo „moderní formu“, ale i dobový reprezentant státního represivního aparátu už uznává jejich ideologickou sílu. Nejblíže se v tomto směru současnosti blíží ti dávní Francouzi, o kterých autor píše v závěrečné, „rousseauovské" kapitole. Cituje četná svědectví o tom, kterak čtenáři ze všech společenských vrstev otřásly knihy muže, kterého sice většinou na vlastní oči nikdy nevěděli, ale jenž nad nimi získal takovou moc, že ho nazývali svým „přítelem“. Nad jeho knihami „plakali, omdlévali, zuřili, přehrávali si své vlastní životy a rozhodovali se, že budou žít lépe, a pak propukali v nový pláč“. Celkově podle Darntona toto rousseauovské čtení „rozmetalo konvence, které na vrcholu klasické doby francouzské literatury ustavil Boileau; přineslo revoluční změnu vztahu mezi čtenářem a textem a otevřelo dveře romantismu“. Autor ale skepticky dodává, že Nová Heloisa „se dnes vůbec nedá číst“ – většina „průměrných“ čtenářů moderního typu by se totiž „nedokázala prokousat šesti svazky sentimentu neoživeného ani násilím, ani explicitní sexualitou, ani něčím jen vzdáleně připomínajícím zápletku“. Exaltovanost čtenářů, jejichž výlevy autor cituje, už podle historika také vzala za své; rousseauovští čtenáři předrevoluční Francie „se vrhali do textů s vášní dnes stěží představitelnou, která je nám stejně cizí jako vikinská vášeň pro loupeživé výpravy nebo balijský strach před démony“. Je pravda, že dnešní čtenáři ani těch nejúspěšnějších knih nevyznávají, že je jejich spisovatel či spisovatelka vyléčila „z vážného nachlazení“ nebo že při četbě málem zešíleli; ani že četli jen několik stránek, protože jejich „křehké zdraví by přílišný nával emocí mohl nenávratně poškodit“; ani že byli hrdí na to, že jim jejich robustní konstituce „umožnila přečíst najednou všechny díly, přestože jim silně bušilo srdce“, jako v případě čtenářů Rousseaua v 18. století. Na druhou stranu byli či jsou i dnes mnozí nadšení příznivci J. K. Rowlingové, Stephenie Meyerové či E. L. Jamesové schopni strávit celou noc před knihkupectvím a čekat na oficiální vydání dalšího dílu jejich opusů, takže v tomto smyslu jsme dědici ne-li přímo Rousseaua, pak určitě jeho čtenářů. A i když dnes lidé běžně nezabíjejí hromadně kočky a nevyprávějí si o tom jako o pamětihodné události, televize i kina překypují horory i akčními filmy plnými krve a násilí (což je sice často opakované, leč pravdivé klišé). Můžeme se tedy dohadovat, zda k Francouzům 18. století tak, jak je vykresluje Darntonova kniha, nemáme blíže, než by autor byl ochotný připustit, každopádně ale jeho „průzor do duchovního světa“ tehdejších lidí působí dodnes podnětně, čtivě a přesvědčivě.

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 36 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

80%autor článku   42%čtenáři

zhlédnuto 2516x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce