Padevět, Jiří: Průvodce protektorátní Prahou: místa – události – lidé

Padevět, Jiří
Průvodce protektorátní Prahou: místa – události – lidé

recenze historie

Kniha může plnit roli průvodce na výpravách do etapy české historie, která se sice může zdát vzdálená, ale český národ poznamenala hluboce a následky je možné pociťovat dodnes. Může také v souladu se svým názvem sloužit jako skutečný průvodce pro „pražského chodce“. Může konečně rozvíjet náš smysl pro paměť míst, pro děje, jejichž aktéři jsou již mrtví a jejichž činy byly už většinou zapomenuty, ale v geniu loci Prahy jsou stále skrytě přítomné – spolu se vším, co se zde odehrálo předtím i potom

Jiří Padevět: Průvodce protektorátní Prahou: místa – události – lidé. Academia, Praha, 2013, 802 s.

Knihy s tematikou nacismu a druhé světové války se u nás těší trvalému zájmu; vychází jich opravdu hodně, přičemž dané téma se v nich variuje v nejrůznějších souvislostech. Množí se mezi nimi i publikace, které problematiku nacistické okupace pojímají z topografického hlediska. Tak po knize Brno nacistické letos vychází také rozsáhlé dílo Jiřího Padevěta Průvodce protektorátní Prahou: místa – události – lidé. Jak autor uvádí v ediční poznámce, soustředil se v něm především „na události a působení lidí zapojených do odboje, na činnost nacistického úředního a bezpečnostního aparátu a vojenských sil, na jednání českých úřadů, jež musely spravovat každodenní život země v podřízenosti nacistickým orgánům (počínaje hlavou státu a vládou), na mašinerii, která byla do detailů naplánována k likvidaci židovského obyvatelstva a k zacházení s jeho zabaveným majetkem, a samozřejmě také na zevrubné zmapování událostí Pražského povstání v květnu 1945“. Výběrově je představeno také kulturní dění, ale většinou jen v souvislostech s odbojovou činností, s nacistickou reprezentací (slavnostní divadelní představení, výstavy s ideologickým posláním apod.) nebo s těmi oblastmi kultury, na kterých nacistům z ekonomických či jiných důvodů zvláště záleželo (např. filmový průmysl).

Více než osmisetstránková kniha čtenáře přímo zavaluje množstvím podrobných údajů, přičemž i pro profesionálního historika, jako je odborník na dané období Petr Koura, přináší nové poznatky, případně skutečnosti nepřesně tradované uvádí na pravou míru, i když z hlediska nezasvěceného laika se může jednat jen o drobnosti. Tak například Padevět upřesnil poslední legální bydliště posledního ze „tří králů“ Václava Morávka. V dosavadní literatuře se uvádělo, že to bylo ve Vinařské ulici na Letné, pilný autor ale zjistil, že onen dům se dnes nachází v ulici Františka Křížka, protože Vinařská se tehdy jmenovala i tato navazující část ulice.

Vzhledem k tématu se pochopitelně nejedná o veselou četbu, právě naopak, kniha místy působí značně ponuře, někdy až jako strohý seznam míst, kde bydleli, kde byli zatčeni a kde zavražděni Češi jakkoli pracující proti Říši, i když u některých jmen čtenář přece jen s ulehčením najde poznámku, že se daný občan dožil konce války. Kniha na druhou stranu ale zaznamenává či znovu připomíná i drobné projevy odporu Čechů proti nacistům, které vždy neměly tak fatální následky („Dne 28. října 1939 kolem 16.00 byl v ulici kvůli nošení trikolory Němci napaden a zraněn poštovní úředník Petr Perzl.“), nebo události dnes zcela zapomenuté, které možná dnešní (alespoň některé) čtenáře překvapí, jako údaj o tom, že na křižovatce Národní a Spálené „byl 15. listopadu 1939 napaden českými studenty automobil vezoucí K. H. Franka a jeho řidič Anton Uhl dostal od jednoho ze studentů ránu do obličeje a utrpěl zlomeninu nosní přepážky“. Případně i svědectví o tom, jaké projevy také bylo možné pronášet na veřejnosti; kupříkladu ve Sladkovského sále se 10. listopadu 1939 uskutečnila schůze Národního souručenství, na které Josef Nebeský konstatoval, že „během existence první republiky se vykonalo více dobrého než špatného, a odmítl německý i italský vzor státního uspořádání“.

Kniha obsahuje i jakési střípky z každodenního života tehdejších nejvyšších politických představitelů, včetně jejich vzájemných intrik a bojů o moc a vliv, třeba že „dne 28. října 1942 požadoval Emanuel Moravec při audienci u prezidenta Emila Háchy zrušení Národního souručenství, ale paradoxně zároveň předal Háchovi dopis předsedy Národního souručenství Jana Fouska, který žádal Emila Háchu o pomoc proti Moravcovu pokusu organizaci zrušit“. Najdeme v ní hrdiny, oběti, zrádce i kolaboranty, a to s plnými jmény, přičemž tato konkrétnost a „adresnost“ může být pro potomky těch posledních, pokud žijí v blízkosti dané lokality, až nepříjemná.

Už z citovaných Padevětových slov ovšem vyplývá, že – navzdory velkému rozsahu – všechny oblasti protektorátního života kniha samozřejmě nepokrývá. O tehdejší každodennosti – kromě zatýkání a poprav, které ovšem byly její děsivou součástí – se u něj nejvíce dozvídáme z dobových fotografií a dalších dokumentů, z nichž některé jsou v knize publikovány prvně. Nemalá část života obyčejných lidí tak zůstává nepokryta, a tak jistě nejde o „úplný obraz“ tehdejší doby, pokud je něco takového vůbec možné. Češi ve svých bytech poslouchali jistě cizí rozhlas, konspirovali v nich a byli zatýkáni, ale dělali tam ovšem i úplně jiné věci. V době protektorátu u nás například prudce vzrostla porodnost, ať už proto, že „z pracovní povinnosti byly osvobozeny matky jednoho dítěte do šesti let věku nebo dvou dětí ve věku od 6 do 14 let“ (J. Čvančara); proto, že silné poválečné populační ročníky přicházely právě ve čtyřicátých letech do reprodukčního věku; kvůli „pocitu národního ohrožení“ a potřebě populačního přírůstku (V. Průcha); nebo dokonce ze sporného důvodu uváděného M. Michlovou, že kvůli nedostatku uhlí a plynu byly byty nevytopené a „moc se nesvítilo“, takže lidé údajně „chodili dříve spát, a mezi partnery tak častěji docházelo k pohlavnímu styku“. Musím ale dodat, že tato problematika samozřejmě přesahuje předem vymezený záběr publikace, a také je mimo schopnost sebepracovitějšího badatele zjistit, kterou noc došlo na dané adrese k početí potomka…

Zatímco Brno nacistické obsahuje přehledné a lákavě nazvané esejistické kapitoly jako Centrum nacistické propagandy nebo Nacistická památková péče, v Průvodci protektorátní Prahou jsou tato témata pouze naznačena (pokud vůbec). Kniha ale jistě poskytuje bohatý materiál k tomu, aby si čtenář, pokud je dostatečně vzdělaný, přemýšlivý a zná příslušné kontexty, mohl možné souvislosti samostatně domýšlet. Sám Padevět trochu opustil suchý faktografický styl Průvodce na facebookové stránce knihy, kde například (v podobném stylu jako Florian Illies v knize 1913) uvažuje nad tím, k jakým paradoxním setkáním mohlo během protektorátu v ulicích Prahy docházet: „Do července 1939 se museli u pekaře, v mlékárně, v trafice a možná i v putyce v Dejvicích potkávat dva muži. Bydleli v dnešní ulici Jugoslávských partyzánů pár domů od sebe. Prvním z nich byl komunistický intelektuál, novinář, obdivovatel SSSR a odbojář Julius Fučík, druhým byl člen Vlajky, Svatoplukových gard a aktivní člen Moslimské náboženské obce pro Čechy a Moravu Mohamed Abdallah Brikcius. Možná si mezi sebou vyměňovali ilegální Rudé právo a legální Hlas moslimské náboženské obce. Ale spíš asi ne...“ V samotné knize přitom najdeme jen holý údaj o tom, že v dané lokalitě muži bydleli, a zbytek autor nechává na fantazii čtenářů. Ty také, ještě před oficiálním vydáním publikace, na zmiňovaném webu vyzval k aktivnímu pátrání a pomoci při identifikaci konkrétních lokalit či bojové techniky z dobových fotografií, a ohlas čtenářů byl značný, takže v tomto smyslu se Průvodce protektorátní Prahou částečně stává i publikací „interaktivní“.

Tato kniha může plnit roli průvodce na výpravách do etapy české historie, která se sice může zdát vzdálená, ale český národ poznamenala hluboce a následky je možné pociťovat dodnes (ostatně i autor v závěru vyjadřuje přání, aby přispěla „k uvědomění, že nepříliš vzdálené historické období protektorátu je v našem hlavním městě, které žije dnes životem zdánlivě velmi odlišným, stále skrytě přítomno ve větší míře, než si obvykle připouštíme“). Může také v souladu se svým názvem sloužit jako skutečný průvodce pro „pražského chodce“, jak přiznává v předmluvě historik Robert Kvaček: „Půjdu Prahou s touto knihou ještě vícekrát. Pokorně, s úctou a pro poznávání.“ Může rozvíjet náš smysl pro paměť míst, pro děje, jejichž aktéři jsou již mrtví a jejichž činy byly už většinou zapomenuty, ale v geniu loci Prahy jsou stále skrytě přítomné – spolu se vším, co se zde odehrálo předtím i potom…

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 97 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Miroslav Sekal, 22.03.2016 16:38
Padevět, Jiří: Průvodce protektorátní Prahou: místa – události – lidé
Mimořádná kniha, která mi vrátila můj pohled dítěte do ulic tehdejší Prahy. Autorovi a tvůrcům velmi děkuji.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

70%autor článku   54%čtenáři

zhlédnuto 4543x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce