Moje Polednice
Šimůnková, Tereza: Moje Polednice

Moje Polednice

Tereza Šimůnková (nar. 1979) debutovala před pěti lety v nakladatelství Protis sbírkou Zmijí žena. V ní načrtla půdorys, na němž se autorsky pohybuje dodnes, ať už jde o motivy, či básnické postupy. Nezbavila se ani málo vkusných „lingvistických“ lahůdek, jimiž své básně přizdobuje.

Tereza Šimůnková (nar. 1979) debutovala před pěti lety v nakladatelství Protis sbírkou Zmijí žena. V ní načrtla půdorys, na němž se autorsky pohybuje dodnes, ať už jde o motivy, či básnické postupy. Nezbavila se ani málo vkusných „lingvistických“ lahůdek, jimiž své básně přizdobuje.

Ubylo parnasistních motivů, všech těch Pegasů, medúz a Ikarů, které nahradila velmi silná zakořeněnost v říkadlech, písňových textech, čítankové literatuře a pohádkách. Šimůnkové básně jsou zhusta posety variacemi na kultovní „hlášky“ či citáty, díky čemuž působí jaksi blízce a povědomě, ve většině případů ovšem zůstávají stranou jako nedůležitá dekorace. „Lingvismus“ Terezy Šimůnkové nezkoumá možnosti jazyka, nehledá jeho hranice a nekouká za ně – spíš se veze na vlně všeobecně známých kulturních statků, které jednoduše prolamuje v kalambúrech a dalších velezajímavých slovních hříčkách, které připomínají vlezlé senzační novinové titulky: „Honzíčina cesta“, „ležíš pláčeš už jen chvíli / přes hory mé zlaté parohy (…) kde se pámbů vlků bojí / kdopak by se vlka bál“ atd.

Svět autorčiných básní ovšem není dětský ani dětem určený; „tohle je sbírka plná násilí / nezvládnuté zloby“, prozrazuje Šimůnková hned v prvních verších první sbírky. Obsahem Mojí Polednice je bolest z rodinných neštěstí, ať už skutečných, či hypotetických – v rámci touhy, zvědavosti anebo vzpoury, básnický deník svobodomyslné umělkyně, tvůrčího člověka (motiv údělu básnířek je ovšem v nové sbírce podstatně méně významný než v debutu). Sympaticky pokorný – a zároveň sympaťácky buřičský.

Rejstřík matka – žena – dívka – domov – povinnost – očekávání, spolu s nevýhodami ženského pohlaví, je typický prostor, který popisují autorky typu Richterové, Riedlbauchové, Rackové, ale i Lesové, Šťastné, Michalové, Košinské či jejich „kmotry“ Violy Fischerové, tedy autorek, které se pohybují okolo nakladatelství Literární salon, přičemž není bez zajímavosti, že některé z nich uspěly v Drážďanské ceně lyriky, která tradičně (ne ovšem paušálně) přeje autorům „konfesní“ poezie, poezie bolesti.

Četba Mojí Polednice autorky, která má po literární stránce už něco za sebou, je jedinečnou příležitostí pro vystižení „vlastního hlasu“ básnířky. U Šimůnkové je zatím podobná práce nemožná. Podobnost obou sbírek s dílem jiných autorů čtenáři svazuje ruce. Pravděpodobně ale nepůjde o onen typ geniálního literáta, který si už v prvotině ohmatal výraz, který se jej bude držet po celý život. A to tím spíše, že básnictví Terezy Šimůnkové spoléhá na nápady, pointy, hru a neobjevnou variaci.

 

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Kniha:

Literární salon, Praha, 2013, 72 s.

Zařazení článku:

beletrie česká

Jazyk:

Témata článku:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse