Le Goff, Jacques (ed.): Muži a ženy středověku

Le Goff, Jacques (ed.)
Muži a ženy středověku

recenze historie

V některých portrétech se autorům daří postihnout komplikovaný vnitřní vývoj dané osobnosti, jiné jsou ale bohužel tak stručné, že se v nich čtenář nedozví o mnoho více než na Wikipedii. Mnohá jen stručně nahozená tvrzení by si zasloužila alespoň nějaké podpůrné argumenty nebo vysvětlení.

Jacques Le Goff (ed.): Muži a ženy středověku. Přel. Věra DvořákováLada Bosáková, Vyšehrad, Praha, 2013, 448 s.

Po úspěšné a vskutku imponující Encyklopedii středověku letos i česky vychází její obrazový protipól či doplněk s názvem Muži a ženy středověku. Editorem je opět slavný historik Jacques Le Goff, který ji sepsal společně s více než čtyřmi desítkami evropských historiků (členem autorského kolektivu byl i český medievista a Le Goffův žák  Martin Nejedlý). V knize čtenář najde portréty králů i královen, světců i učenců, obchodníků a objevitelů, umělců a povstalců, kacířů i inkvizitorů, které jsou seřazeny chronologicky. Zastoupení mají i postavy českého středověku: svatý Václav, svatý Vojtěch, císař Karel IV. a Jan Hus, zmíněna je i sv. Anežka coby následnice Alžběty Uherské. Knihu uzavírá závěrečný oddíl věnovaný imaginárním postavám, které sehrávaly v představivosti a životě středověkých lidí významnou úlohu: legendární král Artuš, víla Meluzína, papežka Jana či mytický kněz Jan se nacházejí v sousedství ztělesněného Dobra a Zla – Panny Marie a Satana (dodejme, že už Encyklopedie středověku obsahovala několikanásobně rozsáhlejší heslo o ďáblovi). U některých historických postav je také naznačeno, jak se postupně měnily v postavy legendární, jako Fridrich I. Barbarossa, jenž údajně spí v jeskyni a čeká na probuzení, aby přinesl spásu německému národu. A v případě Chlodvíka Bruno Dumézil poukazuje na skutečnost, že čím větší je nedostatek historických pramenů, tím více prostoru vzniká pro ideologie a vytváření novodobých národních mýtů, využitelných v aktuální politické situaci. Někteří přispěvatelé se ovšem sami pokoušejí o aktualizující výklad, takže kupříkladu o sv. Františkovi z Assisi tvrdí Le Goff, který o něm ostatně napsal celou knihu, že to byl „moderní světec“ (totéž stanovisko zřejmě zastává i současný papež, který právě po tomto světci přijal jméno), Abélardovi se zase dostalo označení „první moderní intelektuál“ a jeho proslulý vztahu k Heloise je vydáván za „první příklad moderní lásky“.

Celkově Le Goff opět zastává svoje přesvědčení, že jak „dlouhý“ středověk, tak i ten tradiční (od 4. do 15. století) je „mnohem světlejší a pokrokovější, než se obvykle soudí“; šlo podle něj o období „plné tvořivé síly a pohybu“ a v tom není nová publikace pro znalce jeho díla není nijak překvapivá. Najdou se v ní ale i ne zcela obvyklá (až provokativní) tvrzení, jako to od Johna Baldwina, že Ludvík IX. Svatý byl „luxusem, který si Francie mohla dovolit díky hospodárné politice“ jednoho z jeho předchůdců, Filipa II. Augusta. Podobně jako Encyklopedie středověku obsahovala i heslo o islámu, najdeme v Mužích a ženách středověku také kapitoly o osobnostech islámského světa, které na středověkou Evropu zapůsobily, jako byli Saladin a Averroes, nebo dokonce vojevůdce Atillu. Editor v úvodu vysvětlil, že aby kniha nebyla přetížena, nebyli do ní zařazeni Alexandr Veliký či Šalomoun, o které jevil středověk velký zájem, což je ale trochu škoda.

V některých portrétech se autorům daří postihnout komplikovaný vnitřní vývoj dané osobnosti, případně to, jaký byl její pozdější vliv (třeba v případě sv. Augustina), jiné jsou ale bohužel tak stručné, že se v nich čtenář nedozví o mnoho více než na Wikipedii. Právě pozdější recepce postav jako Robin Hood nebo Roland je bohužel pojata spíše výčtově (někdy jen formou miniseznamu filmů, které o nich byly natočeny), většinou bez hlubšího postižení toho, jak odlišně je jednotlivé epochy vykládaly, případně se někteří autoři uchylují k formulacím, které jsou až příliš obecné a neurčité („Ze středověkého hrdiny učinili imaginárního hrdinu pro lidi každého věku a všech dob“).

Mnohá jen stručně nahozená tvrzení by si zasloužila alespoň nějaké podpůrné argumenty nebo vysvětlení, jako že „lišák Renard se vydatně objevuje v literatuře 20. století, například v Malém princi“. I jiné soudy jsou značně diskutabilní: třeba že „postava Merlina se ze světa evropské imaginace vytrácí“. V polemice proti tomu můžeme uvést i úryvek z téže knihy, z kapitoly o Chrétienovi z Troyes, o kterém Le Goff zřejmě právem konstatuje, že dnes ožívá v Pánu prstenů, ve kterém se prostřednictvím Gandalfa v jistém smyslu znovuzpřítomňuje i Merlin…

Součástí knihy jsou četné barevné ilustrace, které mohou sloužit jako průvodce po středověké vizuální kultuře, o to více ale zamrzí, když i v takto výpravné publikaci najdeme v české verzi nemilou chybu („Cicera“ místo Cicerona). A co se obecně týká myšlenkového světa středověku a jeho pozdějšího odkazu, Encyklopedie středověku i po Mužích a ženách středověku zůstává zřejmě nepřekonána.

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 66 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

70%autor článku   48%čtenáři

zhlédnuto 2770x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce