Macfarlane, Alan: Japonsko za zrcadlem

Macfarlane, Alan
Japonsko za zrcadlem

recenze kultura

Kniha je psána čtivě, a přitom zasvěceně. Sympaticky působí, že navzdory své erudovanosti si autor stále uchovává svoje japonské okouzlení, které vyznívá přesvědčivě a současně nijak naivně. I pro Macfarlanea tak Japonsko zůstává „pohádkovou zemí“, stejně jako pro první evropské (i české) cestovatele, kteří Japonsko navštívili, nebo o něm alespoň snili.

Poslední pohádková říše na zemi
Alan Macfarlane: Japonsko za zrcadlem. Kniha Zlín, Zlín, 2013, 242 s.

„Japonsko je pohádka, kde žije národ přešťastných lidí, jichž jedinou starostí je usmívat se vlídně na cizince, hrát na šamisen a malovat štětcem verše.“ Těmito ironickými slovy charakterizoval roku 1913 katolický kněz Alois Svojsík (1875–1917), bratr slavnějšího Antonína Benjamina, převažující obraz Japonska na počátku či v celé první polovině 20. století u české veřejnosti, a zřejmě nebyl daleko od pravdy.

I když se Japonsko od té doby velmi změnilo, fascinace touto zemí i u nás přetrvává. Dokládá to třeba skutečnost, že jen letos vyšly už minimálně čtyři knihy, které se zevrubně zabývají japonskou mentalitou a zvyky: klasické dílo Ruth Benedictové Chryzantéma a meč: vzorce japonské kultury, původní, na detaily každodenního života zaměřená práce japanoložky Alice Kraemerové Jak komunikovat s Japonci, aneb, Nebuďme xenofobní, Říše znaků Rolanda Barthese, a především překlad knihy profesora antropologických věd Alana Macfarlanea Japonsko za zrcadlem.

Autor v ní na začátku líčí svoje předsudky, se kterými do země jel (a dokonce je možná uměle zveličuje), i to, jak ho pak stále překvapovala. Cituje přitom slova jiného Evropana, který svůj kulturní šok vylíčil takto: „Cizinec, který přistane na japonských ostrovech, si brzy uvědomí, že se ocitl ve světě, v němž platí vlastní zákony v každé oblasti konání i uvažování… smysl pro orientaci a žebříček hodnot mu lehce naruší všeobecně panující „převrácení přirozeného pořádku“, projevující se téměř systematickým zaměňováním levého s pravým, před a po, mluvení a ticha. Každé gesto, tvar nádob, větný rytmus, pravidla chování v domácnosti anebo ve školní třídě, i naaranžování květin ve váze – všechno nese nezaměnitelnou pečeť typickou výhradně pro tuto zemi.“

Ne že by šlo o nějak převratné tvrzení, ale autorovi se daří velmi názorně ukázat, v čem spočívá nezařaditelnost Japonska do kategorií západního myšlení. Podle něj „se zdá, že Japonsko není ani moderní, ani předmoderní, a ani postmoderní. Spíše leží na trajektorii, kde tyto pojmy neplatí. Není ani kapitalistické, ani před- či postkapitalistické, je směsí, která marxistickým definicím neodpovídá. A pokud slovem ,vědecký‘ myslíme zhruba to, co jako podstatu vědecké revoluce popsal Einstein, totiž směs řecké filozofie (zejména geometrie) a baconovského empirismu, pak Japonsko opět není ani vědecké, ani předvědecké.“

Autor zdůrazňuje, že se Japonci rozhodně nenacházejí na jakémsi hypotetickém „předlogickém“ stupni vývoje nebo že by logiku zcela postrádali. A pokračuje: „Ani si nemyslím, že se nezajímají či nezajímali o to, jak funguje skutečný svět. Jeden zesnulý spisovatel poznamenal: ,Žádný národ na světě není dychtivější v honbě za přesným poznáním… Žádný národ na světě nevyniká nad Japonce jasností a vytříbeností logického myšlení.‘ Tím, o co tu jde, je spíše jiný druh logických operací.“ Setkání s japonskou mentalitou ho přivádí i k pochybnostem o tom, nakolik logicky vlastně přemýšlejí obyvatelé Západu. Sami Japonci se totiž domnívají, že to „nejsou oni, ale lidé ze Západu, kdo jsou iracionální, a sice ze dvou důvodů. Za prvé, lidé ze Západu neustále dovolují, aby jim do metafyziky zasahovaly ,náboženské‘ pravdy neověřitelného rázu, neboť předpokládají, že za jevy stojí Bůh stvořitel, a pravidla a zákony, jež jsou skryté a nelze je prokázat. Dopouštějí se i dalších kotrmelců, jako je například víra v zázraky. Japonci nás považují za velice pověrčivé, v myšlení téměř magické."

Až s jistou dávkou cynismu přitom autor líčí i to, jak pragmaticky japonští intelektuálové zkonstruovali kult japonského císaře: „V císařskou rodinu jako takovou nikdy nevěřili, neboť všichni věděli, že je slabá a křehká a má pramalou sílu na to, aby přitahovala lid. Stejně tak nevěřili v mytický původ rodiny tennó. Ale museli předstírat. Pravděpodobně si mysleli, že byť je císařský mýtus pošetilý, není tak pošetilý jako křesťanství.“ Stejně tak autor pohlíží na celý šintoismus. Podle Macfarlanea Japonci přijali „taktiku zastávanou francouzským sociologem Emilem Durkheimem. Durkheim coby sekularizovaný žid, jenž ztratil víru, hledal něco, co by společnost stmelovalo, když příbuzenství a formální náboženství příliš zesláblo. Řešení našel v základních formách náboženství, které praktikovali australští domorodci při totemových rituálech. Společnost uctívala sama sebe, svůj vlastní obraz promítala vzhůru a na jeho odraz pak pohlížela jako na vnější mandát společenského řádu. Na základě vymyšleného šintoismu vytvořili intelektuálové císaře jako Boha, šamanského potomka starověkých bohů. Před druhou světovou válkou o císaři mnoho lidí mluvilo tak, jako by byl s bohy organicky spojen. Lidé se učili, že praotec tennó byl i praotcem celého japonského národa. Císař nebyl jen systémem, ale druhem náboženství, které ovlivňovalo každou stránku japonského života. Tennó, jinými slovy víra v císaře, bylo spojováno se starobylou svatyní v Ise. Šlo v něm o kolektivní cítění, nahromadění lásky, vřelosti a jednoty, poskytující společenskou solidaritu. Avšak pokusy vyvézt tento systém do nových kolonií, Koreje či Mandžuska, zoufale selhaly. Dokonce i v Japonsku skončilo uctívání císaře jako beznadějná a klamná strategie, stejně jako nakonec selhala i evropská fašistická ideologie.“

Autor nezakrývá, že je Japonskem okouzlen. To mu ale nebrání vnímat jisté stíny zdejšího života a přístupu ke světu (což zdaleka nedokáží všichni badatelé zabývající se Japonskem, viz příklad Antonína Límana). Tak Macfarlane poctivě přiznává, že Japonsko má vysokou míru dětských sebevražd, protože děti mají pocit, že nedokáží dosáhnout úspěchu, který od nich okolí očekává. Připomíná, že existuje „odhadem 100 000 až 400 000 hikikomori, mladých lidí, kteří zůstávají zamčení ve svých pokojích a po celé roky odmítají vyjít ven“ (což je jev, o kterém u nás se znepokojením mluví například Václav Cílek). I to, že „strach z cizího a neznámého je tu velmi rozšířený. Panuje neochota přijmout zodpovědnost za minulé chyby anebo se přímo a otevřeně omluvit.“

Autor se snaží vymezit i vůči svým předchůdcům: Lafcadio Hearn, jehož knihy mimochodem vycházely už od roku 1911 i česky, se podle Macfarlanea musel spoléhat na poněkud nevhodný teoretický rámec Herberta Spencera; generace, k níž náležel (z let 1860 až 1920), „přináší spoustu vhledů, ale v prostoru za odvrácenou stranou zrcadla daleko nevidí. Převrácený svět Japonska popisuje s velkou citlivostí, ale skutečně mu porozumět a uvést ho do souvislosti s naším světem nedokáže.“ A Benedictová zase Japonsko nikdy nenavštívila a nezakusila.

Macfarlane zná Japonsko z vlastní zkušenosti a neznámá mu není ani rozsáhlá literatura k tématu. Jeho kniha je psána čtivě, a přitom zasvěceně. Sympaticky působí, že navzdory své erudovanosti si stále uchovává svoje japonské okouzlení, které vyznívá přesvědčivě a současně nijak naivně. I pro Macfarlanea tak Japonsko zůstává pohádkovou zemí: „Je to poslední velká pohádková říše na zemi, a nemusel ji stvořit pan Disney.“ Ostatně i Svojsíkův cestopis končil navzdory tolika jeho kritickým názorům překvapivě podobnými slovy: „Každý, kdo se vrátí z návštěvy krásných, rozervaných těch ostrovů, mi přisvědčí, že Japonsko a jeho lid jest snad jediným ještě zbytkem živoucí pohádky lidstva na zeměkouli.“

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 67 čtenářů.

Diskuse

Vložil: emi, 21.11.2013 16:08
Macfarlane, Alan: Japonsko za zrcadlem
Knihu jsem přečetl a spíše bych se přikláněl k recenzi od Jany Štukhejlové na studentpoint.cz. http://goo.gl/EXExcs
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

90%autor článku   51%čtenáři

zhlédnuto 2775x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce