Rysová, Hana; Vokolek, Václav: Svět kamenů

Rysová, Hana; Vokolek, Václav
Svět kamenů

studie kultura

Většinu svých dějin, nejdelší část své existence, se člověk pohyboval ve světě, kterému říkáme doba kamenná, píše spisovatel a publicista Václav Vokolek ve své knize Svět kamenů (2013).

Skončila už doba kamenná?
Hana Rysová, Václav Vokolek: Svět kamenů. Malvern, Praha, 2013

Většinu svých dějin, nejdelší část své existence, se člověk pohyboval ve světě, kterému říkáme doba kamenná, píše spisovatel a publicista Václav Vokolek ve své knize Svět kamenů (2013). Trvalo neuvěřitelné tři miliony let, ale věda toto období neustále prodlužuje. Každopádně tak neuvěřitelně dlouhý čas člověk zpracovával pouze přírodní kámen, který mu poskytoval materiál k výrobě nástrojů, zbraní a možná i k prvním projevům posvátného. Silně se to odrazilo v našich mýtech, pohádkách, ale i v tom, jak vnímáme sami sebe.

Podle některých mýtů vznikli lidé přímo z kamenů. Nejslavnější je řecký mýtus o Deukaliónovi, který měl po potopě znovu stvořit lidstvo tím, že spolu s manželkou Pyrrhou za sebe házeli „kosti matky země“, tedy kameny. Ty počaly „ztrácet svou tvrdost a odkládat tuhost, postupně začaly měknout a změklé nabývat tvaru. Sotvaže narostly též a dostaly jemnější tvářnost, lze na nich viděti cosi, jak podobu lidského tvora, ovšem nejasnou dosud, jak jeví se načatý mramor, nedosti propracovanou a podobnou hrubým as sochám. Cokoli vlhkého bylo v těch kamenech, cokoli bylo prolnuto šťávou a zemí, to dostalo podobu těla; neohebné a pevné zas mění se ve tvrdé kosti. Kamennou žilou co bylo, to v těle teď totéž má jméno. V nedlouhém čase ty kameny pak, jež na pokyn boží Deukalión tam házel, se změnily v podoby mužů, z těch pak, jež házela Pyrrha, zas nové povstaly ženy. Proto rodem jsme tuhým a zvyklým útrapy snášet, a tím dáváme důkaz i o svém někdejším vzniku“. V Ovidiově převyprávění nacházíme jakousi soupodstatnost lidí a kamení, která charakterizuje lidi jako odolné tvory. Naopak v jistém indonéském mýtu, kterým se zabýval religionista Mircea Eliade, se tvrdí, že s kameny a jejich neměnností a tvrdostí nemáme nic společného, a to vlastní vinou. Na počátku, když nebe bylo blízko země, obdarovával totiž Bůh první lidi dary, které zavěšoval za konec provazu. Jednoho dne jim poslal kámen, ale naši předkové ho odmítli. Po nějakém čase spustil banán a ten byl naopak okamžitě přijat. Tehdy lidé zaslechli stvořitelův hlas: protože jste zvolili banán, bude váš život jako život tohoto plodu. Kdybyste si vybrali kámen, váš život by byl jako bytí kamene, neměnný a nesmrtelný.

Velké kameny a velké skály jsou v pověstech a mýtech často produktem činnosti nadpřirozených bytostí, které zkameněly, jsou pod horou uvězněny, na dané místo objekt přinesly nebo způsobily, že se ve skály – většinou za trest – proměnili lidé. Kromě toho hory jsou od pradávna uctívány, a to buď samy o sobě, nebo jejich božstva (egyptské pyramidy i mezopotamské zikurraty jakožto umělé hory odkazovaly k prvotním horám stvořitelských mýtů). Posvátnost hor se přenesla i do křesťanství: vždyť s výjimkou narození všechny významné události v Ježíšově životě proběhly na nějaké hoře. A také středověcí křesťané si vznik některých skalních masivů vysvětlovali událostmi, které souvisely s životem jejich Spasitele. Tak svatý František si prý jednou ke svému čtyřicetidennímu půstu zvolil jistou horu a tam „v údivu nad nezměrností strží a prohlubní ve skalách mohutných, modlitbě se oddal a bylo mu zjeveno, že ony strže stvořeny byly v hodině umučení Ježíše Krista, kdy skály roztrženy byly vedví“.1 A někteří světci jsou dokonce stylizováni do podoby jakýchsi kontemplujících horolezců, dokonce i svatý Václav prý „přecházeje bosýma nohama příkré vrchy hor, srázné průchody, údolí kamenitá žalmy a jiné modlitby říkal bez ustání“. Později se proslavil básník Petrarca svým výstupem na horu Mons Ventosus (Mont Ventoux), kde nejprve obdivuje výhled do kraje, pak si ale přečte Augustinův citát: „Lidé jdou, aby se podivovali výšinám hor a nesmírným vlnám moře… a drahám hvězd, a o sebe nedbají.“ Následně začal zpytovat své svědomí a z obrovské hory se v jeho myšlenkách následně stává podle S. Schamy pouhý „krtinec“ v porovnání s „velikostí lidského myšlení, kdyby jen se nenořilo do bahna pozemské hanebnosti“. Dnešní horolezci většinou mluví hlavně o tom, že v horách se učí sebedisciplíně a překonávání sebe sama, případně že se mezi skalami „život redukuje na jednoduchý stereotyp pochodování, jídla a odpočinku, který ovšem díky neskutečné kráse přírodních scenérií nenudí“ (Zdeněk Thoma).2 Najdou se ovšem i dnes tací, kteří horolezectví pojímají spirituálněji, jako „zrychlenou, zhuštěnou meditaci“. Podle horolezkyně a absloventky environemnátlních studií na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity Markéty Žákové může jít při horolezeckém výstupu o cosi nepopsatelného, v některých situacích třeba i o „nepřetržitou modlitbu spojenou s meditací, rozjímáním či neskutečným prožíváním víry“, ale důraz může být podle ní kladen i na uvědomění si „lidské malosti, nepatrnosti, vědomí pokory i toho, co je v životě opravdu důležité“.

Kameny mohly podle starých legend a rituálů povzbudit plodnost, zajistit fyzickou sílu a léčit. Člověk se měl kupříkladu plazit kolem kamene ve směru slunce a potom se devětkrát provléct dírou v kameni. Kameny s kruhovým otvorem byly dále používány i jako rituální pomůcky při závažných slibech a smlouvách. Účastníci obou smluvních stran si potřásli rukama skrze otvor v dolmenu a smlouva tak byla skutečně stvrzena. Platila více než smlouva napsaná. Jak uvádí Vokolek, jedním ze shodných prvků starých pověstí je dále „kamenný pohyb“. Něco tak zásadně statického létá, chodí, a dokonce tančí. Kameny létají, jak si kouzelník Merlin přeje. Z kontinentu na kontinent. Také ďábel kameny kamsi přenášel, to je zakořeněná představa, ale jeho plány se vždy překazí, třeba zlořečeným ptákem. Kohout zakokrhá často zcela nečekaně a ďábel kameny upustí, patrně ztratí svou noční sílu. Ale známe podle něj „i ďáblovy kamenné šípy zabodnuté do líbezné krajiny v Yorkshiru. Kameny létají pomocí kouzel a nadpřirozených sil. Po vztyčení, usazení do země, se mnohé kameny pohybují dál. Některé se přemisťují neznatelně, třeba každý den o hlavičku špendlíku, jak se vypráví o českém menhiru v Klobukách. Jiné, třeba na Orknejských ostrovech, chodí v noci pít k jezeru. Hasí svou kamennou žízeň. Některé se pohybují v kruhu. Puklé kameny se rozestupují. Krásný příklad najdeme v kapli ve Svatém Kameni v jižních Čechách. Kámen, na kterém stanula Panna Maria, pukl a dále se rozestupuje. Až mezi oběma oddělenými díly projede vůz, nastane konec světa.“ V pověstech ovšem kameny leckdy mají i svoji vůli, takže pokud je někdo přemístí někam, kde jim to nevyhovuje, jsou schopny se samy vrátit zpátky, případně dají svoji nevoli ohledně nového umístění najevo i slovně. Speciálně v pohádkách, jako je ta dánská O mluvícím kameni, se pak vyskytují magické kameny plnící stejnou funkci jako Erbenův zlatý kolovrat nebo kouzelné zrcadlo, totiž takové, které „mluví pravdu o každém, kdo se ho byť jen nohou dotkne“.

I dnes ovšem vznikají příběhy, v nichž hrají kameny významnou roli. V knize Tatínku, ta se ti povedla vypráví Zdeněk Svěrák příběh otce, jenž jako kluk vyrůstal na všední pražské periferii, a proto nemá rozvinutou fantazii. Při pokusu vyprávět dětem improvizovanou pohádku proto fatálně selhává (jeho děti totiž dávají přednost takovým, jaké jim povídala maminka, o zdánlivě obyčejných věcech kolem nás). Aby to napravil, vydává se do pohádkového kraje, Českého ráje. Tam se jedna skála podobá slonu, další žábě, třetí byl „obr, který chtěl posvačit mezi stromy a zkameněl“. Když pak hrdinovi onen obr vrací ozvěnu, má dojem, že v onom magickém kraji „i ten kámen hovoří“. Z Kozákova si pak – coby kvintesenci všeho pohádkového a zázračného – přiveze polodrahokam, a díky tomu pak už s vyprávěním pohádek nemá problémy.

U Svěráka se setkáváme s kameny a skalami, u kterých sice autor doslovně netvrdí, že jsou živé a mluvící, ale cosi z dávné posvátnosti si v jeho příběhu zachovávají. Dodejme, že hory „mluví“ i v knihách pro dospělé, třeba v románu Ztracený syn (1936) Ch. F. Ramuze hory opět odpovídají ozvěnou, obviňují a hlavně usvědčují hlavního hrdinu z vraždy, ale zároveň nad ním těsně před jeho smrtí vyjadřují lítost. V románu Yasunariho Kawabaty (1899–1972) Hlas hory hrdina zaslechne cosi, co „znělo jako vítr, odněkud zdáli, ale také jako dunění vycházející z hlubin země“. Z posvátné hory, kde sídlí duše zemřelých, tímto způsobem k hrdinovi přichází jakási předzvěst smrti. Specifický typ „mluvícího kamene“ vytvořil ve stejnojmenné sci-fi povídce Isaac Asimov. Text pojednává o podivném stvoření Siliconeus asteroidea, v českém překladu Silíček, které se pohybuje pomalu, jak „přísluší tvoru, který žije uvnitř skály a sám o sobě je více než z poloviny kamenem“. Pod pokožkou se mu „nevlnily žádné svaly; pohyboval se po vrstvách tak, že jednotlivé kamenné destičky po sobě hladce klouzaly. Měl oválný tvar, nahoře zakulacený a dole zploštělý, a dvě řady přívěsků. Vespod měl ,nohy‘. Bylo jich celkem šest a byly zakončeny ostrými křemennými hranami, zesílenými vrstvičkou z kovu.“ Silíček není ovšem pouhý kamenožrout: umí mluvit, má dokonalou paměť, umí číst lidské myšlenky a těsně před vlastním zánikem projeví zájem o to, co je po smrti…

Jiní ovšem referují o mluvících kamenech ne v rámci fiktivních textů, ale ve skutečnosti. Jaroslav Dušek se kupříkladu v dokumentárním filmu Když kámen promluví svěřoval s tím, jak mu jistý konkrétní islandský kámen třikrát za sebou zřetelně zopakoval: „Miluji tě“ a dále „Jsme jedno; není rozdílu“. Výpověď kamene se přitom lišila podle toho, do kterého ucha směřovala: do pravého ucha sděloval obecné věci, do levého osobní poselství. Trochu střízlivější byl v líčení života kamenů a skal islandský autor Thórbergur Thórdarson (1888–1974). Napsal knihu Kameny mluví (1956), která se mimochodem stala po roce 1989 pro český Klub islandských fanatiků skoro biblí. Žádná vyznání podobná těm Duškovým z ní nevyčteme, jen autorovu touhu po podobném druhu komunikace. Případně snad i stud z ní něco prozradit. Tak Thórdarson přiznává, že se rád „díval na kameny a mluvil s nimi, a někdy jsem k nim tiskl ucho, jestli mi něco říkají. Zdálo se mi úplně samozřejmé, že by z nich člověk mohl slyšet hlasy a rozeznávat v nich myšlenky, jen kdyby uměl dost dobře poslouchat a byl dost chápavý.“ Každopádně autor kameny vnímá v duchu svého přesvědčení, že „všechny věci mají život a kousek rozumu“, jako samostatné individuality: „Byly jeden druhému velice nepodobné, mnohem nepodobnější, než jsou si navzájem lidé. A dobře jsem na nich poznal, že mají také různé myšlenky. Ležely tam tiché a pozorné a zdvořilé a dívaly se a naslouchaly všemu, co se dělo na statcích, na louce, na pobřeží i na moři. A když se večer začalo šeřit, pak jako by se zvětšily a podobaly se ještě víc živým bytostem a byly ještě tajemnější, než když nebyly pokryty tmou.“ I když by se mohlo zdát, že je autor antropomorfizuje, nejvíce na nich oceňuje naopak to, že nijak nepatří do lidského světa: „Ze všech ,mrtvých věcí‘ mi kameny připadaly nejživější. Asi proto, že byly nejpřírodnější a určitě nejvíc pamatovaly. Nikdo je nepřetvářel a nenutil, aby byly jiné, než je učinila příroda. Kdežto ostatní věci byly přizpůsobené člověkem a méně přirozené a zdálo se, že tím ztratily kus své duše i paměti.“

Jindy vysvětluje, že když na ně člověk zběžně pohlédl, zdály se být pouhým mrtvým kamením. Jestliže na ně však „hleděl déle, uviděl v nich život a duši a osobité rysy, kterými připomínaly lidi… Byl jsem přesvědčen, že vědí všechno, co se událo u lidí v údolí pod nimi.“ Projevuje jim proto také rudimentární úctu, ne snad v tom, že by jim přinášel oběti, ale že na ně nečůral. (Skála, která trestá smrtí toho, kdo k ní neprojevil dostatek úcty, zase figuruje v románu Neznámému bohu z roku 1933 od Johna Steinbecka.) Thórdarson zachycuje i svůj zážitek, kdy skálu náhle osvítí světlo slunce: „Předpokládal jsem, že se bude zjevovat postupně, nejdřív nejasný svit, který bude stále jasnější a jasnější, až bude kámen konečně ležet v plné záři. Jenže on se neobjevoval takhle, nýbrž zasvítil najednou celý, jako kdyby byl náhle osvětlen shora. V okamžiku tu stál dokonale stvořený jako světlý přízrak, který se člověku zjeví ze tmy, než se stačí nadít.“3

Jestliže Kameny mluví se staly kultovním textem pro české nadšence pro Island, jiný text o kamenech a skále získal kanonické postavení mezi hlubinnými ekology a najdeme ho v četných hlubinně ekologických antologiích, včetně proslulé publikace Myslet jako hora: Shromáždění všech bytostí. Jde o báseň Ó krásná skálo od Robinsona Jefferse, v níž autor medituje nad jednou skalní stěnou: „Nebylo na ní nic zvláštního – světle šedý diorit s dvěma třemi šikmými pruhy, dávno uhlazený nekonečným padáním suti a vod; žádné kapradí ani lišejník, jen čistá nahá skála... jako bych viděl skálu v prvotním čase. Jako bych skrze povrch ozářený plameny zahlédl podstatu její hmoty – její niterný život. Nic zvláštního... a přece nemohu ani říci, jak to bylo zvláštní: zamlklá vášeň, niterná ušlechtilost a dětská líbeznost – a úděl rozdílný od našich osudů. Skála v horách jako mohutné usmívající se dítě… Jednou zemřu a také mí chlapci… Ale tato skála zde bude stát dál, mohutná, vážná a nikoli mrtvá – energií svých atomů bude dále podpírat celou horu, osamělá skála po mnoha navrstvených staletích, do jejíhož bytostného života jsem se vcítil s láskou a s obdivem“. Jeffers je někdy ne náhodou nazývaný „básník s duší lidí doby kamenné“ (Petr Kopecký).

Jeffersův text se vlastně nevědomě vrací ke zmiňovanému mýtu o banánu a kameni: i když je člověk podobně pomíjivý jako banán, a ne věčný jako kámen, stejně se může pokoušet se do skály alespoň vcítit. A vnímat kratičký běh vlastního života z perspektivy „kamenné věčnosti“. Případně se v kameni dotýkat hmoty, ze které se přece skládá i jeho vlastní tělo. Tímto směrem mířila jedna úvaha Václava Cílka: „Pozoruji-li sám sebe cestou ze štoly, nenalézám žádné znaky, nevystupují žádná žhnoucí písmena, ale je tu nějaká goethovská spřízněnost s kameny. Přitom nelze nalézt žádný společný genetický kód mezi mnou a žulou. Vyplývá mi z toho, že pod genomem musí existovat ještě nějaká základnější rovina, že zdrojový kód je něco jako balicí papír na krabičce s důležitým obsahem.“4

Někteří autoři se dále pokoušejí s kameny ne přímo komunikovat, ale alespoň „číst“ jejich barvu, strukturu, vrstvy. Roger Caillois uvažoval o kráse polodrahokamů, která se sice neřídí pravidly lidské estetiky a je výsledkem přirozených geologických procesů, ale je podle něj součástí tvůrčího principu, který je v přírodě přítomný: „V srdci kamene zůstává zářivá kresba, jež neznázorňuje nic. Nikdy tu nebyl žádný obraz, žádný znak, nýbrž nepředstavitelný výsledek hry nesmiřitelných tlaků a teplot takových, že sám pojem horka ztrácí smysl. Současně však jsou tyto erby normou a kánonem hluboké krásy… Svědčí o skrytých zákonech všeobecného pohybu, jímž je unášena celá příroda.“5 Právě jako koncentraci nepředstavitelných sil, které jako by v okamžiku ztuhly, doslova zkameněly, pojímá kameny spisovatelka Petra Neomillnerová: „Výrony horké lávy, žár, zemětřesení, obrovské masy roztavené hmoty, ba dokonce i radiace, všechny ty porodní bolesti, při kterých se mění tvář země, ty dávají minerálům vlastnosti a podobu a my můžeme, i po milionech let, záblesk té prvotní energie ucítit, uchopit, a dokonce i použít.“

Další pak pojímají kámen spíše jako metaforu, jak tomu bylo ostatně už s legendárním „kamenem mudrců“, který někteří ztotožňují se svatým grálem, jiní ho chápou jako osobní transformaci, a jak se píše v knize Kámen mudrců: Výprava za tajemstvími alchymie, všichni jsme s to se „z mrtvých kamenů proměnit v živoucí kameny mudrců“. Anebo jinak: Thomas Moore tvrdí, že lidé chodí k terapeutům, aby nalezli řešení svých problémů a strategie, jak překonat své útrapy, ale jejich skutečným úkolem je možná objevit „těžkou, pevnou podstatu, která jako kámen spočívá v té nejhlubší hlubině jejich srdce“.6 A citovat ještě může dalšího islandského autora, nobelistu H. Laxnesse, který tvrdil: „Ozvěny božího hlasu ve svém srdci nenacházím nikde jinde než u jednoho kamene na polích našeho statku.“ Laxness zde promlouvá i za mne. I když ke mně kameny nemluví tak jasně jako k Duškovi (nebo to činí, ale nemám dispozice to vnímat), cítím – aniž bych to uměl vysvětlit a racionálně zdůvodnit – s nimi podobnou spřízněnost jako Cílek. A pokud někde v přírodě zažívám posvátné vzrušení, je to právě ve skalách.

Výrazem toho je i tento text, který jsem nicméně psal na počítači, neryl jsem ho kamenem ani do kamene (tam jednou bude možná vyryto nanejvýš moje jméno a životní data), z čehož je vidět, že už nežijeme v době kamenné. Zároveň ale přibývá publikací, které čtenáře nabádají, aby s kameny zacházeli jako se členy domácnosti: pravidelně je myli a vystavovali slunečnímu svitu, aby se nabily energií. Někteří je pokládají za univerzální léčebný prostředek, takže údajně jedna jediná ametystová drúza „v rohu obývacího pokoje vyčistí atmosféru a podněcuje všechny, kteří se pohybují v tomto prostoru, k harmonickému soužití“. A mnozí lidé podle Vokolka znovu „putují na hypotetická posvátná místa, ke zvláštním kamenům, kladou tam věnečky, rozdělávají ohníčky a možná i obětují. Na mnoha místech české kotliny se pracně vztyčují velké kameny, vytvářejí kamenné kruhy a jiné megalitické struktury. Malá slámová panenka, pověšená u vztyčené kamenné stély v Milevsku, je důkazem obnovené přírodní spirituality.“ A snad i toho, že v jistém smyslu doba kamenná ještě úplně neskončila. Nebo aspoň ne pro mne.

1. Schama 472 zpět 
2. 225 zpět 
3. 156 zpět 
4. 52 zpět 
5. 57  zpět 
6. 61 zpět 

Literatura

Cílek, Václav. Krajina z druhé strany: poznámky ke Knize závojů a čar. Praha [i.e. Břeclav]: Malovaný kraj, 2009
Caillois, Roger. Kameny a další texty. Praha: Malvern, 2008
Eliade, Mircea. Dějiny náboženského myšlení I, Od doby kamenné po eleusinská mystéria. Praha: ISE, 1995
Kopecký, Petr
. Robinson Jeffers a John Steinbeck: vzdálení i blízcí. Brno: Host, 2012
Neomillnerová, Petra. Magie kamenů. Praha: Triton, 2008
Svěrák, Zdeněk. Tatínku, ta se ti povedla: pro začínající čtenáře. Praha: Albatros, 1991
Caillois, Roger. Kameny a další texty. Praha: Malvern, 2008
Jasunari Kawabata. Hlas hory. Praha; Litomyšl: Paseka, 2002
Neomillnerová, Petra. Magie kamenů. Praha: Triton, 2008
Moore, Thomas. Návrat k okouzlení. Praha: Talpress, 1997
Marshall, Peter H. Kámen mudrců: výprava za tajemstvími alchymie. Praha: BB/art, 2004
Moore, Thomas. Návrat k okouzlení. Praha: Talpress, 1997
Rysová Hana, Vokolek VáclavSvět kamenů. Praha: Malvern, 2013
Thomová, Soňa, Thoma, Zdeněk a Thoma, Michal. Pod hradbou Himaláje, aneb, Hledání Šangri-la. Praha: Mladá fronta, 2005
Matoušek, Václav a Dufková, Marie. Jeskyně a lidé. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1998
Steinbeck, John. Neznámému bohu. Frýdek-Místek: Alpress, 2009
Asimov, Isaac. Mluvící kámen. In Světová literatura 1978
Schama, Simon. Krajina a paměť. Praha: Argo, 2007

© Jan Lukavec

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1787x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce