Fořt, Karel: Z New Yorku do pekla a zpět (2)

Fořt, Karel
Z New Yorku do pekla a zpět (2)

recenze beletrie česká

Kniha Z New Yorku do pekla a zpět přináší strhující vyprávění z prostředí amerických nápravných zařízení. S ním se v české literatuře nesetkáváme často, stejně jako s narkomany v newyorském ghettu, i když je třeba dodat, že příběhy drogově závislých jsou přece jen hodně podobné, ať už se odehrávají v Americe, nebo v Česku. Příběh zaujme o to víc, že je založen na autorově životní zkušenosti.

Karel Fořt: Z New Yorku do pekla a zpět. Torst, Praha, 2013, 228 s.

Kniha Z New Yorku do pekla a zpět přináší strhující vyprávění z prostředí amerických nápravných zařízení. S ním se v české literatuře nesetkáváme často, stejně jako s narkomany v newyorském ghettu, i když je třeba dodat, že příběhy drogově závislých jsou přece jen hodně podobné, ať už se odehrávají v Americe, nebo v Česku. Příběh zaujme o to víc, že je založen na autorově životní zkušenosti.

Vyprávění se odvíjí ve dvou liniích. První se odehrává v reálném čase a popisuje zatčení hlavního hrdiny Čeka, peripetie ve vazební věznici, výkon trestu a konečně propuštění na svobodu. Druhou linii tvoří retrospektiva Čekova života na svobodě, která je vyprávěna útržkovitě skrze hrdinovy vzpomínky a různé jiné vsuvky. Přepínání mezi těmito dvěma světy autor provádí umně a nečekaně: na začátku knihy nás seznamuje s hrdinovými oblíbenými místy v New Yorku, ale až posléze pochopíme, že jsou popisována z okna policejního vozu, kde Čeko sedí v poutech s malou nadějí, že se po těchto místech v následujícím roce projde. Podobně efektní je přechod ze vzpomínání na výlet do snového San Bernardina do tvrdé reality: „... jenže ta kalifornská dálnice zalitá sluncem se začíná měnit, palmy zmizely, auta jsou omlácenější a ne tak pěkně umytý, obloha tmavne... Do prčic! Už zase sedí v tom erárním autobuse směrem na Rikers, sám smrdí a je poutama přivázanej k nějakýmu ještě víc zapáchajícímu černochovi...“ Svoboda jako stav snění a vězení jako realita – v této kontradikci vidím nejzdařilejší momenty recenzované knihy.

Fořt je živelný vypravěč, který zavaluje čtenáře proudem událostí a informací. Někdy to ale dělá na úkor plynulosti textu a dopouští se křiklavých formálních neobratností. V knize jsou násilné oslí můstky a nemotivované otázky, které si lze dost těžko představit v reálném dialogu: „Když přijdu do obchodu, pokaždý se na mě hned nalepí dva hlídači. To není příjemnej pocit. A co teprve, když si jdeš hledat práci. Když už tě zaměstnaj, nechaj tě dělat tu nejhorší práci. A jak to vidíš s Bohem ty?“ Jinde se Čeko zničehonic zeptá Richarda „Hele, jak si vyrůstal?“ (s. 162). Následuje životopisná vsuvka od obou postav.

Další nepříjemnou slabinou románu je úporná snaha povyšovat ho na filozofický traktát, což se autorovi nedaří. Některé repliky vzbuzují úsměv, například v dialogu Čeka s šachistou Richardem: „Chtěl bych tě ještě upozornit, že ... že jsme pouhými excitacemi vakua, jsme nicotou vytaženou za vlastní vlasy z nicoty“ (s. 168) nebo když Čeko promlouvá k pouliční fence „ ... Ty to máš dobrý, neuvědomuješ si svoje bytí, tak tolik netrpíš“ (s. 207) a konečně autorská poznámka „všimli jste si někdy, jak jsou příbytky starých lidí cítit přicházející smrtí?“ (s. 212). Fořtova próza se tak bezděky propadá do kýče. Hrdina knihy (a s ním i autor) často dává najevo, jak je vzdělaný a sečtělý, je fascinován Biblí, ale jakmile se pustí do obecnějších témat, nedopadá to přesvědčivě. Autor píše o nutnosti projít peklem, aby člověk dosáhl očištění: „Třeba se člověk nejdřív musí ponořit po krk do chaosu, namočit se až po krk do sraček, aby se potom mohl z tý bídy zvednout a vynořit se z toho marastu lepší a silnější. Ti, kteří se nevláčeli žumpou, sice mohou být dobří, ale nikdy nemohou vědět, že se nesesypou, když do ní nešťastnou náhodou spadnou“ (s. 117). K tomu uvádí příklady filozofů, kteří si v mládí prošli hříšným obdobím (sv. František, P. Abélard). Nemyslím si, že by člověk, který absolvoval podobnou životní fázi, měl nějakou výhodu oproti ostatním lidem (jak se tu nesměle naznačuje), spíš mám za to, že nám znalost jeho života může pomoct, abychom nespadli do stejné žumpy. I Fořtova kniha funguje jako memento a kvůli tomu stojí za to – přes všechny její nedostatky – ji číst. Rozpačitý dojem nespraví ani „metafyzická“ třetí kapitola, kde se hrdina setkává v biblické krajině s bytostí, kterou oslovuje „Králi králů“, „Vaše Ctihodnosti“, případně „Vaše blahorodí“. Hrdina se tu s poněkud přehnanou teatrálností vyznává ze svých hříchů a kapitola působí stejně uměle jako nemotivované rozhovory vězňů. O své lítosti nás hrdina ujišťuje častěji, než je únosné, pořád opakuje, že je ve vězení rád a zaslouženě a že se ze svých činů kaje a omlouvá se za ně. V románu vlastně zcela chybí avizované peklo. Nápravné zařízení je samým autorem deklarované jako očistec (což tvoří myšlenkovou kostru románu), a na jednom místě dokonce jako klášter. Ubytování je přijatelné, dozorci spravedliví, spoluvězni převážně přátelští... Je jasné, že ve srovnání s Kolymou Varlama Šalamova je Fořtův Rikers pětihvězdičkový hotel; název knihu tedy moc nevystihuje.

Čeko si na svých cestách po Americe vozil kromě kartáčku a náhradního kusu prádla i „... Obratník Kozoroha, ten báječnej, nepřetržitej, nikdy nekončící proud slov, nápadů, přízraků, přirovnání a ošoustanech ženskejch, těch obzvlášť...“ (s. 54). Co se týče způsobu vyprávění, lze obě obě knihy srovnat, obsahově však recenzovaná kniha silně zaostává. Fořtovi nelze upřít vypravěčský talent; citlivě zvládl převést do češtiny jazyk newyorského podsvětí. Jeho obecná čeština s občasnými anglismy a vulgarismy působí velmi přirozeně a autenticky. Rovněž mu nelze upřít slušnou znalost psychologie narkomanů a policistů pracujících v amerických nápravných zařízeních. Ale bohužel se mu nepodařilo přesvědčivě učesat proud vyprávění hrdiny a jeho spoluvězňů do formy románu. Jednotlivé příběhy, byť velmi čtivě podané a zajímavé, k ničemu nesměřují. V knize se paradoxně vlastně nic neděje, hrdina se nijak nevyvíjí, nezažívá téměř žádné zásadní zlomy (samozřejmě kromě překročení bran věznice). Nabízí se tu srovnání s knihou Martina Ryšavého Vrač. Oba spisovatelé řešili stejný problém – Ryšavý musel zkrotit roztržitého vypravěče Miťku a Fořt zase svázat dohromady soubor nesourodých příběhů, které zažil nebo zaslechl ve vězení. Musím konstatovat, že Ryšavý byl v tomto mnohem úspěšnější. Je škoda, že se autor nerozhodl pro nějakou jinou formu vyprávění, jejímž prostřednictvím by vynikla syrovost jeho zkušeností (bez planého filozofování) a nasbíraných příběhů. Takto vznikla čtivá, pestrá, mírně vulgární, a přitom vlastně moralistní próza bez větší umělecké kvality.

© Jiří Bernkopf

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 73 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

50%autor článku   48%čtenáři

zhlédnuto 2519x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce