Zídek, Petr: Češi v srdci temnoty

Zídek, Petr
Češi v srdci temnoty

recenze historie

Autor poctivě a bez zjednodušování hledá nebo naznačuje cesty, jak se s vypořádat s nepřiznanými či fiktivními vinami a traumaty, které zde zbyly po desetiletích vlády komunismu. Zajímají ho dramata věřících komunistů i odpadlíků, kteří s touto vírou spojili svůj osud, šířili ji, pochybovali o ní, v jejím jménu zabíjeli, odsuzovali nebo přehlíželi věznění jiných. Anebo proti jejím vyznavačům naopak bojovali se zbraní v ruce.

Petr Zídek: Češi v srdci temnoty: sedmadvacet historických reportáží o prvním čtvrtstoletí komunistů. Knižní klub, Praha, 2013, 374 s.

Jak je možné, že mnozí komunisté ani po mnoha deziluzivních zkušenostech nezačali pochybovat o samotné ideji komunismu? Jak se ze společenské, přátelské a férové holky mohlo stát „bezcitné monstrum“, prokurátorka posílající v 50. letech těhotné ženy i rodiče malých dětí na popraviště? Bylo možné v téže době nic nevědět o tom, že je v komunistických žalářích uvězněno nemálo spisovatelů? Proč se bývalí sokolové, mnohdy titíž, kteří roku 1948 předvedli nejmasovější protest proti nastupující diktatuře, v tak hojné míře ochotně účastnili spartakiád? A nahradila na sjezdu spisovatelů z roku 1956 víra ve stranu iluze „síly slova“?

Tyto a mnohé další otázky nadhazuje novinář a historik Petr Zídek ve své nové knize Češi v srdci temnoty: sedmadvacet historických reportáží o prvním čtvrtstoletí komunistů. Podle anotace má kniha přinášet „nový pohled na československé dějiny od komunistického převratu do počátku normalizace“.

Prolog knihy nese název Sekta; komunismus je v ní vylíčen jako jedno z pseudonáboženských hnutí, kterému je vlastní kritika ostatních cest spasení, černobílý obraz světa, nadšení členů a „vysoký stupeň jejich oddanosti“. Dlužno dodat, že s touto analýzou autor rozhodně nepřichází jako první, už roku 1920 konstatoval filozof a matematik Bertrand Russell, že komunismus je „náboženství s propracovaným dogmatem a s inspirovanými posvátnými spisy“, pro něž je typická „arogantní jistota ve věcech objektivně sporných“. Přiznal ale, že tato dogmatičnost může být krátkodobě velkou pomocí v boji. Russell knihu napsal po své cestě do Ruska a pojal ji jako vědec, ne jako odpadlý komunista, v čemž byl netypický. V mnohém na něj navázali autoři sborníku, který vyšel roku 1949 pod názvem Bůh, který padl. Jeho přispěvatelé se k Russellovi otevřeně přihlásili s tím, že jeho analýza je stále platná. Přispěli do něj komunističtí odpadlíci Arthur Koestler, André Gide či Stephen Spender. V jejich knize se píše, že zatímco přitažlivost obyčejné politické strany záležela na tom, co dokázala nabídnout svým členům, přitažlivost komunismu byla v tom, že nenabízel nic a vyžadoval všechno včetně vzdání se intelektuální svobody. Podobně později postupovali další autoři, u nás například teolog Karel Skalický ironicky popsal marxismus-leninismus jako mytologii, v níž je nejvyšším bohem Hmota, která prochází stálými metamorfózami. Jejich hnací silou je Dialektika, druhý mocný bůh panteonu, který teprve dává Hmotě život. Podle Skalického stačí porovnat toto pojetí s egyptskými a mezopotamskými chaotickoevolucionistickými mýty, jež byly legitimizačními ideologiemi těchto říší, a bude patrné, že se ve své základní struktuře shodují.

Zídka ovšem nezajímají teoretické úvahy z politologie nebo ze srovnávací mytologie, ale dramata konkrétních lidí, věřících komunistů i odpadlíků, kteří s touto vírou spojili svůj osud, šířili ji, pochybovali o ní, v jejím jménu zabíjeli, odsuzovali nebo přehlíželi věznění jiných. Anebo proti jejím vyznavačům naopak bojovali se zbraní v ruce. Popisuje dilemata těch, kteří ve stranu věřili i poté, co je odsoudila k smrti, i jejich dětí, které se dlouho vyrovnávaly s pocitem viny za to, že podlehly propagandě a uvěřily, že je jejich otec zrádcem, a někdy si kvůli tomu měnily jména. (Vyjádření Tomáše Frejky, který ve svých dvaceti letech dokonce žádal pro svého otce Ludvíka trest smrti, se ale autorovi po letech nepodařilo získat.)

Reálně socialistické Československo autor líčí jako zemi, v níž sice mnozí pronásledovaní komunisté z jiných zemí nacházeli vstřícný azyl, ale v níž současně aspoň někteří „západní revolucionáři“ přicházeli o iluze, jako stát, v němž se třeba z pohledu italských komunistů a dopisu, který roku 1965 napsali prezidentu Antonínu Novotnému, zastavil čas. Ale v jiné kapitole píše zase o Češích působících na komunistické Kubě a zklamaných z tamější verze komunismu, zvláště poté, co Spojené státy vyhlásily embargo a to se rychle projevilo v zásobování kubánských obchodů.

Co se týká těch, kteří proti komunistům použili násilné prostředky, autor si záměrně vybírá méně známé kauzy než bratry Mašíny. V motivačním pozadí jejich boje přitom neodkrývá čisté univerzální ideály, ale spíše osobní problémy a frustraci z přehlížení od ostatních. Hrdiny svých reportáží ale nehodnotí černobíle: v jednom případě konstatuje o popraveném protikomunistickém bojovníku i vojákovi, kterého předtím zabil, že je možné oba označit za oběti, totiž oběti téhož komunistického režimu (a oba si podle něj zaslouží pamětní desku, „nejlépe jednu společnou“).

I v jiných případech se autor spíše zdržuje jednoznačných soudů, často klade otázky a poukazuje na paradoxy. Líčí spletitost lidských osudů a jejich obtížnou předpověditelnost. Upozorňuje třeba na politický proces z roku 1971, po němž se někteří odsouzení stali agenty StB, a naopak příslušný komunistický prokurátor podepsal později Chartu 77 a následně emigroval. A ptát se, jak se celoživotní vášeň V. Nezvala pro astrologii srovnávala s jeho deklarovaným materialismem, je podle Zídka „stejně bláhové jako pátrat po tom, jak dokázal vměstnat do své vize spravedlivého světa hrůzy, které se kolem něj odehrávaly v 50. letech“. Zídkův závěr, že básníkův život „prostě uplýval v podivných paradoxech“, ale můžeme vztáhnout i na lidi zcela jiných dob i odlišné mentality, životy dnešních lidí podle mne jen obsahují jiné paradoxy…

Jestliže komunističtí „šamani“ dokázali svými „kouzly“ působit na obyvatele Československa velmi dlouho, síla jejich kouzla nakonec z velké míry vyprchala. To naznačuje kapitola s názvem Banán pod nadvládou KSČ, která střízlivě uzavírá celou knihu s tím, že komunismus se zhroutil také kvůli tomu, že „nedokázal občanům zajistit dostatek banánů po celý rok“. Nepřiznané či fiktivní viny a traumata, které zde po něm zbyly, ale zůstávají a je Zídkovou zásluhou, že poctivě a pokud možno bez zjednodušování hledá nebo alespoň naznačuje cesty, jak se s nimi aspoň částečně vypořádat.

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 46 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

70%autor článku   47%čtenáři

zhlédnuto 1593x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce