Návrh společnosti Google spočíval v tom, že v on-line vyhledávání bude z digitálních kopií zobrazovat pouze malé úryvky. Avšak i k tomu potřeboval naskenovat celé knihy a uchovávat vlastní digitální kopie. To by bylo v pořádku u děl, která už nechránilo autorské právo, a v Oxfordu a v New Yorku měla být naskenována pouze volná díla. Ale v Michiganu – který stál v čele celého podniku – se s žádným podobným omezením nepočítalo. Firma Google zastávala názor, že podobné skenování spadá pod pravidlo „spravedlivého užití“. Vydavatelský průmysl se však vzepřel, neboť nesouhlasil s očividným přehlížením copyrightu a navíc se bál, že někdy v budoucnu by mohly být zpřístupněny samy digitální kopie. Odsoudil tento podnik jako nesmírně drzé porušení autorského práva – natolik dalekosáhlé, že může ohrozit samotnou životaschopnost copyrightu jako takového.

Společnost Google nejprve zareagovala typickým úšklebkem digitálního hackera nad iracionálním a zbytečným přežitkem starého mediálního světa. Navrhla smlouvu, která by vyloučila ty tituly, které mají být z programu digitalizace vyňaty, a žádala, aby seznam těchto knih předložili sami vydavatelé. Tento návrh vydavatelé samozřejmě nemohli akceptovat a podle očekávání v roce 2005 podali žalobu, v níž společnost obvinili „z hromadného porušování autorského práva“.¹ Kdyby se tato kauza dostala k Nejvyššímu soudu, zřejmě by šlo o nejdůležitější případ v tomto oboru od dob, kdy kauza Donaldson vs. Becket v roce 1774 dala podnět ke vzniku principu copyrightu. Mohlo by klidně dojít i k radikální revizi celého principu.

Zásadní byly zejména námitky vydavatelů. Vidina digitální univerzální knihovny aktualizovala základní stížnost, která se objevovala po celá staletí: totiž že vlastníci mohou copyright použít jako nástroj proti zveřejnění prospěšných znalostí. Vydavatelé by toho mohli dosáhnout tím, že by se odvolávali na copyright, a vytvářeli tím bariéru proti projektům na skenování rozebraných knih, i kdyby šance, že by je oni sami znovu vydali, byla nepatrná. V důsledku toho by ze strachu z potenciálních budoucích žalob nemohla být zpřístupněna ani „osiřelá“ díla – ta, která nemají žádného známého držitele copyrightu. V důsledku by dané dílo nejen nebylo k dispozici on-line, ale zejména by byla k dispozici jeho nepřesná – ba dokonce podvodná – verze, neboť by šlo o dílo, u nějž už uplynula doba trvání autorských práv.² Takové texty by se pak mohly stát normou, neboť by byly bezprostředně přístupné jakožto prvořadý badatelský zdroj pro budoucí generace. Kromě toho v době, kdy by se případ dostal do Washingtonu, už by skenery stihly vytvořit obrovskou digitální pokladnici s materiálem autoritativnějším, než by byl ten, který by kvůli autorskému právu zůstával skryt zrakům veřejnosti. Kdyby to jen autorské právo dovolovalo, mohly by se všechny tyto texty bez okolků vynést na světlo. Jinak řečeno, argument vycházející z omezování – který skeptikové během osmnáctého, devatenáctého a dvacátého století předkládali opakovaně, ale který byl odmítnut jako čistě hypotetický – najednou získal skutečnou váhu. A došlo k tomu právě ve chvíli, kdy nástup projektů založených na otevřeném zdroji zpochybnil názor vydavatelů, že autorské právo podporuje kreativitu tím, že zajišťuje autenticitu a autorskou odměnu. Docela dobře se mohlo zdát, že copyright může zůstat neporušen pouze na úkor vlastního cíle, kterým je zlepšení veřejného blaha.

Případ se ovšem tak daleko nedostal. Dne 28. října roku 2008, po dalších dvou letech vyjednávání, společnost Google a vydavatelé oznámili, že dospěli k dohodě. V této době bylo naskenováno sedm milionů knih, z nichž čtyři až pět milionů bylo dosud chráněno copyrightem, ale bylo již rozebráno. Oba tábory oznámily, že nyní spolupracují, s cílem stanovit status těchto děl a vytvořit nový základ pro tvůrčí vlastnictví digitálních knih. Význam této dohody byl všeobecně uznáván. V technickém časopisu Wired se psalo, že Google má nyní „volnou ruku“ k vytvoření „globální digitální knihovny“.³ Deník The New York Times to popsal jako „návod na potenciální digitální budoucnost vydavatelů i autorů“. Kalifornská univerzita, Stanfordova univerzita a Michiganská univerzita prohlásily, že výsledek již přinesl větší výhody, než kdyby Google případ vyhrál. „Nyní bude možné, dokonce snadné, aby měl kdokoli odkudkoli ze Spojených států přístup k těmto znamenitým sbírkám,“ prohlásil Paul N. Courant, univerzitní knihovník z Michiganu.

Základem tohoto plánu byl nový „Rejstřík knižních práv“ (Book Rights Registry, BRR), což měla být nevýdělečná instituce s úkolem zastupovat zájmy držitelů autorských práv – v zásadě nejen pro společnost Google, ale i pro ostatní, podobné digitální počiny. Ze zisků z digitální knižní databáze společnosti Google by vzala šedesát tři procent a (po odečtení jistého procenta na financování vlastního provozu) rozdělila by je náležitým příjemcům, zaznamenaným v její vlastní databázi držitelů autorských práv. Šlo zjevně o model převzatý od agentur spravujících provozovací práva, jež vznikly na počátku dvacátého století a jejichž úkolem bylo vypořádat se s tehdy novým médiem fonografu. Sdružení spisovatelů (Authors‘ Guild) popsalo BRR jako „spisovatelskou obdobu ASCAP“. Google se rozhodl vynaložit na vytvoření tohoto rejstříku třicet čtyři a půl milionů dolarů.

Rejstřík knižních práv by se stal pilířem digitální knihovny. Program na vyhledávání knih by mohl být volně přístupný pro veřejné knihovny a univerzity ve Spojených státech. Čtenáři by si mohli bezplatně tisknout rozebraná digitalizovaná díla, ať už by byla chráněna autorským právem, nebo ne. Příjmy společnosti Google by plynuly z předplatných pro instituce, z poplatků za individuální přístup k nerozebraným knihám a (jako vždy) z reklamy. V budoucnosti by firma Google mohla naskenovat a zobrazit kteroukoli knihu chráněnou copyrightem, která je komerčně nedostupná (tj. v podstatě rozebraná), pokud by to majitel autorských práv výslovně nezamítl. Mohla by rovněž skenovat všechny nerozebrané knihy chráněné copyrightem, ale výsledné digitální kopie by nebyly zobrazeny, dokud by o to vydavatelé a autoři výslovně nepožádali. Namísto toho by vznikl nezávisle umístěný „výzkumný korpus“ těchto digitálních děl, přístupný pouze „kvalifikovaným uživatelům“ k výzkumu v oblasti počítačové analýzy, informatiky, lingvistiky apod. Nadto by každá knihovna, která by se programu účastnila, získala vlastní digitální kopii každého díla naskenovaného v této knihovně za účelem ochrany a archivace. Každá nově naskenovaná kniha by vložením do systému vydělala jistou částku, možná až dvě stě dolarů. A držiteli copyrightu na již naskenované dílo by připadla jednorázová platba ve výši šedesáti dolarů. Na tyto „poplatky za zařazení do knihovny“ by bylo vyčleněno dvacet pět procent roční subvence společnosti Google. Zbylých sedmdesát pět procent by poté bylo distribuováno jako „poplatky za použití“ v závislosti na skutečném využívání digitálních kopií. Po deseti letech by však vedení BRR mohlo vyhodnotit situaci a případně zrušit tyto zařazovací poplatky, pokud by zisk neumožňoval vyplácení dostatečně vysokých částek. Nakonec by tak nový svět digitálních knih závisel na dvojím rozlišení: mezi knihami samotnými a jejich využíváním. Využívat knihy by bylo možné se zobrazením nebo bez něj, knihy by mohly být buď rozebrané, nebo dosud dostupné. Autorské právo jako takové by bylo podružné. Aby však toto rozlišení mezi knihami a jejich využíváním mělo nějakou váhu, muselo by být zabezpečeno. Dohoda proto zaváděla společný „bezpečnostní standard“ pro digitální knihy, čímž se Google i BRR staly součástí rozrůstající se ekonomiky ochrany duševního vlastnictví.

Zdálo se, že krize digitalizovaných knih, kterou zahájil skenovací projekt společnosti Google, bude vyřešena kreativním spojením další varianty starého konceptu rejstříku s novými digitálními možnostmi boje proti pirátství. Je ovšem příznačné, že v době, kdy byla dohoda ohlášena, se projekt setkával s velmi nevstřícnými reakcemi. Harvardská univerzitní knihovna se projektu odmítla účastnit, protože zahrnoval díla chráněná autorským právem. Tamním knihovníkem byl Robert Darnton. Darntonův historický výzkum o knize v osmnáctém století je dosud nejvýznamnějším příspěvkem k povědomí o důležitosti tisku a jeho produktů v době osvícenství a Francouzské revoluce, kdy se myšlenka autorského práva a univerzální knihovny zrodila. V posledních letech je Darnton významným zastáncem digitálního vzdělávání. V dané době upozornil na to, že navrhovaný systém by využívání digitálních knih ve skutečnosti silně omezil. Nadto by vytvořil jediný přístupový systém – patřící společnosti Google – bez jakékoli konkurence. Kvalita digitálních kopií by kolísala: „V mnoha případech,“ napsal Darnton, by z nich byly vynechány „fotografie, ilustrace a další obrazová díla“, čímž by se rapidně snížila jejich výzkumná i vzdělávací hodnota. Jiní rovněž upozorňovali na to, že univerzální knihovna by podle všeho představovala monokulturu se vším, co to obnáší. (Existovaly – a dodnes existují – i další projekty na digitalizaci a zpřístupnění starých knih, ale žádný z nich není ani náznakem srovnatelný s projektem společnosti Google, co se týče jak rozsahu, tak i integrace do dominantní vyhledávací technologie.)⁴ To všechno jsou klasické argumenty z doby osvícenství, přenesené do kontextu technologií jednadvacátého století. Tato dohoda – se svým registračním systémem a zaměřením na jediný, dosti paternalistický informační kanál, který měl sám silný nádech osmnáctého století – opomíjela problémy, jež k jejímu uzavření vedly. Problém autorského práva tak spíše odkládala než řešila.⁵

V oblasti patentování se problém, který by potenciálně mohl vést k transformaci, týkal farmaceutik. Jisté země – mezi nejznámější patří Indie, Brazílie a Jižní Afrika – dlouho volaly po snížení cen patentovaných léků v případech, kdy jde o přežití. V Brazílii a Indii existovala domácí průmyslová odvětví, která by běžné ekvivalenty dokázala vyrobit. Zejména Brazílie se snažila prosadit povinné licencování, které by jim to umožnilo. Povinné licencování – tu starou myšlenku viktoriánských akcí proti patentům – mezinárodní právo v případech nouze de facto povoluje. Jenže farmaceutický průmysl mu vytrvale oponuje. Výzkum vedoucí k objevu nových léků je nepochybně nákladný – i když jak přesně nákladný, zůstává předmětem četných debat – a průmysl zastává názor, že nejlepším mechanismem jeho podpory je systém výsadních patentů. Nejpřesvědčivější alternativy, ceny či polanyiovský styl dotací, se zdály politicky neproveditelné, třebaže se ukázalo, že první zmíněný koncept účinně podporuje soukromé pokusy v ostatních oblastech, zejména v letech do vesmíru. Na tomto místě by politická řešení byla dostatečně složitá už sama o sobě, navíc vznikala uprostřed obav o bezúhonnost vědy a v atmosféře vlastnických dohod mezi korporátními a akademickými institucemi. Ochránci domorodých obyvatel zároveň neustále obviňovali výrobce z rozvinutého světa z biopirátství. A po sloučení společností zabývajících se „vědami o životě“, ke kterému došlo v devadesátých letech, se tyto otázky staly součástí sporů o osivové pirátství a geneticky modifikované organismy v zemědělství. Spory kolem průmyslu na ochranu duševního vlastnictví byly nakonec v této sféře nejostřejší ze všech. Podpora farmaceutického patentového systému se stala kromobyčejně choulostivým úkolem, který v žádném případě nelze redukovat pouze na problémy principu duševního vlastnictví. Napětí mezi povinným licencováním a patenty dodnes visí ve vzduchu a může se kdykoli vyhrotit. Pokud k tomu dojde, bude to mít na princip patentování stejný dopad, jako mohou mít projekty masové digitalizace na princip autorského práva, nehledě na dohodu společnosti Google.

Je proto namístě skončit zamyšlením. Vzhledem k tomu, že je koncept duševního vlastnictví relativně mladý, mělo by být možné vytvořit k němu alternativu, která bude vhodná pro jednadvacáté, nikoli devatenácté století. Předpokládejme tedy, že dva základní pilíře duševního vlastnictví – v podstatě duševní vlastnictví samo – budou za těchto podmínek zpochybněny a shledány jako nedostatečné. Co pak?

Předpoklady ke copyrightu a patentům i jejich alternativy existovaly od nepaměti: povinné licence, státní dotace, „odměny“ od občanské společnosti, systém neformálních zásad poctivosti, ba i celý systém volného trhu. Žádný z nich se nestal předmětem široké shody ani běžné praxe, na druhou stranu však žádný ani úplně nevymizel. Lze si jistě představit, že by se problémy jednadvacátého století daly vyřešit nějakou formou propojení všech těchto konceptů s duševním vlastnictvím. Podobná ad hoc opatření by v zásadě mohla platit po dobu neurčitou. (Jako nešťastný příklad se zde znovu nabízí válka proti drogám.) Šlo by však zřejmě o matoucí i deprimující nekonečnou strategii. Mnohem slibnější by byla snaha, která by začala revizí výchozích bodů systému. Tyto body by měly reflektovat škálu příslušných světových postupů a problémů. Jak jsme viděli, v osmnáctém století se řada debat soustředila právě na to, do jaké míry je skutečně reflektovaly. O tom už jsme však ztratili přehled a dnes máme sklony tvrdit, že zejména copyright vznikl jako důsledek osvícenské filozofie. Musel by započít proces revize, který by umožnil vznik podobně zasvěceného zkoumání převažujících způsobů, o nichž je řeč, a zejména toho, jak se mění od místa k místu a jak se vyvíjejí v čase.

Takový postup by s tradičním pojetím duševního vlastnictví příliš nekorespondoval. Panuje názor, že velkou výhodou zásadního rozlišování mezi copyrightem a patenty je to, že postihuje prostý a přirozený rozdíl. Z historického pohledu však není v žádném případě zřejmé, zda je literární a technická invence přirozená. O tomto rozlišení se naopak v minulosti často diskutovalo, aniž bylo dosaženo jakéhokoli konsenzu. Kromě toho byla rozdílnost literární a technické kreativity pro větší část raně novověké historie autorství nepodstatná: lidé si patentovali knihy a registrovali přístroje celá staletí. Tím ovšem nechci naznačovat, že by toto rozlišení bylo čistě náhodné, natožpak že bychom od něj mohli snadno upustit. Právě naopak, vzniklo a ujalo se ze závažných důvodů, jejichž síla by se dala jen těžko popřít. Mezi tyto důvody patří proměna vztahu mezi svobodnými a mechanickými řemesly v raném novověku, vědecká revoluce, rozmach průmyslu a vznik veřejné sféry, založené na obchodu a spotřebě. Netřeba dodávat, že tyto proměny utvářely moderní dobu jako takovou. A právě v tomto ohledu lze tvrdit, že dějiny pirátství jsou zároveň dějinami modernity. Otázka, kterou si musí společnost v době, kdy vrcholí krize duševního vlastnictví, položit, zní proto takto: Má být spojení kreativity a obchodu i nadále definováno na základě dvojčlenného rozdělení, které vzniklo během průmyslové revoluce (a už tehdy bylo kontroverzní)?

V praxi už pochopitelně máme k dispozici propojenější a flexibilnější systém. Z teoreticky stabilních doktrín a konceptů zbývají v praxi v rozličných oblastech nevyhnutelně jen konvenční normy a přibližná pravidla. Kupříkladu zásadu „spravedlivého užití“ je napříč různými oblastmi prakticky nemožné definovat. Podobně fragmentarizovaná je i odbornost: existují řady specialistů pouze na softwarové patentování, kteří pracují s dovednostmi a premisami, jež se po odborné stránce liší od těch využívaných v patentování objevů z oblasti genetiky. Kvůli tomu problém spočívá v konstrukci základních kategorií vztahů v oblasti kreativity. Ve skutečnosti potřebujeme taxonomii, která se podobá té Defoeově, ale je využitelná v jednadvacátém století. Je kupříkladu stejně pravděpodobné, že algoritmy, geny a cloudové aplikace se pro naše následovníky stanou základem pokroku a prosperity stejně, jako jimi v době Samuela Johnsona byla technická a básnická díla. Rozdíly mezi nimi jsou diskutabilní, ale nemáme důvod od nich očekávat, že by nějak bezprostředně reagovaly na ty odlišnosti, o jejichž stanovení se v době planetárií a knih snažili Johnsonovi současníci. Bylo by rozumné se s tím smířit. Znamenalo by to uznat, že principy dnešního „duševního vlastnictví“ jsou dynamické – jinak řečeno, že jsou skrz naskrz historické.

V tomto kontextu není náhoda, že problémy, kterým duševní vlastnictví čelí, se časově shodují s obdobím hlubokého zneklidnění z praktik, jimž společnost připisuje schopnost objevovat a přinášet exaktní poznání. O základech i statutu akademických disciplín i duševního vlastnictví panují pochyby. Moderní systém věd stejně jako moderní princip duševního vlastnictví jsou výdobytky éry, která vrcholila na konci devatenáctého století. Základ obou pak tvoří tentýž posun tvořivého autorství k novým projektům a identitám, podtrženým znepokojením nad každou z nich. V obou případech lze nové sféry tvůrčí práce vměstnat do stávajícího systému, ovšem pak by bylo zapotřebí množství kompromisů, čímž by vznikaly stále hlubší nesrovnalosti. Výsledek nakonec začne nebezpečně připomínat slavné líčení „krize“ vědeckého paradigmatu, s nímž přišel Thomas Kuhn. V oblasti duševních práv a v daných oborech obecně bude opětovný pohled do historie pravděpodobně hrát ústřední roli při formování proměny, kterou taková krize přinese.⁶ Koneckonců i tato kniha ukazuje, že revize dějin jsou dodnes důležitým rysem všech zásadních změn, od vynálezu pirátství až po vynález duševního vlastnictví. Nové výklady digitální i biotechnologické revoluce – spolu s revizionistickými interpretacemi gutenbergovské revoluce – předznamenávají další. Namísto toho, aby uváděly samostatné „kultury“, definované tou kterou technologií, líčí praktické, dynamické a trvalé prolínání technologií se společností. Přinášejí povědomí, které může podpořit revizi náležitého vztahu mezi kreativitou a obchodem.

Reforma tvůrčích práv, povinností i privilegií by tudíž mohla vzniknout jako reakce na krizi duševního vlastnictví. Mohla by vycházet z rozmanitých rozdílů mezi technickými a literárními obory, které po staletí platí za základ tzv. duševního vlastnictví. Za svůj axiom by mohla přijmout rozlišení mezi digitální a analogovou sférou, neboť kopírování je v každé z nich prokazatelně jiné. Nebo by mohla podpořit radikálnější formu propojení, která by rozlišovala hned několik kategorií – genetickou, algoritmickou, podle způsobu zápisu a další –, a nikoli pouze dvě. Tak či tak musí tato reforma brát v potaz i historičnost těchto rozlišení, na níž musí být sama vybudována. V současné době máme k dispozici systém, který je koncepčně jednoduchý, neboť se otevřeně zakládá na malém počtu idealistických premis, jež jsou vůči historickým změnám odolné. V praxi je ovšem nesmírně složitý, neboť každodennost kreativity a obchodu je dědictvím dějin. Síťovitě uspořádaný systém by byl teoreticky složitý, protože by vyžadoval více premis. Zato v praxi by byl mnohem jednodušší, neboť by se těsněji přimykal ke konturám kreativního života. Zkrátka a dobře, proměna by to byla hluboká. Ne vše, co označujeme jako přínos duševního vlastnictví, by bylo zavrženo. Lze dokonce říci, že samo duševní vlastnictví by bylo zachráněno. Koneckonců, z takového vlastnictví vycházejí názory, které se mohou stát základem změny – zní to cynicky, ale přišel s tím už Henry Carey v devatenáctém století a Arnold Plant s ním ve století dvacátém souhlasil. Ve skutečnosti by se tento koncept dočkal radikálně nového pojetí. Duševní vlastnictví ve své pozdně novověké podobě by přestalo existovat.

Nepopírám, že to jsou všechno spekulace. V podstatě však nejsou nepravděpodobné. Duševní vlastnictví bylo vždy dynamickým kompromisem mezi tím, co je místně specifické, a tím, co je univerzální, mezi praxí a principem. V době psaní této knihy začíná čím dál většímu počtu lidí připadat, že v budoucnu dojde k vychýlení rovnováhy. Dlouhá nadvláda univerzálna se možná spěje ke konci. Předpoklady, které se zdály jisté a nezpochybnitelné, jsou zničehonic znovu zpochybňovány. V tomto procesu se nabízí mnoho cest, kudy se vydat, a za většinou z nich stojí jejich nadšení stoupenci. Vodítek, která by nám pomohla rozhodnout se pro tu nejlepší, není mnoho. Je v našem vlastním zájmu, abychom stavěli na svých předchozích zkušenostech. Měli bychom znovu prozkoumat paletu názorů našich předků, argumenty, které předkládali, kroky, jež podnikali, i výsledky, ke kterým došli. Aby bylo jasno, historie nám neřekne, co přesně máme udělat nebo pro co se rozhodnout. Zodpovědnost za tato rozhodnutí poneseme pouze my sami. Čas učinit je se však bezpochyby blíží. Historie nám může pomoci se na ně připravit.
 

1. The Authors Guild, Inc., et al. v. Google Inc., Case No. 05 CV 8136 (S. D. N. Y.). ^zpět
2. "O příkladech důsledků zanedbání redaktorských zásahů při digitalizaci knih viz Duguid, P.: „Limits of Self‑Organization. Peer Production and ‚Laws of Quality‘“. First Monday 11, 2006. Dostupné [on‑line] na: https://firstmonday.org/ojs/index.php/fm/article/view/1405/1323.“ ^zpět
3. Snyder, C.: „Google Settles Book Scan Lawsuit, Everybody Wins“. Dostupné [on‑line] na: https://firstmonday.org/ojs/index.php/fm/article/view/1405/1323. ^zpět
4. Mirviss, L. G.: „Harvard‑Google on-line Book Deal at Risk“. Harvard Crimson, 30. října 2008. – Darnton, R.: „The Library in the New Age“. New York Review of Books 55, č. 10, 12. června 2008. ^zpět
5. Helft, M. – Rich, M.: „Google Strikes Deal to Allow Book Scans“. New York Times, 29. října 2008, s. B1 a B8. ^zpět
6. „The Fate of Disciplines“. Critical Inquiry, zvláštní číslo, č. 4, léto 2009, s. 35. – Kuhn, T. S.: The Structure of Scientific Revolutions. 3. vyd. Chicago: University of Chicago Press, 1996[1962], s. 66–91. – Vyšlo též: Kuhn, Thomas S.: Struktura vědeckých revolucí. Přel T. Jeníček. Praha: OIKOYMENH, 1997. ^zpět