Geiger, Arno: Starý král ve vyhnanství

Geiger, Arno
Starý král ve vyhnanství

recenze beletrie zahraniční

Starý král ve vyhnanství nabízí intimní zpověď syna, který z těsné blízkosti sleduje duševní chátrání milovaného otce. O zkušenosti s Alzheimerovou chorobou i opětovném sblížení s vlastním otcem vypráví rakouský prozaik Arno Geiger s noblesou i humorem.

Přes vratký most do otcova světa
Arno Geiger
: Starý král ve vyhnanství. Přel. Tomáš Dimter, Mladá fronta, Praha, 2013, 168 s.

Někdy člověk nejvíc nachází, když nic nehledá. Rakouský prozaik Arno Geiger se svému otci Augustovi během vysokoškolských studií a počátků spisovatelské kariéry vzdálil. Když stárnoucí domácí kutil, civilním povoláním obecní písař, postupně začal zapomínat, připisovali rodinní příslušníci jeho roztržitost faktu, že se mu nejdříve do světa rozutekly dospělé děti a po nich jej po třiceti letech společného života opustila i manželka. Jinými slovy: z jeho světa rázem zmizely dříve neochvějné jistoty. Nikdo tehdy netušil, že příčina je mnohem závažnější. K Augustu Geigerovi se nenápadně přikradla Alzheimerova choroba.

O zhruba dvě desetiletí později jeho syn, toho času už známý a oceňovaný prozaik, napsal útlou autobiografickou knihu na pomezí románu, pamětí a rodinné kroniky, pro kterou dle svých slov sbíral materiál i odvahu několik let. Starý král ve vyhnanství nabízí intimní zpověď syna, který z těsné blízkosti sleduje duševní chátrání milovaného otce a dokáže k němu po letech opět najít cestu.

Svět okleštěný demencí
„Jelikož už táta nemůže přejít most do mého světa, musím já k němu“ (s. 12), píše Arno Geiger a toto předsevzetí také plní. V jednotlivých volně navazujících kapitolách z otcova života rozkrývá Geiger z pozice vypravěče hořkost nezadržitelné ztráty rozumu a rostoucí pocit nejistoty a nezakotvenosti. August Geiger sedí na posteli s párem ponožek v rukou a zmateně se ptá, kde je ta třetí. Vidí stromy, ale neuvědomuje si, že jsou to stromy, a na synovo upozornění reaguje sice smířlivě, ale s nedůvěrou. K večeru se opakovaně dožaduje, aby jej někdo odvedl domů, neboť dům postavený vlastníma rukama, v němž strávil takřka celý život, nepoznává. A co hůř, v některých chvílích přestává poznávat i vlastního syna.

Vypravěč v tomto okleštěném duševním stavu překvapivě objevuje i skrytý půvab, jenž snad souvisí se zjednodušeným, všedními starostmi nezatíženým vnímáním světa. Pravda se z hovorů ústřední dvojice vytrácí, nahrazuje ji hra lži s fantazií. Pousmání i obdiv si vynucují především absurdní, často úsměvné reakce či poeticky znějící formulace nemocného Augusta, nad nimiž pozorný posluchač Arno a s ním i čtenář tiše žasnou: „Slova mu létala z pusy nenuceně, raz dva. Byl uvolněný, říkal, co ho napadlo, a co ho napadlo, bývalo často nejen originální, ale mělo to i hloubku, takže jsem si několikrát pomyslel: Proč něco takového nenapadne mě!“ (s. 87)

Proti obrazu titulního „starého krále“, který však vlastní království vnímá jako „vyhnanství“, stojí ve zlomcích a náznacích rekonstruovaný život Augusta Geigera; dětství na statku ve Vorarlbersku, odvelení na východní frontu a zajetí, které mladistvého Augusta přivedlo až na práh smrti, jeho celoživotní nechuť k cestování pramenící právě z válečných traumat, ale i snaha zodpovědně pečovat o početnou rodinu. Ozvěnou v líčení tohoto osudu nezaznívá pouze příběh jednotlivce, nýbrž zkušenost celé generace, které se svět změnil doslova před očima.

Průvodce s Derridou v podpaždí
Knize svědčí, že Geiger přenechal celé jeviště ústřednímu hrdinovi a sám se nominoval pouze do role průvodce a pozorovatele. Netříští čtenářovu pozornost mezi otce a vlastní spisovatelskou kariéru, díky čemuž hlavní téma knihy, Alzheimerova choroba, zůstává po celou dobu v popředí.

Ten, kdo by si od autobiografické prózy sliboval náhled do literární dílny autora, bude tedy zklamán. O vlastních knihách se Geiger prakticky nezmiňuje. Příležitostně si pouze vypomůže citáty z děl jiných literátů, mezi nimi Milana Kundery či Jacquesa Derridy, které snad mají textu dodat větší záběr a podtrhnout některé argumenty a teze. Tyto vsuvky však působí spíše samoúčelně, jako by je Geiger narouboval na špatný strom, a jeho citlivé vyprávění by se bez nich dozajista obešlo.

Starý král ve vyhnanství je dojemný a současně velmi civilní příběh o zdraví a nemoci, o stárnutí a hrozbách, jimž s přibývajícím věkem čelí nejen stárnoucí člověk, ale i jeho rodina. Lze jej číst jako návod, jak se postavit Alzheimerově chorobě, jako dodatečné vyznání lásky a obdivu syna k otci i jako hořkosladký románový příběh, který při vší své tragice dokáže na mnoha místech i rozesmát. V žádné z těchto poloh kniha nezklame.

 

© Jakub Ehrenberger

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 59 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

80%autor článku   57%čtenáři

zhlédnuto 2306x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce