Rechlík, Karel et al.: Sensorium Dei: člověk - prostor - transcendence

Rechlík, Karel et al.
Sensorium Dei: člověk - prostor - transcendence

recenze náboženství

Celkově je sborník kvalitním a záslužným dílem. Otázky, na něž hledá odpověď, jsou přitom jen stěží zodpověditelné. Nebo alespoň ne v časoprostoru, v němž se teď pohybujeme…

Karel Rechlík, Jiří Hanuš a Jan Vybíral (eds.): Sensorium Dei: člověk - prostor - transcendence. Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno, 2013, 254 s.

Jak člověk vnímá posvátné v rámci své zkušenosti specifického prostoru? Za jakých podmínek je schopný vnímat jinakost místa, v němž lze zakusit něco neobvyklého? A je Bůh „více přítomen na pustých místech než v ráji“? Na tyto a podobné otázky odpovídají autoři sborníku Sensorium Dei: člověk - prostor – transcendence, který nedávno vydalo brněnské nakladatelství CDK. Čtenář je v něm doprovázen na cestě po mnoha podivuhodných prostorech, od syrově krásné polární krajiny přes imaginativní svět pravoslavných ikon, fantastické světy literatury a filmu, sakrální půdu moderních svatyní až k tématu těhotenství ve smyslu „přijímání jiného v prostoru nás samých“.

Všechny příspěvky se přitom víceméně týkají křesťanství, přičemž hned ten první od katolického kněze, biologa a vysokoškolského učitele Marka O. Váchy je alespoň v našem prostředí netradiční (i když jistě není zcela nový pro čtenáře jeho četných předchozích knih). Autor v něm polemizuje s představou, že náboženství východu jsou sama od sebe vnímavější k přírodě; argumentuje tím, že v zemích jako Indie a Čína je praktický přístup k přírodě z našeho úhlu pohledu velmi neekologický. A zároveň Vácha dokazuje, že i v křesťanství existuje potenciál k ocenění posvátnosti přírody, ostatně už kardinál Tomáš Špidlík prý tvrdil: „Moje spása a proměna je vázána na spásu ostatních lidí, ale také na proměnu živočichů, rostlin a minerálů.“ A sám za sebe Vácha dodává, že každý katolický křesťan by se měl „před svátostí smíření zamýšlet, zda dostatečně pozoroval přírodu, havrany a polní lilie, a pokud ne, měl by věc vyznat jako hřích“. Podobnou vizi pak v knize předestřel také historik Jiří Hanuš, podle něhož „nové stvoření možná bude utkáno i z kamenů našich měst, ze střípků našeho umění, z kousků oáz našich parků“.

Křesťanské interpretaci přírody je věnován i text biologa Martina Váchy Půst smyslů a paradoxy polární země. Líčí v ní svoje spirituální prožitky spjaté s pobytem v Antarktidě, v prostoru, „kde se potkají půst smyslů, samota a vědomí malosti“, a ta se díky tomu stává místem, kde se „duše člověka setkává se svým středem, kde vnímá svého Boha“. Mimo jiné se autor ptá, proč nás fascinují hory, dálky, západ slunce či mraky, ale mlhavé narážky na ráj, které nabízí jako odpověď, jsou stejně málo konkrétní a uvěřitelné jako ty, kterými se podobná dilemata domnívá řešit John D. Barrow. I v dalších příspěvcích pak najdeme zmínky o souvisejících tématech, třeba o mnichovi Nilu Sorském, který si jako prostor pro meditaci záměrně vybral zasmušilé, osamocené a nijak zvlášť přitažlivé místo.

Religionista Pavel Hošek se ve sborníku vrací ke „svému“ tématu tvorby spisovatele C. S. Lewise. Připomíná, že čtenářská zkušenost může člověka dovést až na práh zkušenosti náboženské, a přimlouvá se za to, aby negativní teologie byla vyvážena teologií „afirmativní“, tedy aby představa Boha nebyla pouhou stínovou abstrakcí, ztrácející se do neskutečnosti. Právě zde může důležité místo připadnout uměleckému dílu. Jaromír Blažejovský se ve svém textu zabývá vytvářením umělých filmových světů, přičemž naznačuje, že „čím více digitálních světů vytvoříme, tím se více přiblížíme Bohu“.

Ve dvou kapitolách věnovaných soudobých kostelům čtenář najde obecné úvahy a citace z díla teologa R. Guardiniho i popisy a fotografie některých pozoruhodných staveb. Podobně jako architekt Zdeněk Lukeš před lety v recenzi knihy Nové kostely a kaple z konce 20. století v České republice vytvořil posměšnou klasifikaci soudobých kostelů podle typů „raketa, odpalovací rampa, nákupní středisko, neidentifikovatelný předmět“, v recenzované publikaci najdeme svatyně typu „loď“, „továrna“ nebo „viadukt“. Za pozornost stojí nemocniční kaple v Mnichově, v níž má kříž podobu světelné štěrbiny, nebo „zahrada světových náboženství“, ve které hinduismus symbolizuje rybník a základem židovské části je Nový Jeruzalém, jehož vysoké hradby jsou reprezentovány travinami.

Někteří autoři se s tématem vyrovnávají ve velmi osobním stylu. Tak zmiňovaný historik Hanuš přispěl jakousi svojí stručnou autobiografií, seznamující s významnými místy, která poznamenala jeho život. Nejvíce se věnuje Brnu, se kterým jsou ostatně spjati i mnozí další přispěvatelé knihy. Ovšem zmiňuje i Prahu, jak ale dodává, „genius loci hlavního města snad vycítil bytostného cizince“ a uzavřel se před ním. Jeho působivý a vlastně v jistém smyslu intimní esej místy získává i umělecké kvality. Hůře podle mě dopadl další subjektivně zabarvený text. Svoje niterné vnitřní prožitky spojené se smrtí matky a zkušenost obrácení v něm vylíčil malíř (a také výtvarný kritik, publicista a prozaik) Jan Paul. Je skutečně možné, že z něj tato zkušenost udělala „umělce z Boží milosti“, nedává mu to ale žádné oprávnění, aby ostatní umělce zavrhoval a paušálně tvrdil, že se „dnešní umění stalo izolovanou nezávaznou zábavnou hrou“, tedy s výjimkou toho jeho.

Celkově je ale sborník kvalitním a záslužným dílem. Otázky, na něž hledá odpověď, jsou přitom jen stěží zodpověditelné. Nebo alespoň ne v časoprostoru, v němž se teď pohybujeme…

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 102 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

70%autor článku   58%čtenáři

zhlédnuto 1134x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce